Praha - Viktor Fajnberg, bývalý ruský disident, jeden z osmi statečných, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí proti invazi do Československa, přijíždí do Prahy, aby se tu zúčastnil připomenutí památky obětí okupace.
Na pozvání humanitární organizace Člověk v tísni vystoupí ve čtvrtek v rámci kampaně Proti ztrátě paměti. Na debatě s veřejností v Aule ABF v Praze promluví o paralelách mezi okupací Československa v roce 1968 a současnou situací na Ukrajině.
Tématem letošní kampaně jsou právě analogie mezi rokem 1968 a aktuálními událostmi, kdy Moskva s pomocí tanků brání okolním zemím vystoupit ze sféry svého vlivu.
V životním příběhu Viktora Fajnberga se tyto zkušenosti prolínají.
Filolog, spisovatel a disident Viktor Fajnberg se narodil v roce 1931 v ukrajinském Charkově. Po vypuknutí druhé světové války byl jeho otec, inženýr v továrně na traktory, přemístěn do Buzuluku v dnešním Rusku.
"Přesunula se tam totiž celá továrna, tehdy již přeorientovaná na výrobu tanků. Odtamtud byl ale brzy převelen do kazašské Alma-Aty, kam jej rodina opět provázela," vysvětluje Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Tam se mladý Fajnberg dostal poprvé do konfliktu s autoritami. Nevydržel antisemitské a despotické jednání vychovatelky v sanatoriu, kde se léčil po operaci, a utekl domů. Po válce se vrátil s rodiči do Charkova, kde pokračoval ve studiu. Kvůli své svéhlavosti se však dostával do neustálých konfliktů se sovětskými institucemi a byla mu nařízena psychiatrická léčba.
Poslední tři roky střední školy docházel na vojenskou dělostřeleckou školu v Leningradu, dnešním Petrohradě, ze které byl ale z disciplinárních důvodů převeden do civilní letecké školy v Bogoruslavy. Od roku 1953 pracoval jako dělník v továrně, zároveň studoval anglickou filologii na Leningradské státní univerzitě. V roce 1957 byl na čtyři měsíce odsouzen do vězení a dostal tři roky podmíněného trestu za pobuřování.
Dopis do Československa
Po dokončení studií nastoupil jako průvodce do Pavlovského muzea. V polovině 60. let se začal stýkat s představiteli různých neoficiálních spolků a dostal se do kontaktu s disidenty.
Společně s dalšími představiteli leningradského disentu se 1. srpna 1968 sešel k sepsání otevřeného dopisu československým novinám na podporu politických změn v naší zemi.
"O schůzce ale věděla i KGB a její účastníky pozatýkala. Druhý den byl Fajnberg po domovní prohlídce propuštěn, ostatní však trestu neunikli. Nejvyšší trest dostali chemik Lev Kvačevskij a právník Jurij Gendler. Oba strávili několik let v sovětských pracovních táborech," připomněl jejich osud Adam Hradilek.
O invazi do Československa 21. srpna 1968 se Viktor Fajnberg dozvěděl hned ten den ráno. "Okamžitě se rozhodl odjet do Moskvy. Doufal, že se tam podaří zorganizovat veřejný protest," vysvětluje jeho pohnutky Hradilek.
Krátce po zahájení plánované demonstrace na Rudém náměstí 25. srpna byl Fajnberg napaden neuniformovanými příslušníky KGB. Naložili ho do auta a odvezli k výslechu. Po několikadenním pobytu ve věznici KGB Lefortovo byl eskortován do nechvalně proslulého Institutu soudní psychiatrické expertizy V. P. Serbského.
Diagnóza? Blázen
"Vzhledem k vzrůstajícímu počtu disidentů a veřejných soudních líčení přišla sovětská moc v šedesátých letech s novou taktikou - prohlašováním osob nepohodlných režimu za psychicky nemocné," vypráví o šokující praxi Hradilek. Neblaze proslulou roli v této praxi sehrál vrchní psychiatr Daniil Lunc ze zmíněného moskevského institutu Serbského.
Byl to on, kdo u disidentů "diagnostikoval" poruchu pomalu se rozvíjející schizofrenie a neváhal tuto diagnózu uplatňovat ve velkém měřítku. Ve stovkách případů zatčených osob rozhodoval, zda je postavit před soud, či umístit na blíže neurčitou dobu do speciální psychiatrické léčebny, lidově řečeno "psychušky". V ní mohli být nepřátelé režimu drženi bez soudu, dokud se "nevyléčili".
Fajnberg byl uznán za duševně nemocného a eskortován vězeňským vagonem do psychušky v Leningradu. Stejně jako ostatním 750 vězňům na klinice byly i Fajnbergovi podávány silné léky proti halucinacím a dalším poruchám, přestože jimi netrpěl.
V roce 1971 spolu s dalším vězněm Vladimirem Borisovem zahájil hladovku. Výsledkem byla izolace, násilné podávání jídla nosem a upoutání na lůžku dvakrát denně na dvě hodiny.
Díky jedné zaměstnankyni se zpráva o hladovce dostala mimo zdi psychiatrické věznice. Hladovkářů se zastal i přední sovětský fyzik a obránce lidských práv Andrej Sacharov. Záhy se v západním rozhlase objevily informace o jejich osudu.
Propuštění se však Fajnberg dočkal až v listopadu 1973. Celkem strávil v psychiatrických klinikách bezmála pět let.
Podobný osud jako Fajnberga potkal i řadu dalších odvážlivců, kteří protestovali proti okupaci Československa. Pobytu v psychuškách neunikla ani další účastnice demonstrace na Rudém náměstí z 25. srpna 1968 Natalia Gorbaněvská, která strávila dva roky ve vězeňské psychiatrické klinice v Moskvě a následně v Kazani.
Generál Pjotr Grigorenko, který společně s učitelem Ivanem Jachimovičem vydal prohlášení odsuzující okupaci Československa, byl odsouzen k pobytu v Čerňachovské speciální psychiatrické léčebně.
Vzor jménem Jan Palach
Jeho kolega Ivan Jachimovič strávil několik měsíců ve vězení i na psychiatrické klinice v Rize, kde se setkal s Elijahu Ripsem. Tento mladý student matematiky se 13. dubna 1969 po vzoru Jana Palacha rozhodl pro veřejné sebeupálení na protest proti vpádu do Československa.
Protest přežil a byl pak umístěn do psychiatrické kliniky. V roce 1971 byl na základě mezinárodního protestu propuštěn.
V psychiatrické klinice skončil na čtyři roky i lotyšský tiskař Aldis Cilinskis, který po srpnu 1968 napsal na veřejných místech v Rize množství protestních nápisů proti okupaci Československa a Lotyšska.
Viktor Fajnberg po propuštění emigroval v roce 1974 nejprve do Izraele a odtud dále do Velké Británie. Od roku 1978 žije v Paříži a nadále se veřejně angažuje v podpoře lidských práv ve světě.
Stejně jako většina zmíněných disidentů i on v posledních letech navštívil Českou republiku. V minulém roce veřejně kritizoval prezidenta Miloše Zemana za jeho proputinovské postoje v souvislosti s válkou na Ukrajině.
