Byl jste někdy na Ukrajině?
V roce 2017. Je to jedna ze vzpomínek, které nikdy nezapomenu. Byli jsme v krásném městě obklopeném horami, asi padesát kilometrů od bojové fronty. Pamatuji si na starou paní, která plakala, když mi vyprávěla, jak se starala o vnoučata. Jednou se s nimi dívala na televizi, když najednou vnoučata vyskočila a říkala: "Babi, někdo venku dělá ohňostroj." Všichni vyběhli ven a najednou viděli bomby. Přemýšlel jsem nad tím, jak jste doma, koukáte na televizi, myslíte si, že je venku ohňostroj, a přitom jste zničehonic pod útokem.
Takových příběhů jste musel slyšet a zažít spoustu.
Ano, jednou mě třeba vzali do krytu, kde byly ženy a děti. Bylo to v zimě. Plynové vedení bylo zničené, ale měli tam kamna. Moc ale nefungovala a kouř zaplnil místnost. V tomto prostředí ženy a děti přebývaly. Když jsem odtamtud odcházel, jedna z žen, co tam měla dvě děti, mě chytila za paži a řekla mi: "Slibte mi, že na nás nikdy nezapomenete." Tato slova mám od té doby pořád v hlavě.
Později v hotelovém pokoji jsem si říkal, že zatímco já jsem tady s klimatizací a příjemnou teplotou, nedaleko jsou děti a ženy na místě, kde musí dýchat kouř a bojí se o život. Připomnělo mi to, proč dělám to, co dělám. Snažíme se změnit život těchto lidí k lepšímu, protože taková je realita milionů a milionů lidí po celém světě.
Teď nejvíce mluvíme o Ukrajině, protože je v médiích, ale je mnoho dalších zemí, na které jsme zapomněli. A pokud na Ukrajině bude dlouhotrvající konflikt, také na ni časem zapomeneme. Vymizí z novin, svět se posune k něčemu jinému. Ale ADRA bude pokračovat v práci, i když Ukrajina vymizí z hlavních stránek novin.
Na Ukrajině teď ADRA poskytuje nejrůznější humanitární pomoc od zajištění přístřeší a výživy až po integraci uprchlíků do nové společnosti. Pomáhá i s evakuací lidí z válečných zón. K ní měly sloužit humanitární koridory, ale ačkoliv Rusko slibovalo, že jimi nechá lidi projít, několikrát slib porušilo a jeho vojáci na civilisty útočili. Jak obtížné je vyjednávat s Ruskem?
My s nimi přímo nejednáme, ale pracujeme s různými partnery, například vládními a neziskovými organizacemi nebo OSN, kteří hrají klíčovou roli v těchto jednáních. Od nich dostáváme informace. Máme tam ale také něco jako vlastní tajné služby, které nás informují, jak rychle se k místu blíží ruské jednotky nebo jak rychle musíme evakuovat.
Zároveň ale nikdy nemáte jistotu, jestli se otevřou humanitární koridory, na jak dlouho nebo jestli to vůbec bude Rusko respektovat. Takže když se objeví příležitost, využijete ji a jdete. Je to válka. Můžete mít sebelepší plán, ale stejně musíte za pochodu improvizovat.
Nakolik jsou evakuace úspěšné?
Dodnes jsme byli schopni evakuovat každého, kdo o to požádal. Jsou třeba lidé, kteří uvízli v Mariupolu, a k nim se dostat nemůžeme, ale jinak jsme dosud byli schopni splnit všechny požadavky na evakuaci.
Jak se o vás lidé vůbec dozví?
Skrz lokální komunitu. ADRA působí na Ukrajině už roky, lidé o ní vědí a máme širokou síť věřících. Rozkřikne se to. Lidé vědí, že naší organizaci mohou věřit. Někdy lidé vyvěsí upozornění na billboardy, na sociální sítě nebo třeba i na vládní stránky. Často stačí, když to řeknete jednomu člověku, který má děti ve škole, a ono se to během hodin rozšíří mezi ostatní děti a rodiče.
Jsou nyní lidé z ADRA na místech, kde se útočí?
