Dají se Vánoce '89 považovat za "nejdějinnější" v historii českých zemí?
Nejsem si jistý, jestli úplně nejdějinnější. Výjimečné byly i Vánoce v roce 1918, kdy stále ještě doznívala národní revoluce, která Čechům přinesla po čtyřech staletích obnovu státnosti. Navíc tehdy skončila světová válka a první vojáci se vraceli domů.
Přesto Vánoce v roce 1989 byly zřejmě o dost veselejší a pokojnější. Všechny předchozí přelomové změny toho roku se totiž obešly bez obětí na životech a nepanovala vyložená bída a hlad. Sametová revoluce tehdy stále pokračovala, ale již bylo v podstatě vyhráno. Vánoční svátky proto získaly přívlastek jako "první svobodné" po čtyřiceti, možná dokonce padesáti letech.
Zatímco Vánoce 1988 nebo 1990 si vůbec nepamatuji, na Vánoce 1989 asi nezapomenu nikdy, ta euforie byla opravdu obrovská. Jak na ně vzpomínáte vy?
Byl jsem tehdy gymnazista. Pamatuji si, že tehdejší Vánoce byly první, kdy se veřejně připomínal jejich duchovní význam a křesťanská podstata. O to více jsem si uvědomoval, jak ohromná společenská změna v naší zemi v posledních týdnech nastala, protože až do té doby byly Vánoce prezentovány spíše jen jako jakýsi rodinný svátek s kaprem, stromečkem a Popelkou v televizi. Avšak pocitů bylo více. Například tehdy probíhala krvavá revoluce v Rumunsku. Velmi jsme s Rumuny soucítili.
Předvánoční čas v roce 1989 byl jedinečný i tím, že se po desítkách let otevřely hranice na Západ. Jak masově tuto možnost Češi ještě v prosinci využili?
Hranice s Rakouskem byly otevřeny v souvislosti se zrušením vízové povinnosti 4. prosince. Tehdejší premiér Adamec si to dokonce snažil připsat jako svoji údajnou zásluhu. Ještě významnější pro svobodné cestování ovšem bylo současné zrušení výjezdních doložek. Překročit hranice do Rakouska mohl o Vánocích každý, kdo měl platný pas. Do Německa to v takové míře nešlo, protože vízová povinnost stále platila.
Takže cesta na Západ znamenala na konci roku 1989 cestu do Rakouska.
Dnes se na to možná již zapomnělo, ale zejména Vídeň se ke stovkám tisíc československých návštěvníků v době adventu a Vánoc postavila nesmírně vstřícně. Československý pas tehdy nahrazoval vstupenku do většiny muzeí a po několik dní dokonce i jízdenku na hromadnou městskou dopravu. Češi a Slováci měli tyto služby ve městě zdarma, později s velmi výraznou slevou.
František Emmert
Vystudoval historii a práva. V letech 1992 až 2006 pracoval jako novinář, publicista a knižní redaktor. Stal se spisovatelem a autorem literatury faktu o moderních dějinách. Věnuje se především české historii 20. století. Zřejmě největší ohlas vzbudily jeho výpravné publikace koncipované jako tzv. muzea v knize. Mezi ně patří i kniha o Václavu Havlovi či o Sametové revoluci. Je rovněž autorem odborné literatury a beletrie.
Zdroj: emmert.cz
Čím si to Čechoslováci vysloužili?
Tím, že řada Rakušanů tehdy stále ještě pohlížela na Čechy jako na své bývalé spoluobčany a vzdálené příbuzné, i když vzájemné vztahy nebyly nikdy příliš ideální a v Rakušanech do nich navíc vstupovala i hořkost a zklamání. Na české straně však podobné pocity již dávno nepřežívaly. Rakousko v očích tehdejších Čechů bylo především vysněnou zápaďáckou zemí s plnými obchody a zářícími neony, nic více.
Jezdilo se před Vánocemi '89 do Rakouska i na nákup vánočních dárků? Byla ten rok už nadílka bohatší a objevovalo se v ní častěji "zápaďacké" zboží?
