1. Jaká nejsilnější vzpomínka se Vám vybaví z listopadu 1989?

Rozhodující byl pro mne okamžik, kdy na největší manifestaci na Letné přišel mladý policista, který mlátil demonstranty na Národní třídě s prosbou o odpuštění a Václav Malý vyzval zástup k modlitbě Otčenáše s důrazem na slova “Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům”. V té chvíli jsem procítil, že nejde jen o politický převrat, ale do dějinných událostí vstupuje hlubší, duchovní dimenze. Když lidé odmítnou na komunistickou totalitu, stojící na nenávisti, lži a násilí, odpovídat stejným stylem, pak je komunismus skutečně mrtev a otvírá se šance na uzdravení jím otrávené společnosti.

2. Jak hodnotíte uplynulých třicet let svobody? Jako úspěch, neúspěch, remízu... ?

Toužil jsem žít ve svobodné zemi, která bude součástí západní civilizace a sjednocující se Evropy. Za to přes všechna trpká zklamání denně děkuji a cítím obrovský mravní závazek vůči všem, kteří za to bojovali a umírali, přispívat všemi svými silami k tomu, abychom uhájili jednoznačný proevropský kurs naší země proti všem, kdo ho znevěrohodňují a ohrožují.

3. Jsou dnes podle Vás tehdejší hesla sametové revoluce – svoboda, demokracie, pravda a láska apod. – vyprázdněná? Nebo jsme se změnili my?

Pro mne ta slova vůbec vyprázdněná nejsou a nikdy nebudou. Skutečnost, že se demokracie dnes nedokáže ubránit silnému vlivu populistů a cyniků, pro které se zodpovědnost za pravdu a solidaritu ve veřejném životě stala vysmívanou nadávkou, svědčí o tom, že skutečná demokracie předpokládá určitou úroveň vzdělání a sdílení základních morálních hodnot. To je však cíl, k němuž je možné se jen dlouhodobě přibližovat vytrvalým úsilím, odolností vůči výsměchu, frustraci a korupci.