Veřejná prohlášení, která schvalují útok Ruska na Ukrajinu nebo vyjadřují podporu vedení Ruska, mohou být za současných okolností posuzována jako trestný čin. Nikdo je však nereguluje, v kyberprostoru se šíří dezinformace. Je toto opatření podle vás dostatečné?
Z toho zaznívá reflexe upozornění Nejvyššího státního zastupitelství, které není opatřením, ale varováním a do lidové řeči se dá přeložit jako: "Buďte opatrní na to, co říkáte, taky by to mohl být trestný čin." V podstatě lidi upozorňuje, aby se s ohledem na mimořádnost situace chovali velmi rezervovaně, ohleduplně a dávali si pozor na to, co ve veřejném prostoru říkají. Pokud se pak daný člověk dostane do hledáčku, je následně na soudu, aby zvážil, jestli v daném případě intenzitu projevu nebo jeho konkrétní obsah lze považovat za schvalování ruské agrese. Dále se však vláda nedostala.
A měla by?
Začnu trochu zeširoka. Jestliže se dvě právní normy nižšího práva dostanou do rozporu, tak jedna musí být odstraněna. Například: máme v zákoně, že se musí jezdit po silnici vpravo. Pokud by však v jiném bylo, že se má jezdit nalevo, tak se to musí zrušit, takový rozpor jednoduše nemůže existovat. Pokud se však jedná o ústavní zásady v Listině základních práv a svobod, tak se to takto dělat nedá.
Proto máme na jedné straně svobodu slova a na druhé její limity dané ochranou bezpečnosti. Pokud by mělo dojít ke konkrétním opatřením v této oblasti, musel by stát na prvním místě vyhodnotit, jestli jsme se již dostali do stádia, kdy je z hlediska obrany a bezpečnosti státu k nim skutečně třeba přistoupit.
A v současnosti v takovém stavu podle vás jsme?
Tato doba je do určité míry stavem válečným. Krajní mezí by následně byl otevřený konflikt horké války, kdy už samozřejmě nastupuje cenzura, alespoň pokud se podíváme na příklady z minulosti, kdy se cenzurovalo i ve svobodných zemích, jako je Spojené království, a to ne proto, aby se nikdo nedozvěděl strategické informace, ale aby se také nemohly šířit dezinformace. Nicméně já nemohu říct, jestli v tom stavu jsme, nebo ne, v tomto je to skutečně rozhodnutí politického charakteru, které záleží na mnoha faktorech.
Jaké další faktory máte na mysli?
Například je třeba vzít v potaz, že prostor pro dezinformace je z technického hlediska podstatně širší, než byl v době, kdy existovaly jen noviny a rozhlas. A také v tom, že podrobnější dohled nad tím, co se šíří na sítích, by znamenal především definovat, co už je dezinformace. Proto Nejvyšší státní zastupitelství veřejnost zatím pouze varovalo.
Pokud někdo v hospodě řekne, že má rád Putina, tak mu nafackuju, ale stupeň škodlivosti výroku není tak velký, jako když někdo šíří zvěsti o tom, že Ukrajinci kradou, anebo tvrdí, že fotografie, které ilustrují zločiny proti lidskosti - kterých se Rusko na Ukrajině dle mého přesvědčení dopouští - jsou falešné. Otázkou tedy zůstává, kde je ta hranice, a neumím na ni odpovědět ani já, ani nikdo jiný. Proto se objevují různé názory na to, co v této situaci dělat.
Nejednalo by se pak však o jakýsi zásah do svobody slova, která, jak jste před časem sám řekl, znamená právo šířit informace, které jsou nejen pozitivní a neutrální, ale i ty, které jsou zraňující a znepokojující?
Politické rozhodnutí, o kterém se tady bavíme, by muselo být samozřejmě lidem nějak zdůvodněno. Nicméně šířit zneklidňující a zraňující informace je něco jiného v mírových podmínkách a pak v případě, kdy je Evropa ve válečném stavu. Problém je také v tom, že velmi intenzivně spolupracujeme s jednou z válčících zemí, pomáháme jí a současně jsme právním státem, takže politici by museli vysvětlit, proč s ohledem na tyto mimořádné podmínky nemůže existovat svoboda slova v podobě a rozsahu, na který jsme zvyklí z mírových dob.
S omezením svobody projevu se, v případě, že je to nezbytné, však počítá, jen to musí projít zákonným procesem. Jestliže tedy parlament rozhodne, že tady bude omezena svoboda slova ve vztahu k tomuto problému, tak je to rozhodnutí jako kterékoliv jiné, podobně jako zvýšení daní nebo omezení rychlosti na silnicích.
Za svobodu slova však lidé museli často bojovat, když autoritářské režimy potlačovaly odlišné názory. Lidé jsou tak přece jen citlivější, když jim z ní někdo začne ukrajovat. Obzvlášť v zemi, která má zkušenosti s totalitou. Není to tak přece jen něco jiného, než kdyby vláda zvýšila daně?
Samozřejmě že se lidé mohou bouřit, ale je to rozhodnutí přijaté v demokratické společnosti a demokratickými způsobem. A jak už jsem řekl, tohle je specifická situace, něco naprosto jiného, než kdyby lidem ze svobody slova někdo začal ukrajovat za mírových dob.
V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že se mění okolí a do té míry se mění i výklad toho, co je vnímáno jako svoboda slova. Co je ještě podle vás dnes považováno za svobodný názor a co už za schvalování ruské agrese, kde je podle vás ta hranice?