Češi tehdy v rakouských obchodech téměř nic nenakupovali. Rozdíly v cenách byly několikanásobné, takže se nevyplatilo tam cokoliv kupovat. Dokonce i spotřební zboží bylo drahé a nedostupné. Všichni byli spíše zvědaví, jak to na Západě vypadá. Šokující rozdíl tehdy nebyl jen mezi Prahou a Vídni, ale také mezi první českou a první rakouskou vesničkou za hranicemi. Lidé vše srovnávali a velmi silně si uvědomovali, o co kvůli komunistům přišli. Chápali, že se mohli mít stejně jako Rakušané nebýt února '48 a srpna '68.
Trávily již rodiny rozdělené železnou oponou Vánoce 89 se svými příbuznými-emigranty? Nebo jak rychle to vycestování směrem do ČSSR šlo?
První emigranti, zejména ti známější, se v Československu objevili již v listopadu, ale velká většina ostatních stále váhala, zdali mohou Československo navštívit. Nevěděli, jestli jsou změny opravu nezvratné, a také si nebyli jisti, jaké případné překážky pro jejich příjezd stále platí. Měli obavy.
Z čeho?
Mnozí byli v nepřítomnosti odsouzeni za nezákonné opuštění republiky či za "únos československého občana do zahraničí", pokud emigrovali i s dětmi, další potřebovali víza. Vše přišlo velmi rychle. Avšak československé úřady byly jejich příjezdu naprosto otevřené. Ti, co přijeli, neměli žádné problémy. Nicméně příliš mnoho emigrantů tehdy nedorazilo. Avšak i pro ně byly tehdejší vánoční svátky výjimečné. Byli si téměř jisti, že svoji vlast budou moci již ve velmi blízké době navštívit a dění v Československu ve své velké většině s účastí sledovali.
Když bychom vzali předvánoční dobu sametové revoluce od začátku, tak 3. prosince premiér Ladislav Adamec jmenoval novou vládu v poměru 15 komunistů a 5 nekomunistů. To myslel vážně, že by mohlo projít?
Ano, věřil, že mu takové taktizování projde a že se mu podaří nasměrovat vývoj v Československu na maďarskou či polskou cestu "kulatých stolů" a vnitřní transformaci vládní strany. Nechápal, že na takový scénář je pozdě. Občanské fórum stále podceňoval.
Domníval se, že hlavní změny proběhnou uvnitř samotné KSČ, která zůstane s novým vedením a programem rozhodující politickou silou v zemi, alespoň do prvních svobodných voleb. Řečeno dnešním slovníkem, "žil ve své bublině". Když záhy odletěl do Moskvy k obvyklé nástupní audienci, Gorbačov ho ani nepřijal. Tehdy pochopil, že pánem situace v Československu není, a kapituloval.
Pátého prosince, kdy chodí Mikuláš a děti se obávají čerta, se Václav Havel a výbor Občanského fóra (OF) na svém rokování obávali spiknutí reformních komunistů. Začali totiž říkat, že OF je jen jedna ze stran, a chtěli podíl na rozhodování i pro další názorové proudy. Rovněž prosazovali Alexandra Dubčeka prezidentem. Jak silný hlas měli a jak reálné bylo, že by mohli zvrátit kurz, kterým směřovalo OF?
Části těchto lidí se říkalo osmašedesátníci. Nastoupený kurz již pozměnit nemohli. Občanské fórum, vedené disidenty, společně se slovenskou Veřejností proti násilí (VPN) v předchozích týdnech zcela opanovaly tehdejší prostor vymezený pro protirežimní opozici. Měly obrovskou podporu studentů, stávkových výborů a také veřejnosti. Bývalí osmašedesátníci neměli žádnou šanci se vedle nich prosadit. Myšlenky pražského jara veřejnost nezajímaly.
Výjimkou byl pouze Alexander Dubček, který zůstával i nadále velmi populární, zejména na Slovensku. Avšak byl vnímán pouze jako persona sama o sobě, nikoliv jako představitel nějakého nového politického proudu alternativního k tehdejšímu tandemu OF-VPN. Koneckonců ani on sám se nijak nesnažil znovu propagovat pražské jaro, na rozdíl třeba od Čestmíra Císaře (reformní komunista z roku 1968, jenž v roce 1989 uvažoval o postu prezidenta - pozn. red.). Plně chápal, že nálady i situace jsou již úplně někde jinde.
Už byla v té době odvolána pohotovost armády? A co aktivizované Lidové milice?
