Jak reagujete na to, že skupina iráckých křesťanů, která o víkendu odjela do Německa, tam požádala o azyl?
Víme to teprve chviličku a určitě z toho máme smíšené pocity. Na jednu stranu to pociťujeme jako určitý - jak to říct slušně - podraz. Byli jsme s nimi domluvení, že tady zůstanou. A oni plánovali zůstat. Na druhou stranu, pro ně a jejich děti je lepší, když zůstanou v Evropě, než kdyby se vrátili do Iráku, kde je pro ně opravdu nebezpečno.
Ta situace je těžká. Když sem přijeli, setkali se s určitou mírou nepřijetí. Obrovské emoce. A pak za nimi přišel někdo - podle nich nějaký právník - kdo jim sliboval, že je Německo nebo jiná země určitě přijme a že tam bude mnohem líp. Proti tomu se dá těžko nějak bránit. Prostě dva lidé z těch pětadvaceti přesvědčili ty ostatní.
Mluvíte o právníkovi. Víte, co to bylo za člověka a koho zastupoval?
Ne, vůbec nevíme, kdo to je.
Vy jste nezjišťovali, kdo je ten člověk, který vám v podstatě kazí práci?
To zaznělo až v posledních dnech. Až když byli rozhodnutí, tak to tam padlo mezi řečí. My jsme tomu ani nevěnovali velkou pozornost. Určitě do toho byla zapojená nějaká třetí strana, která jim něco dojednávala a organizovala cestu. Ale oni se nám s tímhle nesvěřovali.
Mluvčí cizinecké policie řekla, že skupina Iráčanů při žádosti o azyl uvedla, že mají v Německu rodinné vazby. Věděli jste o nich?
Všichni ti Iráčané mají příbuzné různě po světě. Nejde najít snad nikoho, kdo by neměl. Ale tito lidé vysloveně říkali, že za příbuznými v žádném případě nechtějí, nebudou se tam stěhovat. Změnili názor.
Ale nedalo se to přeci jen tak trochu čekat, že když mají někde příbuzné nebo známé, tak za nimi časem budou chtít odjet?
To riziko tady je. Ale pro ně nebylo v žádném případě možné se dostat do zemí, kde ti příbuzní byli. Slyšeli o České republice, věděli, jaká je tady realita, a říkali, že jsou spokojení.
Ministr vnitra Milan Chovanec uvedl, že irácká skupina zneužila dobré vůle českých občanů a z Česka si udělala jen přestupní stanici. Jak na taková slova reagujete?
Ve výsledku to tak vypadá, ale určitě to nebyl jejich záměr, určitě to neměli v úmyslu hned od začátku. Jedna z věcí, která nasvědčuje tomu, že šlo o náhlé rozhodnutí, je, že kdyby počkali dva měsíce, tak mohli získat schengenský cestovní doklad, díky němuž by mohli bezvízově cestovat po celém Schengenu. Mohli klidně odjet do Německa nebo do Švédska a zjistit, jaká je tam situace. Zcela legálně. Kdyby jim to vyšlo, mohli tam zůstat, kdyby jim to nevyšlo, měli se kam vrátit.
Takhle by asi jednal člověk, který si to dopředu připravil a naplánoval. Tohle jejich rozhodnutí a to, jak to udělali, bylo podle mě mimořádně riskantní. A stále nevíme, jak to dopadne.
Jsme prostě přesvědčení, že to nebyl jejich původní záměr, ale že to vyplynulo ze situace. Kombinace emocí a příležitosti. Oni velmi špatně nesli tu reportáž jedné televize, která je ukázala jako nevděčné (Prima TV v jedné z reportáži tvrdila, že uprchlíci označili nabídnuté bydlení za kravín. Generace 21 to označila za manipulaci - pozn. red.). Dotklo se jich to a je možné, že to také byl nějaký impuls, kdy si řekli, že nevědí, jestli v takové zemi chtějí žít. Určitě to nebyl hlavní důvod, bylo jich víc, ale přispělo to.