Úvahy či postup směřující pro případné omezení svobody slova by měly vycházet z informací zpravodajských služeb a odborníků, kteří by byli schopni posoudit, jaký dopad to v dané společnosti může mít. Já takhle daleko za sebe nechci hovořit. Nicméně spousta výroků, které se objevují, jsou sice výroky hlupáků, ale nemusí mít až tak zásadní dopad jako třeba šíření dezinformací.
Jinými slovy, když někdo tvrdí, že na Ukrajině probíhá speciální vojenská operace, je to prostě demonstrace jeho vlastní omezenosti. Když to pak přejde o kousek dál, je na odbornících, aby řekli, kdy už to může společnost nějak ohrozit. A to bude nepochybně velký problém.
Proč?
Protože ještě půl roku zpátky se diskutovalo o tom, jestli je vůbec přípustné, aby provozovatel sítí někoho jen tak odpojil. Tvrdilo se, že to je cenzura. Teď se ta diskuse otáčí na druhou stranu, ptáme se, do jaké míry lze omezovat nežádoucí projevy na sítích, což prostě lidé ve spojitosti s předchozí diskusí na toto téma cenzurou nazývat budou.
Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) řekl, že speciální zákon, který by to řešil, zatím není potřeba. Podle politiků je to současně spíše o správném informování a pozitivní propagandě. Jinými slovy se na tom prostě nejsou schopni dohodnout a ani já se nechci dopouštět žádných definitivních závěrů.
Význam svobody slova se tedy podle vás stále mění?
Ano. Ale svoboda slova jako taková je pořád stejná, pouze její míra se mění v reakci na to, do jakých se dostáváme situací.
Schvalování ruské agrese je jedna věc, tou druhou, kde by podle expertů mělo dojít k nějakým opatřením v legislativě, je, aby právní řád nějak zohledňoval také šíření dezinformací. Je to podle vás možné?
Rozumím tomu volání, ale ďábel je bohužel ve slově "nějak". Principiálně si dovedu představit, že by to nějak šlo, stejně jako je v současnosti postižitelné šíření poplašných zpráv. U každé z nich je však nutné posoudit, zda je doopravdy poplašná a do jaké míry, čili jestli vzbuzuje neklid, paniku, anebo ne. Takže jsme zase u toho individuálního posuzování.
Kdyby bylo v zákoně šíření dezinformací, tak bychom se v rámci zákonodárného procesu museli bavit o tom, co je tím konkrétně míněno. Asi by muselo jít o dezinformace, které jsou způsobilé závažně ovlivnit veřejné mínění. A pak už by to bylo v rukou soudu.
Pořád se vlastně bavíme o jakési hranici, kterou, jak sám říkáte, není úplně jednoduché nastavit. Jak z toho tedy ven, aby to bylo co nejvíce efektivní?
Něco už v trestním zákoníku přece jen máme, což může být nápomocné. Když se například řekne podpora Putina, tak se můžeme přít o tom, jestli na Ukrajině probíhá genocida nebo terorismus, čímž se už dostáváme na hranici práva, které postihuje schvalování terorismu, genocidia a válečná zvěrstva. Na tom by se tedy dal rozsudek postavit.
V praxi to lze realizovat tak, že pokud by soud někoho odsoudil - nebo ho naopak zprostil viny -, dalo by se na základě tohoto verdiktu vytvořit poznání, že ustanovení je vykládáno tímto specifickým způsobem. Také se řešení můžeme přiblížit tím, že obecně popíšeme nějaké chování společnosti, které by se postihovalo, a pak už by to bylo na soudu.
Kdybychom to pak přenesli na sociální sítě, pomohlo by třeba uvést konkrétní příklady příspěvků, které by sloužily jako vzory, podle nichž by se pak vyhodnocovalo, co je trestné a co ne?
To by bylo složité. Spíš by konkrétní příklady byly ty rozsudky. Nedá se v tomto případě nastavit žádný vzorec, vyplynulo by to až ze soudní praxe. Samozřejmě se i při interpretaci zákona hledí na důvodovou zprávu (nezávazná část návrhu zákona, která slouží k odůvodnění jeho jednotlivých ustanovení a k vysvětlení jeho celkového účelu, pozn. red.), která není součástí zákona, ale leccos vysvětluje. Mohlo by v ní být uvedené, co konkrétně zákonodárce sleduje, čili jakýsi orientační bod. Ale praxe by vždy zůstala na soudu.
Anebo se také mluví o tom, že by dezinformace mohly regulovat samy sociální sítě…
Ano, to už zase patří do soukromého práva, kdy se provozovatel sociální sítě rozhodne nějak zasáhnout sám, protože si řekne, že tohle tady nechce. A to se u nás stalo, hned na začátku, kdy v Česku došlo k vypnutí dezinformačních webů.
Co na tyto navrhované regulace říká ústava?
Ústava to připouští. Jde jen o to dohodnout se, co je nezbytné. Omezit svobodu slova je v pořádku, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu bezpečnosti státu. A pokud tedy zpravodajské služby dospějí k závěru, že to, co se tady děje, může destabilizovat společnost, tak se nejedná o nic protiprávního.
Pro jaké řešení byste byl vy?
Já bych preferoval, aby se lidé spíš přesvědčovali o tom, že to jsou nesmysly. Myslím si totiž, že je současně společnost dostatečně stabilní a tyto názory vnímá jako menšinové, vyšinuté a nepodložené. Technicky je navíc právní řešení nesmírně složité. Nicméně, pokud by někdo cíleně a dlouhodobě zatěžoval společnost podobnými výroky, tak by se s tím něco muselo dělat, protože dezinformace mohou být součástí ideologické války. A v krizi, přirozeně, je větší zájem o stabilitu státu než v mírových podmínkách.