Pohotovost Československé lidové armády byla odvolána 26. listopadu. Avšak někteří tehdejší branci vzpomínají, že ještě před Vánocemi je někteří méně chápaví důstojníci nutili při oslovování "soudruhovat", a dokonce jim hrozili odepřením vánočního opušťáku. Pokud jde o Lidové milice, ty se rozešly již krátce po generální stávce a v prosinci čekaly na své odzbrojení. Žádnou protiakci nepřipravovaly.
Největší záhada Sametové revoluce
Od 9. prosince se rozjela složitá hra o prezidenta. Kandidaturu oznámil nejen Havel, ale i Dubček. Komunisti navíc hrozili, že parlament odhlasuje přímou volbu prezidenta, v nichž měl mít velké šance komunistický premiér Adamec. Občanské fórum bylo bezradné, pak ale přišel na scénu tehdejší ministr pro legislativu Marián Čalfa a u komunistických poslanců Federálního shromáždění dojednal podporu disidenta Havla. Podle svých slov v knize Jiřího Suka Labyrintem revoluce byl na ně někdy hodně zlý a krutý. Víme, jak podporu dojednal?
Tyto okolnosti zůstávají největší hádankou sametové revoluce. Samotný výsledek volby je současně jejím největším paradoxem. Tehdejší zákonodárci si v prosinci 1989 velmi dobře uvědomovali, že jejich loutková úloha se zhroutila společně s komunistickou mocí.
Oni byli vždy opravdu pouze loutkami. Za komunistické éry se o všech důležitých věcech rozhodovalo výhradně v ústředním výboru strany, zvláště v jeho předsednictvu, parlament pouze hlasoval podle jejich zadání. Jenže tehdy - po zrušení vedoucí úlohy - ústřední výbor přestal poslance jakkoliv úkolovat. Navíc zákonodárci dobře věděli, že Gorbačov si přeje změny a stávající režim již neuznává. Takže byli připraveni spolupracovat na předání moci.
Proč komunističtí poslanci nechtěli raději reformního komunistu Dubčeka a odhlasovali ještě nedávno zavřeného disidenta Havla?
Vážným protikandidátem Havla se tehdy mohl stát - a to pouze velmi hypoteticky, pokud by si poslanci postavili hlavu - jedině Adamec, a nikoliv Dubček. Toho totiž příkře nenáviděli jako představitele Pražského jara, kterého na začátku normalizace odstavili, někteří ho dokonce dobře znali ze šedesátých let. Bylo to pro ně až příliš osobní. Volbou by zřejmě neprošel, ani kdyby ho navrhlo samotné OF, což se ale nestalo. Havel byl pro ně naopak kdosi zvenčí, kterému předali moc a tečka.
Velká část veřejnosti má z prosincových událostí '89 dojem, že všechno šlo tak nějak samospádem a automaticky. Jenže těch překážek, jak upozorňuje ve své knize historik Jiří Suk, bylo spoustu. Havel nemohl kandidovat na prezidenta, neboť byl zrovna v podmínce, Dubček zase nemohl být šéfem parlamentu, když nebyl poslancem. Takže bylo potřeba dát Havlovi milost a vyměnit nějakého slovenského poslance za Dubčeka. Stojí za tím vším opět Marián Čalfa? A asi to nebyly jediné překážky…
Tehdejší režim byl nedemokratický a jeho okamžité odstranění a nahrazení čímsi provizorním se jevilo jako zcela nevyhnutelné, už s ohledem na vývoj ve všech okolních státech a také na postoj Gorbačova. Na konci listopadu se režim definitivně přestal bránit a zhroutil se. Objevily se "technické překážky" v předávání moci opozici, kterou mimochodem také zatím ještě nikdo nezvolil. Opírala se pouze o masové protesty a stávku, což ovšem vzhledem k jejich síle bylo dostatečně přesvědčující.
"Technické překážky" se tehdy řešily z ústavního hlediska nestandardním způsobem, například kooptováním poslanců do Federálního shromáždění (doplnění poslanců na uvolněná místa nikoli novými volbami, ale hlasováním tohoto zákonodárného sboru - pozn. red.). Jde o prostředek dosti problematický, avšak schůdný, pokud k němu existuje politická vůle. A ta tehdy byla.
Od 10. prosince chodili každý den studenti hlasitě demonstrovat před budovu Federálního shromáždění u Národního muzea. Obávali se, že se komunističtí poslanci ještě pokusí vývoj zvrátit?
