Se životem na vesnicích a ve městech to v období baroka bylo podobně jako dnes. "Někteří lidé žili raději ve městě, jiní na vesnicích. Například švec se přestěhoval z vesnice do města kvůli práci. Byla ale řada lidí, co nechtěla žít ve městech. Odstěhovali se na vesnici a tam provozovali živnost - měli třeba hospodu - anebo řemeslo. Často také pracovali jako zemědělci," vysvětluje mikrohistorik.
Všechny díly pořadu sledujte tady >>> My, kdysi
Města tehdy působila dost stísněně, jelikož na malém prostoru žilo hodně obyvatel. "Město vynikalo koncentrací těch lidí, kdežto vesnice měla třeba jen sto duší. Tehdejší město bylo velmi malé. Třeba v Plzni, kde je kolem náměstí rozsáhlý pás parku, tak tam byly městské hradby. To znamená, že dvě stě metrů od náměstí byl už konec města, čili to byl takový relativně těsný mikrokosmos," popisuje Čechura.
Mikrohistorie
- Mikrohistorie je podle Jaroslava Čechury historickou disciplínou, která si klade za úkol poznat konkrétního člověka se vším všudy - jak žil, jak miloval, jak zabíjel, jak se učil.
- Základním principem je co nejkomplexnější pohled na jednoho konkrétního člověka.
- Oproti tradičním historickým přístupům je obor založen na tzv. malých faktech, která bývají většinou v archivních pramenech opomíjena.
- Nejdůležitějším zdrojem pro zkoumání jsou často prameny kriminální povahy.
- Mikrohistorie jako historická disciplína se začala vyvíjet v 70. letech 20. století, mezi jednoho z prvních mikrohistoriků patřil italský historik Carlo Ginzburg.
V tehdejších obydlích navíc žilo mnohem více lidí najednou než dnes. Kamenné domy ve městech byly velmi studené a lidé se tak museli sdružovat v jedné, nejteplejší místnosti. "Třeba v Kutné Hoře můžeme i dnes vidět takové výstupky z těch starých renesančních a pozdně gotických domů, a to byly takzvané dřevěné světnice. Tudíž v tom domě se nacházela jedna taková místnost, která byla vyztužena dřevem, a ta byla daleko teplejší než zbytek toho domu," říká odborník na mikrohistorii.
V domech na vesnicích bydlelo současně i služebnictvo, které přes léto muselo spávat ve chlévě s dobytkem. Fungoval i institut takzvaného výminku. "Byl jeden statek s domem, kde žil sedlák a selka a přes dvoreček byl menší dům, to byl výminek, kde žil dědek s babkou jako předchozí generace těch hospodářů," uvádí Čechura a dodává, že společné soužití generací často způsobovalo velké konflikty.
Jaroslav Čechura
- Jeden z nejvýznamnějších současných českých představitelů mikrohistorie.
- Zabývá se hospodářskými a sociálními dějinami Čech ve středoevropském kontextu ve středověku.
- Studuje i raný novověk, na který nahlíží "zdola", konkrétně pak prizmatem poddanských vztahů, každodennosti, rebelií, kriminality, sexuality, stavovské politiky či tradiční kultury venkova.
- Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory historie - politická ekonomie - dějiny umění.
- Pracoval ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze, 17 let vedl Archiv Národního muzea a 25 let redakci historické řady Časopisu Národního muzea.
- Současně působí na Ústavu českých dějin FF UK a spolupracuje s Katolickou teologickou fakultou UK a Technickou univerzitou v Liberci.
Zdánlivé prkotiny tak mohly mít velké následky a lidé se kvůli nim dokázali i zabít. "Třeba se dohodli, ten sedlák s tím výminkářem, že budou užívat společně jednu hrušeň. No a když se blížila ta sklizeň, tak přišli ti jedni a celou úrodu očesali. Pak si vjeli do vlasů, pobili se a tak dále. Čili nemůžeme si ten venkov nějak idealizovat, jakože tam létali motýli a pěstovaly se bylinky, šlo totiž o velmi konfliktní prostředí," doplňuje mikrohistorik.
