Budova bývalého kriminálu v Uherském Hradišti i po letech vzbuzuje tísnivý pocit ze zvěrstev, která se tu odehrála v období nacistické a komunistické totality. Věznicí prošel i Miloslav Popelka, který vyrůstal ve Starém Městě a dodnes žije v nedalekém Jalubí.
Dnes osmaosmdesátiletý muž v rozhovoru líčí, jak ho jako šestnáctiletého mladíka zatkli estébáci, protože údajně věděl o útěku svých kamarádů do zahraničí. A popisuje hrozné podmínky v uherskohradišťské věznici.
"Ještě teď cítím tu tíseň. Poměry ve věznici byly strašné. Spali jsme na zemi a dozorci nás z rozmaru polévali vodou. Když bachař otevíral celu, člověk musel stát u zdi," vypráví muž, který se později živil jako zámečník a vykonával klempířské a kovářské práce na mnoha památkách a jiných významných budovách.
Z kriminálu Popelka putoval do Ústavu pro mladistvé ve východočeském Zámrsku. Po propuštění ale nevydržel nápor estébáků a podepsal jim spolupráci. "Měl jsem už dvě dcery, takže si je vzali jako rukojmí. Vyhrožovali, že nebudou moci studovat, když jim nepůjdu na ruku. Dohnali mě do kouta," přiznává a odpovídá také na otázky, proč se rozhodl o svém příběhu mluvit. "Myslím, že je nezbytné vysvětlovat."
Studoval jste na víceletém církevním gymnáziu na moravském Velehradě, nakonec vás ale přeložili do Uherského Hradiště. Jak se to stalo?
Když jsem byl v tercii, jednoho dne k církevnímu gymnáziu přijelo komando estébáků, kteří se tam přes noc opili. Dělali velkou ostudu. Do autobusu pak nahnali přítomné řeholníky, respektive vyučující, a odvezli je. Škola byla uzavřena, studenti následně rozmístěni do jiných gymnázií, většinou do nejbližšího k trvalému bydlišti. Já začal chodit do Uherského Hradiště.
Jak jste nesl vynucenou změnu?
Rozhodně jsem z toho radost neměl. Nebyl jsem v tom však sám, potkával jsem známé tváře z Velehradu. Drželi jsme při sobě, hodně jsem se bavil s bratry Kunčíkovými. Sbližovala nás nenávist k režimu, ale ani přes blízké vztahy se mi nepochlubili svým plánem utéct do Rakouska. To se jim podařilo, ale jeden z nich se vrátil zpět. Alespoň tak mi to bylo interpretováno, když jsem se s ním setkal. Normální setkání spolužáků. Vykládal, kolik stojí v cizině hodinky a tak. V tu chvíli mě nenapadlo, že to celé mohla být třeba provokace.
Začal nás přemlouvat, ať odejdeme do zahraničí taky. To jsem však odmítl, protože tatínek už byl ve vězení za to, že vlastnil zámečnictví. Odmítl jsem, protože matka by doma zůstala se třemi sourozenci na vše sama. Abychom do budoucna neměli pochybnosti o dalších událostech, Kunčík celé své vyprávění uzavřel informací, že v Brně ztratil peněženku i s doklady.
Video: V místě šibenice hráli esenbáci volejbal, říká průvodce k popravám politických vězňů
To vám nebylo divné?
Ne. Vždyť jsme byli naivní puberťáci. Pak se ale začaly dít věci. Bylo mi tehdy šestnáct let a začínaly letní prázdniny. Večer přišli tři estébáci a oznámili mi, že jsem zatčen a půjdu s nimi do věznice v Uherském Hradišti. Nespoutali mě, ale hlídali každý můj krok. Mlčky jsme kráčeli přibližně dva kilometry. Za branami věznice mi nasadili kožené brýle, abych se nebyl schopen zorientovat. Ruku mi položili na radiátor. To jsem se pořádně lekl. Když máte zavázané oči a jste ve stresu, tak každý podnět doprovází citlivá reakce. To bylo v roce 1952.
Proč vás zavřeli?
Snažili se mi vnutit myšlenku, že jsem o přechodu hranic Kunčíkových věděl. Já neměl ani co zapírat, když jsem to znal jen z vyprávění. Zavřeli mě na samovazbu a pravidelně vyslýchali. Když si na to místo vzpomenu, ještě teď cítím tu tíseň. Poměry ve věznici byly strašné. Spali jsme na zemi a dozorci nás z rozmaru polévali vodou. Když bachař otevíral celu, člověk musel stát u zdi. Dostávali jsme mizernou stravu. Pokud někdo přinesl na návštěvu jídlo na přilepšenou, vše zabavili.
Mlátili vás?
Mě ne. Byl jsem mladistvý, ale ostatní vězně ano. Stopy po mučení jsem pozoroval na starších. Jednoho vězně přibili hřeby k podlaze. Udělali z něho mrzáka. Personál věznice však nelze odsoudit jako celek. Našli se i normální jedinci.
Občas se zapomíná, že součástí vězení nebyli jen vyšetřovatelé, ale také bachaři a další zaměstnanci provozu.
Ano, máte pravdu. Zažívali jsme hlad. Jednou se mi podařilo dostat zeleninu od tamního zahradníka, který se znal s mým otcem z dřívějška. Nasoukal jsem si do rukávu česnek a šel jsem zpět na barák. Neforemná boule upozornila přítomného bachaře, který mě ihned zastavil. Čekal jsem trest. K mému překvapení mi vytáhl jen část kontrabandu a zbytek mi beze slov nechal. Ne všichni byli bezcitní.
