Žáci na běžné škole obvykle zahajují výuku tak, že si sednou do lavic a po příchodu učitele vstanou, aby ho pozdravili. V domoškole se jdou děti v devět hodin posadit do kruhu na koberec, kde se nejprve pozdraví a zjistí, kdo je ve škole. Všichni žáci totiž mají domácí vzdělávání a do školy chodí jen některé dny v týdnu.
Další odlišností je, že v domoškole nemají běžné předměty, ale projekty. Ty souvisí s tématem, kterému se skupina složená z dětí od pěti do deseti let dlouhodobě věnuje. Nyní je to první pomoc a lidské tělo. "Jak zní čtyři věty, které musíte říct, když voláte záchranku?" ptá se průvodkyně. Tak ve škole říkají učitelkám, které jsou dohromady dvě. "Kdo volá," vykřikuje jeden z chlapců. "Co se stalo a kolik lidí je zraněných," odpovídají další. Jako poslední pak zmiňují uvedení místa, kde se událost stala.
Vyjmenované odpovědi si děti hned zkoušejí na reálných příkladech. "Bednaříkova 20," zmiňuje jeden z žáků místo, kde mohlo dojít k úrazu. "A co když nebudu vědět číslo domu?" dotazuje se dál průvodkyně. "Tak řeknu, u které jsem lampy, na každé je totiž číslo," říká dívka a všichni se shodují, že si na odpolední procházce ukážou, kde takové číslo hledat.
K projektu lidského těla měly děti i přednášku od zdravotníka. Dětem vysvětlil, jak se chovat při úrazu, co dělat, když najdou někoho ležet na ulici, a vyzkoušely si, jak ošetřovat základní poranění. "Šminkama mi vytvořil na ruce popáleninu s velkým puchýřem a tu jsem pak chladila ve vodě," popisuje Daniela, jak ošetřovala cvičné zranění.
Projekty, na nichž se školáci učí, trvají různě dlouho - měsíc, ale třeba i půl roku. "Děti, které nepíšou, se na projektu třeba naučí psát, číst nebo zjišťovat informace. A ty, které to už umí, se naučí informace zpracovávat, předat je někomu dalšímu a prezentovat je," vyjmenovává Marcela Vavrušová, jedna z průvodkyň. Podle ní je nesmysl učit v časově omezených hodinách. "Přepínat pozornost mezi tématy po 45 minutách není přirozené, to nás naučila až škola," říká.
Rodiče vedou družinu nebo pomáhají s úklidem
Domoškola, která má kapacitu 16 dětí na den, je soukromým spolkem. Proto rodiče platí školné, jehož výše se odvíjí podle počtu absolvovaných dnů. "Rodiče dětem doma předají to nejlepší, co umí, ale zároveň si uvědomují, že všechno nevědí nebo to nedokážou předat," říká Vavrušová. Navíc rodiče nemohou být s dětmi neustále. "Ve škole se děti přirozeně učí od sebe navzájem a napadnou je věci, na které by samy doma nepřišly," dodává.
Líšeňská škola je komunitní, což znamená, že se do dění zapojují i rodiče. "Například navrhnou téma, která chtějí, abychom probrali. Často i pomáhají s družinou, úklidem nebo organizací," popisuje průvodkyně. Rodiče se účastní také programu pro žáky. "Například masopustního průvodu jsem se účastnila i s mladší dcerou," říká Jitka Podlezlová, jejíž syn školu navštěvuje.
Na škole oceňuje domácí prostředí a to, že se děti učí v reálných situacích. Hlavní podle ní ale je, že si školu vybral sám syn. "Chtěli jsme ho dát do věkově smíšeného kolektivu, ne do jednotřídky. A když jsme se tu byli podívat, sám řekl, že je to ta nejlepší volba," popisuje Podlezlová.
Další z rodičů, Pavel Kovařík, zase vyzdvihuje přirozený rozvoj dětí díky sebeřízenému vzdělávání, tedy že žáci mají možnost věnovat se tomu, čemu chtějí. "Měli jsme pochybnosti, jestli to bude fungovat, ale syn se sám začal zajímat v nízkém věku o zlomky či procenta," říká. A oceňuje, že do školy mohla před půl rokem nastoupit i dcera, které tehdy bylo čtyři a půl roku.
