Jak se veřejný prostor na sídlištích mění, stává se funkčnějším?
Určitě se mnoho věcí posouvá k lepšímu. Můžeme to vidět například na dětských hřištích, která jsou stále početnější a rozmanitější. Změny je ale potřeba dělat citlivě a v nějakém dialogu s obyvateli, jelikož kvalita prostoru a kvalita jeho užívání spolu vzájemně souvisí. Architektonické změny vytváří prostor pro nové interakce a to má samozřejmě na oživení prostoru a na přirozenou sociální kontrolu dopad.
Když tam zkrátka lidé budou trávit více času, budou se tam cítit dobře a většině bude například hloupé dělat něco, co ten prostor poškozuje. Že by tam močili, odhazovali odpadky a podobně. Pokud se ale změny lidem líbit nebudou, tohoto efektu se nedocílí a je jedno, kolik peněz do toho město dalo.
Jaký je v současnosti nejaktuálnější problém, před kterým veřejný prostor na sídlištích stojí?
Otázka, která na většině míst zůstává nedořešena - a určitě její řešení nebude jednoduché -, je množství veřejného prostoru na sídlišti, především plochy zeleně. Veřejné zeleně mají sídliště, ve srovnání s blokovou zástavbou 19. a první půlky dvacátého století, mnohem více. Radnice městských částí, které jsou převážně sídlištní, ale nemají na údržbu zeleně více peněz než třeba pražské Vinohrady, kde je městská zeleň převážně soukromého charakteru.
Problém tedy je, že udržovat sídlištní zeleň ve vysoké kvalitě je mimo rozpočtové možnosti jednotlivých obcí. Radnice se tedy omezují na to, co je nejnutnější - sečení trávy, uklízení odpadu a podobně. Představa, že by se takové prostory daly udržovat v parkové podobě, není reálná, takže se potýkáme s prostory, jež jsou takzvaně zbytkové - není to ani park, ale ani naše předzahrádka. Je to prostor, přes nějž občas někdo projde po vyšlapaných cestičkách nebo na něm krátce vyvenčí psa, nesetkáme se na něm skoro s žádnými pobytovými nebo herními aktivitami a aktivně se na něm zkrátka nic dělat nedá.
Jsou nějaká řešení, jak tyto zbytkové prostory maximálně využít?
V posledních letech jsou jedním z oblíbených řešení na méně frekventovaných místech také květnaté louky. Ty se nemusí sekat tak často a když fungují dobře, jsou barevné po většinu jara, léta i podzimu. Samozřejmě výhodou také je, že poskytují útočiště mnoha druhům hmyzu.
Ale pro něco více funkčního si musíme určit, který prostor na sídlištích by neměl být veřejný, ale soukromý či polosoukromý. Zkrátka u jakého prostoru bychom měli říci, tohle je prostor, který má sloužit primárně obyvatelům domu, kteří budou mít právo si ho oplotit a udělat z něj nějakou předzahrádku, ale samozřejmě s tím, že se o ni budou adekvátně starat. Sice o jeho využití jiná skupina obyvatel přijde, ale je to lepší, než aby byl ve stavu, kdy jej smysluplně nemůže využívat nikdo.
Pomohlo by to také s podporou sousedských komunit? Kdyby lidé měli nějaký prostor, o který by sami pečovali?
Určitě ano, má smysl takovéto drobné iniciativy zdola podporovat. Existuje několik nástrojů, které jsou už vyzkoušené a docela dobře fungují. Prvním je participativní rozpočet, v němž má realizaci projektů v režii obec, ale do rozhodování zapojuje obyvatele. Ti přicházejí s nápady, jež jsou prostřednictvím obce prezentovány a ostatní obyvatelé o nich mohou hlasovat. Vítězné návrhy se potom realizují.
Někde také funguje podpora mikroprojektů, kdy obec poskytne obyvatelům drobné prostředky k tomu, aby si realizovali svoje intervence ve veřejném prostoru. Tam je však důležité, aby se to zbytečně a příliš nebyrokratizovalo. Musíme si ale uvědomit, že skupina aktivních obyvatel, která chce něco realizovat, bude vždy v menšině a někdy u ostatních rezidentů nemusí nacházet sympatie. Takže je vždy třeba uvážit i názor většiny, které když se nezeptáme, bude vždy mlčící většinou. Cílem rozhodně není dostat se do situace, že někdo aktivní něco udělá a uslyší jen stížnosti. U úprav veřejného prostoru je včasná komunikace s obyvateli vždy naprosto stěžejní. Bez dialogu s obyvateli se zdravé úpravy veřejného prostoru dělat nedají
Jsou v současnosti obyvatelé sídlišť spokojeni s tím, kam se jejich veřejný prostor ubírá?
Neodvážil bych se generalizovat, ale nespokojenost obyvatel s novými projekty často vychází z toho, že návrhy různých změn a revitalizací vznikaly na radnici bez jakékoliv komunikace s obyvateli. Ta je nyní mnohem dál než před 20 lety, kdy participace obyvatel byla úplně v plenkách. Dnes je určitě považováno za standard, že se o projektech s občany včas komunikuje, že do nich svými podněty mohou vstupovat, a pokud se tak neděje, je dost lidí, kteří to zkritizují. V tomhle jsme se jako společnost určitě posunuli.
Změnil sídlištní komunity lockdown? Například tím, že byli lidé nuceni na sídlištích trávit více volného času a zjistili, jaké úpravy veřejného prostoru by jim vyhovovaly?
Covidová opatření teprve pomalu ustupují. Je to určitě zajímavé téma a nepochybuji, že se jej někteří výzkumníci ujmou, ale počítal bych, že smysluplné odpovědi na takovou otázku budou nejdřív za rok.
Máte nějaký příklad nejfunkčnějšího českého sídliště? Kde je veřejný prostor dobře vyřešen a lidé jsou spokojeni s tím, jak jej využívají?
První faktor je, jak kvalitně je sídliště založené a jak kvalitní má veřejné prostory. Když na začátku nemáte dobře rozdané karty, máte to mnohem těžší. Uvedu příklad sídliště Lesná v Brně, které je architekty považováno za jedno z nejzdařilejších. Tohle sídliště včetně veřejného prostoru bylo založeno chytře a kvalitně. Zároveň je to v rámci Brna atraktivní místo k bydlení a místní obyvatelé tam byli aktivní.
Pak tu ale máme příklad sídlišť na Černém Mostě v Praze, která určitě nepatří k těm nejkrásnějším a nejzdařilejším z hlediska toho, jakým způsobem byla postavena a jaký veřejný prostor tam vznikl. Řadu let tam však probíhal s občany dialog a nejrůznější revitalizace a veřejný prostor se díky tomu výrazně zlepšil. Příklady z Prahy 14, na jejímž území Černý Most leží, jsou proto mnohdy oprávněně uváděny jako příklady dobré praxe.