Ano, ve druhé polovině prosince - čili již po jmenování Čalfovy vlády národního porozumění - se mezi veřejností najednou objevily obavy, že komunisté zřejmě připravují nějakou protiakci. Například prosazení Adamce do funkce prezidenta či ještě něco nebezpečnějšího. Možná to vyplývalo ze všeobecného pocitu, že všechny změny proběhly až příliš snadno a bez odporu.To veřejnosti na základě předchozích zkušeností s režimem připadalo podezřelé. Panovala neurčitá obava, s čím komunisté ještě přijdou. Například Petr Uhl tehdy varoval před pronikáním komunistů do Občanského fóra.
Život ve spacáku a na rohlíku s vlašákem
Občanské fórum v prosinci '89 v podstatě vzalo rozhodování do svých rukou a přestalo se pravidelně scházet se studentským stávkovým výborem. Tehdy vzniklo studentské označení "ukradená revoluce"? A bylo to skutečně tak? Ukradli disidenti studentům revoluci, nebo to bylo spíše tak, že studenti neměli na mechanismus přebírání moci potřebné páky ani "know-how"?
Pokud si sám vzpomínám, ve studentských stávkových výborech tehdy i nadále panovala velmi silná euforie, ale také se začínala projevovat únava a vyčerpání po měsíci přespávání ve spacácích na chodbách škol a přežívání na rohlících s vlašákem. Byli to ale právě studenti, kteří pokračovali ve stávce a snažili se tak podpořit kandidaturu Havla na prezidenta. A Havel byl hlavním představitelem disidentů a Občanského fóra.
Samozřejmě se někteří studenti tehdy mohli cítit odstrčeni, ale nemyslím si, že by tento pocit mezi členy stávkových výborů nějak převažoval. Bylo nutné přijmout, že studentské stávkové výbory vznikly ad hoc a v žádném případě se z logiky věci nemohly změnit v politické hnutí ani jeho součást. Studenti, kteří chtěli pokračovat v politice, museli přestoupit do OF nebo jiných vznikajících politických stran. Čas pro stávkové hnutí po zvolení Havla skončil. Výbory byly rozpuštěny a studenti se vrátili do učeben.
Dodnes se hodně spekuluje o tom, zda se na předvánočních jednáních o přebírání moci neuskutečnila dohoda o beztrestnosti politických elit, komunistických funkcionářů, policistů a spol. Co si o tom myslíte vy jako historik?
Nedovedu si vůbec představit, že by při nějakém tajném jednání mohlo dojít k výslovné dohodě o předání moci oproti generálnímu pardonu a že by potom taková tajná dohoda mohla být pro všechny závazná a všeobecně by se dodržovala. To je téměř vyloučené. Tehdejší benevolence měla jinou příčinu. Od roku 1968 byla občanská rezistence proti totalitnímu režimu vedena pod heslem nenásilí. "Nejme jako oni!" zaznívalo na každé demonstraci i v roce 1989. Veřejnost byla vyzývána k velkorysosti a odpuštění. I díky tomu revoluce dostala přívlastek sametová.
Byly tedy spíše symbolické tresty pro komunisty pokračováním sametové myšlenky?
Na manifestacích bylo dokonce umožněno promluvit i komunistům a příslušníkům SNB, kteří se přišli omluvit za své kolegy i vlastní činy. A lidé jim po prvních rozpacích nakonec tleskali. Symbolickým se stalo zejména vystoupení premiéra Adamce na Letné v neděli 27. listopadu, kdy stál na tribuně vedle Havla. Na Národní třídě studenti těsně před zásahem rozdávali policistům květiny. To vše předznamenávalo velkorysý a z dnešního pohledu možná až příliš shovívavý přístup nové nastupující moci vůči té předchozí.
Byl to krátkozraký pohled?
Tehdy bylo prioritou udržet klid ve společnosti a zajistit hladký průběh změn. Nikdo si nepřál vyhrocené emoce ani pomstu. Nakonec ale nepřišla ani spravedlnost, pokud šlo o vyrovnání se s minulostí. A jak dnes můžeme vidět, mnohým komunistům otrnulo a smějí se tomu.
Vstoupily do dějin i nějaké světové vánoční události?
