Četba smlouvy, kterou Věci veřejné vážou k poslušnosti své kandidáty a případné budoucí poslance, vydá za celý volební program. Jde z ní strach.

A o to také jde. Smlouva je totiž, alespoň v případě poslanců, nevymahatelná, protože poslanci podle Ústavy slibují věrnost republice, lidu a svému svědomí. O žádném "plnění" pro politickou stranu se tam nepíše. Takových smluv, ve kterých se pod pokutou zavazuje hlasovat tak a tak, by poslanec mohl uzavřít klidně padesát, nejen s mateřskou partají, ale třeba s Navijárnou Rynholec.

Strana, která si zakládá na slově "veřejné", se rozhodla tajnou smlouvou (kdo ji podepíše a pak prozradí, platí milion) udělat ze svých kandidátů nevolníky. To je dobré vědět.

Strana, která je nová, a proto se o ní moc neví, tudíž ve volbách stojí a padá s tím, jestli jí lidé UVĚŘÍ, sama nevěří svým vlastním lidem. Smlouva je přísná a nekompromisní. Takovou byste dali podepsat někomu, komu půjčujete peníze na dům a moc dobře tušíte, že je bude těžko splácet. Na důvěru a ideály není místo. Ty si necháme na billboardy.

Průkopníky metody úpisu byli Miroslav Sládek (poslance si podle neoficiálních informací pojistil částkou 150 tisíc až jeden milion) a David Rath (přeběhlíci by platili 4 miliony). Inflace a průměrný příjem šly nahoru a parlament je víc než středočeské zastupitelstvo, takže sedmimilionová částka je dnes adekvátní.

Když Věci veřejné zastrašují své vlastní kandidáty a budoucí poslance, kdo bude další? Jak se budou v politice chovat? Kdo od nich příště dostane na výběr: buď - anebo?