Ministr Chovanec už řekl, že chce váš projekt pozastavit. Jak to budete vysvětlovat zbývajícím 64 uprchlíkům, kteří na přesun z Erbílu do Česka teprve čekají?
Velký problém to je pro devět lidí, kteří měli přijet tento týden. Ti už se rozloučili, opustili bydlení, měli to rozjednané a už měli jen dostat vízum. Tyto dvě rodiny to odnesly nejvíc. Další větší skupina byla připravovaná na květen, červen. Někteří jejich příbuzní už jsou tady a nesou to špatně.
Vysvětlíme jim to tak, že největší vinu na tom samozřejmě nese těch pětadvacet, kteří to ostatním znemožnili. Je nám to hrozně líto, ale myslím, že tohle bylo na činu těch pětadvaceti nejhorší - že znemožnili ostatním, aby sem přijeli.
Ministr Chovanec naznačoval, že od vaší nadace bude chtít nějaké garance toho, že tu zbývajících 56 uprchlíků nadále zůstane a nebude následovat tu skupinu, která odjela do Německa. Jaké garance můžete ministrovi dát?
My věříme, že tady zůstanou. Ale upřímně řečeno, poté, co Německo jednu skupinu přijalo, nevíme, jaký to bude mít na ostatní vliv. Oni říkají, že chtějí zůstat, ale asi to není dobrý příklad.
Jak jste se všemi uprchlíky pracovali? Vím, že jste je učili česky, ale jaký byl jejich výhled, co se týče trvalého bydlení nebo práce?
Projekt má tři fáze. Po příjezdu jsou šest až osm týdnů společně ubytováni, učí se jazyk, probíhají lékařské prohlídky. Ve stejném městě další čtyři měsíce už bydlí v bytech, ale dál docházejí na výuku jazyka, věnují se jim odborníci na integraci, psychologové a tak dále.
Dalších šest měsíců, kdy jsou nadále v naší péči, už si hledají práci. Můžou zůstat v těch městech nebo se stěhovat za prací kamkoli v České republice. Tak daleko nejsme. Ti, co jsou tu nejdéle, jsou tu asi dva měsíce. Teď pro tuto skupinu mělo nastat první stěhování do bytů.
Není možné, že těch pětadvacet, co odjelo do Německa, nebo těch osm, kteří se chtějí vrátit do vlasti, nebylo spokojeno s tím, jak probíhá jejich začleňování? Že nevěděli, co s nimi bude, kde budou bydlet a pracovat?
To by asi chtělo nějakou hlubší analýzu. Ti, co se chtějí vrátit domů, jednoznačně říkají, že ne. Že jsou tu velmi spokojení s péčí a že je jim to hrozně trapné, ale že dědeček jim tu prostě chřadne, umírá, a proto se s ním chtějí celá rodina včetně vnuček vrátit. Myslím, že u dědečka je to pochopitelné, u dětí už je to pro nás pochopitelné méně, ale to je jejich kultura.
Druhá skupina se zřejmě už v Iráku setkala s někým, kdo jim sliboval, že Evropa je ráj, že to tu bude lepší. Je možné, že měli větší očekávání. Teď když jsou tady, tak chtějí to nejlepší, co můžou, a nezachovali se úplně vzorně. Ale nešlo to poznat předem, při předchozích jednáních byli jak beránci, říkali, že budou vděční za cokoliv. I po příjezdu, v prvních dnech nebo týdnech to s nimi bylo výborné.
Jak na tuto komplikovanou situaci reagují donátoři?
Většina v tuto chvíli mlčí. Pak se nám poměrně velká skupina ozývá, ať pokračujeme, že to má smysl a zachrání to těm lidem život. Říkají, že jsme museli očekávat nějaké problémy. Pak se ozvali dva, kteří zvažují vrácení daru.
Ale to by pro vás asi byla docela komplikace, kdybyste v této situace ještě museli vracet peníze, ne?
V obou případech to nejsou významné dary. Ale kdyby chtěli všichni vrátit peníze, tak to není možné, protože se část peněz už spotřebovala. Na druhou stranu, tím, že je projekt pozastaven, se rozpočet snižuje. Zatím to tedy pokračování projektu neohrožuje.