Někteří ano. Jsme s nimi v kontaktu. Nedávno jsme s nimi měli videohovor, když byli v krytu. Viděli jsme, že se jim třesou laptopy, protože tam padaly bomby. Museli jsme jim poskytnout i psychologickou pomoc, protože vidí z první ruky, co se tam děje. Nemáme tam mnoho lidí, ale jsou tam a pomáhají ostatním, ačkoliv jsou sami ve velmi složité situaci. Naštěstí jsou dosud všichni v pořádku, nikdo nebyl ani zraněn. Kolik jich tam je, vám ale kvůli jejich ochraně říct nemohu.
Které země podle vás dosud pomohly Ukrajině nejvíce?
Nikdy jsem neviděl, že by se v krizi vybralo tolik peněz jako teď pro Ukrajinu. Je velmi složité na to odpovědět, protože některé země, jednotlivci a organizace poslali peníze hned, jiní je slíbili. Až konflikt skončí, budou k dispozici miliardy dolarů na rekonstrukci Ukrajiny. Pro mě je tedy těžké posoudit, odkud jde nejvíc pomoci. Evropa ale jistě poskytla značné finanční prostředky, Spojené státy, Kanada a Austrálie také. Je to globální pomoc.
Zeptám se tedy jinak: jsou nějaké země, od kterých byste očekával, že pomohou víc?
Upřímně, nejsou. Naopak jsem kvantem pomoci překvapený. Je to úžasné. Když se podíváte na jiná místa na světě, kde miliony lidí musely opustit své domovy, tak tam jsou masivní uprchlické tábory. V Evropě není ani jeden. O všechny tyto lidi se postarala společnost v jednotlivých státech. Lidé byli neuvěřitelně štědří, co se darování peněz týče, ale i protože poskytli svoje domovy. Je to neuvěřitelná štědrost a solidarita, kterou Evropa cítí vůči Ukrajině.
Češi vybrali ve sbírkách přes tři miliardy korun na pomoc Ukrajině. Co na to říkáte?
Velkorysost Čechů je naprosto pozoruhodná, ačkoliv jsou za námi dva roky pandemie. Netušili jsme, jaký to bude mít dopad na fundraising a poskytování darů. A musím říct, že fundraising se výrazně zvýšil během covidu a znovu se zvýšil během krize na Ukrajině. Jsem proto na Čechy velmi hrdý. Očividně jste velmi velkorysý národ, otevřeli jste svá srdce i své peněženky. To je velmi působivé.
A proč si myslíte, že tomu tak je? Kde se v nás ta solidarita bere?
Solidarita přichází, protože se lidé dokážou identifikovat s dalšími lidmi. Například matky vidí jiné matky s dítětem, jak utíkají přes hranice. Identifikují se s nimi. Je to také záležitost geopolitická, protože uprchlíci utíkají z Ukrajiny. Nejsem Evropan, ale cítím, že lidé možná vidí společného agresora. Vnímají společnou hrozbu a říkají si, když jste to dnes vy, co se stane zítra nám? Jde tedy o solidaritu zakořeněnou v člověku, ale zároveň o vědomí, že útok na jednoho je útokem na všechny. Uvážíte-li Putinovy imperialistické tendence, můžete si říkat, co když zítra budu ze své země prchat já.
Ukrajinským uprchlíkům jsou lidé ochotní pomáhat znatelně víc než třeba těm z Afriky…
Ano, podívejte se na ten rozdíl v porovnání se syrskou uprchlickou krizí. Evropa tehdy reagovala úplně jinak než teď. Je za tím geografická blízkost, podobnost kultur a roli hraje i to, že v případě mnoha dalších krizí Evropa opravdu nepocítila hrozbu. Ale teď ji cítí, ať už se jedná o přímou, nebo ekonomickou hrozbu. A tak je najednou ochotna přijímat uprchlíky.
V případě migrantů z Afriky se na pozadí neodehrává vojenské ani ekonomické ohrožení Evropy. Lidé mají strach z jiné kultury, náboženství, jiné barvy kůže a jazyku. To vytváří bariéry a musíte aktivně pracovat na tom je odbourávat. Přirozená lidská reakce je obávat se a udržovat si odstup.
