Jaká nejsilnější vzpomínka se vám vybaví z listopadu 1989?
Je to jako veselá historka z natáčení. Ale říká mnohé o neuchopitelnosti lidových shromáždění. S třídním kamarádem ze strojní průmyslovky Horáčkem (dnes fotograf) stáli jsme v Gottwaldově na náměstí a mávali v tisícihlavém davu vlajkou.
Aby se lid v zimě a při dlouhých projevech nenudil, vypustili zaměstnanci Fatry Napajedla nad hlavy lidí velký gumový balon (průměr tak dva metry), s kterým si demonstranti mohli hrát. Balon putoval nad hlavami z jednoho kouta náměstí na druhý, jak jej nadšeně posouvaly desítky rukou. Taky jsem si chtěl pinknout, ale vždycky nás minul. Při dalším pokusu jsem na něj dosáhl žerdí státní vlajky, kterou jsem jinak nadšeně mával při projevech z tribuny.
Bohužel jsem tou žerdí balon propíchl. Nebyl to záměr. Postupně ale splaskl a o padesát metrů dál zůstala jeho hmota schlíple ležet na hlavách lidí. "Kdo to byl, kdo to byl?" zaburácel dav. "Asi nějaký estébák mezi námi, dobře se dívejte kolem a nenechte se vyprovokovat, však my si ho najdeme," řekl moderátor z tribuny. Rychle jsem schoval vlajku a hledali jsme s kamarádem cestu, jak se zdekovat z náměstí.
A potom můj děda v trolejbuse; komunista, milicionář a hrdina vlastenecké války. Uzavřené průmyslové město, všichni se pořád potkávali, i když zrovna třeba nechtěli. "Proč máš tu trikoloru?" ptal se mě, když jsem ho pustil sednout. "Protože už se v tom nedá žít," opakoval jsem mu, co jsem slyšel na náměstí (co taky jiného v šestnácti, že?). "Ale to je proti mně, víš to?" řekl. "Vím," přisvědčil jsem.
Děda se podíval z okna na ubíhající město polepené plakáty. "No co, po mně už stříleli, zavřený jsem byl, no tak to bude zas," odpověděl a dál už nic. "Nebude, my jsme jiní, dědo," řekl jsem mu. To "my" mě samotného už tehdy zarazilo, jak se mi to dostalo na jazyk. Dodnes o tom přemýšlím. Proto si to tak pamatuju.
Jak hodnotíte uplynulých třicet let svobody? Jako úspěch, neúspěch, remízu…
Za mě osobně jako úspěch. Kde bych se nadál, že z dělníka v industriální kolonii může být umělec? Za jiné své blízké, kteří možnost být slyšet nedostali, protože svět zásadně popisují jen ti úspěšní, můžu melancholicky konstatovat, že ať světem zatřesete jakkoliv, vždycky bude mít své dno, na kterém skončí spousta z nás.
Jsou dnes hesla sametové revoluce - svoboda, demokracie, pravda a láska - vyprázdněná? Nebo jsme se změnili my?
Člověk se nemění, jenom se ti vybarví; to je Čapek, ne? Rád s ironicky pobaveným úsměvem listuju jedním svazkem z předlistopadové edice Antická knihovna, pod názvem Synové slávy - oběti iluzí. Je to soubor dva tisíce let starých oslavných řečí o velikosti tehdejší doby a jejích potentátů. Snům se nemá posmívat, ale nemělo by se zapomínat, že jde o sny. Doba střídá dobu, lidská podstata (ta nemaskovaná slovy) zůstává plus minus stejná. A přece v ní potkáte lidi, kteří umí milovat a občas umí říct i pravdu. Zbytek je folklor a pojmosloví.
Co by měli podle vás Češi dělat, aby nepřišli o hodnoty listopadu 1989?
To, co každý jiný jednotlivec na světě: občas nebýt sobec a představit si sebe na místě těch, kteří neuspěli.
Zde naleznete další odpovědi z velké ankety online deníku Aktuálně.cz k 30. výročí listopadu 1989.