Poznávají ptáky, staví hnízdo a lezou po stromech
Každou středu mají v líšeňské škole expediční den. Může to být na první pohled obyčejný výlet do lesa, ale s dalšími aktivitami. "Když jsme probírali ptáky, tak děti stavěly hnízdo, podle zpěvu poznávaly ptáky, nesly zrní nebo se snažily najít, kde ptáci bydlí, a lezly po stromech," popisuje průvodkyně. Jindy zase chodí do muzeí a galerií na výstavy, které souvisí s probíraným tématem. "Díky zážitkům si pak děti snadněji pamatují informace, spojí si je s kontextem," říká Vavrušová.
Během expedičních dnů si školáci pořídili i novou hru, kterou hrají o pauze na svačinu. "Sami jsme si na ni vydělali na vánočním jarmarku, kde jsme prodávali," říká Přemysl, který na trhu nabízel palačinky, jiné děti zase například doma vyrobené svíčky nebo perníčky.
"Mohli si koupit, cokoliv chtějí, ale museli se na tom shodnout a spočítat si, jestli mají dostatek peněz," popisuje průvodkyně. Objednanou hru a stavebnici si děti vyzvedly při expedičním dnu na poště, kdy zároveň poznávaly, jak tato instituce funguje. "Během celého procesu si osvojily vyjednávání na trhu i mezi sebou, vyhledávání informací při vybírání na internetu, matematiku při počítání, zda mají dostatek financí, nebo komunikační dovednosti na poště," vysvětluje průvodkyně, že nešlo jen o pořízení nové zábavy.
Právě pestré aktivity a to, že se neučí v lavicích, oceňuje Daniela, která se po pauze přesunuje s ostatními dětmi na koberec, kam je svolala průvodkyně. Je totiž čas na další povídání o lidském těle. Dnešní blok ale vede místo průvodkyně Daniel, který si pro své spolužáky přinesl z domova dvě knihy o lidském těle.
"Tady je pravá síň, odtamtud teče krev do pravé komory, pak přes plicní tepnu do plic, kde se okysličí, a plicními žílami se vrací do levé síně srdce, následně pokračuje do levé komory, odkud teče přes aortu a tepny do celého těla," popisuje chlapec model srdce. Na další straně knihy pak ukazuje, jak vypadá trávicí soustava. "Jak na to přišli, to někoho rozřezali?" ptá se jedna z dívek, když vidí jednotlivé orgány. A průvodkyně slibuje, že později vysvětlí, jak vědci podobu orgánů odhalili.
Každé pololetí přezkoušení
Domácí vzdělávání žáků základních škol je v Česku povolené od roku 2005. "Nejprve se týkalo pouze dětí na prvním stupni, od roku 2016 pak bylo rozšířeno i pro druhý stupeň," uvádí mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová. Rodič, který chce doma učit žáka prvního stupně, musí mít podle ministerstva minimálně maturitu, u druhostupňových dětí pak alespoň bakalářské vzdělání jakéhokoliv zaměření.
Vzdělávání doma je stále populárnější. Zatímco ve školním roce 2018/2019 se tímto způsobem učilo podle dat České školní inspekce 3232 školáků, nyní už je jich téměř o polovinu více, celkem 6309 dětí. "Domoškoláci" nyní tvoří 0,6 procenta všech žáků. "Vzdělávání ale bylo v uplynulých čtyřech letech natolik ovlivněno covidem-19, že nyní nelze odhadnout, jak se bude tento trend vyvíjet," uvádí náměstek ústředního školního inspektora Karel Kovář.
Všichni žáci v domácím vzdělávání musí být ze zákona zapsaní na kmenové škole, kam musí každé pololetí přijít na přezkoušení. "Na některých školách se skutečně zkouší, někde je diskuse, často ale jde o představení portfolia, které si děti tvoří během roku ve škole i doma s rodiči," dodává Vavrušová.