Solidarita se však i v tomto případě velmi brzy proměnila v nenávist vůči uprchlíkům. Někteří lidé se bojí, že je připraví o práci nebo místa ve školách. Je to normální, že se během krize lidé takto chovají?
Ano, to se děje celosvětově. Rozhodně to není překvapení. A proto je důležitá práce s komunitami. Statistiky ukazují, že uprchlíci ve skutečnosti přispívají ekonomice země, do které přijdou. Lidé však vidí jen odlišnosti. Dostanou strach, že je uprchlíci o něco připraví, a tak se chovají, jak se chovají. Možná že nenávist je silné slovo, ale je tu určitý odpor. To je přirozená lidská nátura. Vidíme jiný jazyk, jinou kulturu a vytvoříme si bariéru. A musíme aktivně pracovat na jejím odbourání.
Procestoval jsem svět a časem se naučil, že musíte zároveň pracovat s uprchlíky a s komunitou, která je má přijmout. To je klíč k úspěšné integraci. Jinak budou uprchlíci žít na okraji společnosti, neintegrují se a vzniknou různé sociální problémy. Nemůžete spoléhat na to, že vás lidé prostě budou šťastně vítat. Tak to nefunguje. Musíte se věnovat obavám místních, třeba tomu, že se domnívají, že jim uprchlíci vezmou práci. Musíte se zkrátka bavit s oběma stranami a být připravení odpovídat na obavy a složité dotazy.
A myslíte, že se to vládám daří?
Obecně se to vládám moc nedaří. A proto v tom hrajeme velmi důležitou roli. Často jsme takovým mostem mezi veřejností a státem. Právě my jím musíme být. Vlády nutně nemají kapacitu, zdroje nebo lidi, aby mohly asistovat v těchto krizích, neziskové organizace ano. Navíc máme i zkušenosti.
Co byste vzkázal "křiklounům", kteří se vymezují vůči uprchlíkům?
Spíš bych něco vzkázal lokálním organizacím. Hrajte tu stěžejní roli, buďte hlasem těch, kteří promlouvají k těmto "křiklounům". Věnujte se jejich obavám, veďte otevřený dialog. Protože lidé, kteří křičí, to dělají kvůli nějakému strachu. Řekl bych jim, že pokud dají uprchlíkům příležitost, aby se integrovali, uvidí, že mohou jejich společnost obohatit. Takové poselství ale nepadne na úrodnou půdu, pokud je nebudete zvát na různé schůzky či na setkání na radnicích. Nechte je, ať vyjádří všechny své obavy, a pak se jim věnujte s respektem.
Zažil jste někdy dřív během nějaké krize podobnou vlnu solidarity?
Nikdy jsem tak velkou solidaritu nezažil. Mluvil jsem o tom s kolegy z celého světa a říkají to samé. Těší mě to. A je tragické, že je mnoho míst na světě, kde jsou také různé problémy a konflikty, ale na která jako by se zapomnělo. Jim se takové pomoci nedostává. Neznamená to ale, že tam my nebo jiné organizace nepomáhají, ale tolik se o tom nemluví a nepíše se o tom v médiích. Vybrat pro ně peníze je tak těžší.
Není ale zároveň těžké přijmout, že nemůžete pomoct všem a že to nikdy nekončí?
V tom máte absolutně pravdu. A proto nikdy nezapomenu na svoji návštěvu na Ukrajině. Tam jsem pochopil, že zdroje jsou omezené a potřeba pomoci neomezená. Člověk se s tím musí smířit, potřeba bude vždycky vyšší než zdroje. Neznamená to, že svět prostředky nemá, ale že je možná utrácí za něco jiného.
Takže se na to dívám tak, že každý den mohu ovlivnit život určitého počtu lidí. V roce 2020 ADRA ovlivnila život 34 milionů lidí. To je hodně. Uspokojilo to veškerou potřebu? Ne. A když se podívám na dnešní svět, tak se obávám, že tato potřeba ještě poroste.