Významné události samozřejmě mnohdy přicházely i o Vánocích, některé byly na křesťanské svátky dokonce načasovány. Například v roce 1800 došlo k pokusu o atentát na Napoleona, v roce 1968 členové posádky Apolla 8 jako první lidé na světě spatřili odvrácenou stranu Měsíce, v roce 1979 začala sovětská invaze do Afghánistánu a v roce 1991 na Vánoce abdikoval Gorbačov, nutno ale dodat, že v Rusku se slaví Vánoce až později. V raném středověku si významní vládci s oblibou plánovali své korunovace právě na Vánoce. Například císař Karel Veliký či anglický král Vilém Dobyvatel. A v roce 1643 byly pro Evropany znovuobjeveny Vánoční ostrovy v jižní Asii.
Marián Čalfa spěchal s volbou prezidenta tak, aby se odehrála ještě v prosinci 1989 a 1. ledna 1990 již mohl zahájit novou éru nový prezident - Václav Havel. Bylo toto načasování zlomu v dějinách ve zlomové datum důležité?
Nechci se v žádném případě pana Čalfy nijak dotknout, ale mohl to být třeba určitý myšlenkový stereotyp ještě z komunistické éry. Tehdy byly důležité události plánovány na významná výročí, takže načasování na konkrétní zajímavé datum se mohlo zdát být důležité.
Pamatuji se na jedno z revolučních hesel "Na Štěpána bez Štěpána" - tedy odvolat z funkcí člena předsednictva ÚV KSČ a pražského šéfa komunistické strany Miroslava Štěpána do 26. prosince. Splnilo se toto přání včas?
Určitě. Těch odstavených Štěpánů tehdy bylo mnohem víc. Mám dokonce pocit, že na druhý vánoční svátek si na Miroslava Štěpána už skoro nikdo ani nevzpomněl. Bylo to heslo z listopadových dní, kdy Štěpán rozezlil veřejnost svým legendárním výrokem, "že děti nebudou rozhodovat o tom, kdy má odejít vláda". Dneska bychom mu za to mohli být vlastně vděční. Revoluci tím uspíšil a přiměl dělníky, aby se k ní připojili a šli do generální stávky.
A připomeňme ještě pátek 29. prosince. Proběhla volba Václava Havla prezidentem, na Pražském hradě i na Hradčanském náměstí ho vítaly desítky tisíc lidí. Ve Svatovítské katedrále se po desítkách let pronásledování církve konala bohoslužba Te Deum. Byl to dějinný okamžik, mezník?
Zvolení Havla určitě, ceremonie, které volbu doprovázely, již ne. Spíše to byl jen samozřejmý návrat k tradici. I když popravdě, Te Deum provázelo volbu prezidenta před Havlem pouze dvakrát: v případě Háchy a možná překvapivě Gottwalda. Naopak Masaryk s Benešem by s katolickou bohoslužbou sotva souhlasili, pokud by jim ji někdo navrhl. Avšak vztahy Havla a disentu s katolickou církví byly v osmdesátých letech úplně jiné. Určitý protikatolický diskurs z období počátku republiky z české společnosti již dávno vyprchal. Dnes panuje naprostá shoda, že Te Deum k volbě českého prezidenta patří.
A v neděli se konal opět těžko zapomenutelný Silvestr, jenž se změnil v jakousi všenárodní veselici. Náměstí byla opět plná, Československá televize musela narychlo přetáčet Silvestra improvizovaným přímým přenosem, protože měla předtočený ještě normalizační pořad. Přišlo mi, že v tu chvíli držel národ velmi pospolu. Může se tohle někdy opakovat?
Do budoucna to samozřejmě vyloučit nelze, vůbec netušíme, jaké události a změny nás či naše potomky čekají, ale dneska si to představit nedovedu. Navzdory všeobecnému blahobytu a ekonomicky velmi dobrým časům, které zažíváme především díky členství v Evropské unii a podobné situaci i v ostatních členských státech, je společnost silně polarizována současnou českou politikou. Ukazuje se, že zde existují dva početně velmi silné tábory, které se názorově neshodnou.
Spatřujete v tom nebezpečí do budoucna?
Dalšího prohlubování této polarizace se neobávám. Společnost bude vždy rozdělena do různých sociálních, vzdělanostních či názorových skupin. Bude muset přijít opravdu hodně silný impuls, aby se alespoň na čas opět spojila jako v roce 1989.