Setkal jste se v uherskohradišťské věznici s nechvalně známými vyšetřovateli, Aloisem Grebeníčkem nebo Antonínem Višenkou?
Nikdy, o nich jsem jen slyšel. Grebeníček je samozřejmě místní pojem. On byl řezník se vším všudy. V civilu běžně zabíjel prasata načerno a v rámci kariéry vyšetřovatele se choval k lidem hůře než k těm zvířatům.
Jak dlouho jste byl v kriminále zavřený?
Úplně si to nepamatuji, asi měsíc. Po vyšetřovací vazbě jsem byl odsouzen k jednomu roku trestu a odvezen do Ústavu pro mladistvé v Zámrsku, což bylo nápravné zařízení. Z Hradiště mě převáželi normálně ve vlaku s ostatními cestujícími. V čekárně mi dozorce sdělil, že jestli se pohnu, tak mě zastřelí. Když jsme vystoupili v Chocni, tak mi na mostě vzal svačinu a hodil ji do vody s vysvětlením, že ryby mají taky hlad.
Bylo nové vězení horší?
V Zámrsku jsem teprve poznal zákeřnost komunistů. Na pokoj mi nasadili nemocného a zraněného kluka. Měl jsem s ním soucit a on se ze mě snažil vytahovat informace. Na jeho podlé chování mě upozornil kasař z Ostravy. Nebyl jsem jen s politickými vězni, ale i s normálními trestanci. Mnozí z nich byli v jistém ohledu féroví, jako kasař nebo mistr republiky v zápase, který mě učil různé chvaty.
Byli tam ale také sadisti, kteří opékali vlaštovky v ohni, když jsem jim v tom bránil, pustili se do mě. Naštěstí jsem měl zastání. Základy sebeobrany jsem mnohokrát využil.
Jak v ústavu probíhala převýchova?
Napřed jsem začal poklízet prasata. Když se projevila má zručnost a opravil jsem zvířatům kotce, byl jsem přijat do zámečnické dílny. Nepřijal mě ale kolektiv. Všudypřítomný strach z udavačství se zde projevoval nevídaným způsobem. Celá dílna si myslela, že jsem tam byl nasazen jako práskač. Po krátkém angažmá si mě naštěstí vyžádali do klempířské dílny, kde jsem se vyučil řemeslu. Tam jsem zůstal do konce trestu.
Co bylo pak?
Musel jsem podepsat červený papír o mlčenlivosti a dobrozdání, že se mnou slušně zacházeli. Kdybych cokoliv řekl, zatočili by se mnou. Po návratu do běžného života jsem samozřejmě ztratil pár kontaktů z řad rádoby přátel nebo rodiny. Naštěstí jich mnoho nebylo. Po vojně jsem časem nastoupil do místního podniku Slovácké strojírny. Chtěl jsem na vše zapomenout. Oženil jsem se a udělal jsem za minulostí tlustou čáru. Bohužel jsem netušil, že největší teror mě teprve čeká.
Politické procesy už nebyly aktuální, ne?
Snažili se člověka zlomit kompletně. Neustále mě (estébáci) nutili ke spolupráci. Měl jsem už dvě dcery, takže si je vzali jako rukojmí. Vyhrožovali, že nebudou moci studovat, když jim nepůjdu na ruku. Dohnali mě do kouta. Zvolil jsem si krycí jméno Pavel a začal spolupracovat. Zničili mě i otce a nechtěl jsem stejný osud pro své děti. Říkal jsem si, že to nějak dopadne.
V čem spočívala vaše spolupráce?
Dostal jsem za úkol kontaktovat mnicha z františkánského řádu, jmenoval se Janča. Poté jsem měl napsat posudek, jak se chová. Napsal jsem ho podle pravdy a oni nebyli spokojeni. Nepotřebovali slova o ctnosti, čekali lež a tu jsem neuměl. Spolupráce na základě mého nevyhovujícího jednání byla ukončena.
Nedělali vám pak ještě větší problémy?
Asi jsem pro ně ztratil smysl. Pár narážek jsem v zaměstnání ještě zažil, také přišlo udání při stavbě našeho domu, ale to lze považovat za běžný folklór doby. Nic neobvyklého v rámci prohnilého totalitního zřízení. Oni svůj úkol splnili. Ukázali maximální zákeřnost a dohnali člověka k zoufalství.
Co vás vedlo k odvaze zveřejnit svůj životní příběh?
Myslím, že je nezbytné vysvětlovat. Každá historická událost je podmíněna konkrétním místem a časem, nelze ji soudit optikou současnosti. Můžeme však upozornit, že paralela v minulosti dovedla společnost na scestí.
Spoluautor rozhovoru Štěpán Daněk
Spoluautor tohoto rozhovoru Štěpán Daněk spolupracoval v rámci projektu Národního památníku Věznice Uherské Hradiště s Moravským zemským muzeem. Jedním z důvodů byla rodinná historie. Jeho dědeček Štěpán Daněk byl roce 1949 zatčen v rámci tzv. akce "Hrad". Následující rok strávil ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti, kde byl brutálním způsobem vyslýchán, poté ve vykonstruovaném procesu odsouzen na jeden rok odnětí svobody, který prožil v uranových dolech v Jáchymově. Obdobně byl perzekuován i pradědeček Miloslav Skácel. Odsouzen byl za protistátní činnost na 17 let, odseděl si nakonec osm.
