Horní Poustevna - Mezi stany týpí přechází roztěkaně usmívající se kluk. Neznámou návštěvu po chvíli vítá s napřaženou rukou: "Já jsem Pavel," říká, a zase rychle odbíhá pryč. "Jdeme hrát fotbal."
Čtrnáctiletý Pavel F. (14) je v ústavu pro lidi s mentálním postižením přes dva měsíce. Do Horní Poustevny ve Šluknovském výběžku ho poslal soud na návrh sociálních pracovníků. Oficiální důvod však je, že chlapce vyšetřovala policie kvůli úmrtí čtyřletého hocha v Ovčárech na Kutnohorsku.
V ústavu vzdáleném 170 kilometrů od domova je de facto ve vazbě. Přestože nezletilí nesmějí být za své činy podle českých zákonů trestáni, Pavel je příkladem, že praxe bývá jiná.
"Vzali mě z domova policajti," říká Pavel, proč je tady. V jeho hlase je cítit naštvání. "Vím proč." Rychle si nazouvá tenisky a běží na hřiště.
Hlavní podezřelý
Krátce poté, co letos v dubnu objevili v Ovčárech na Kutnohorsku tělo čtyřletého chlapce, stal se jeho bratranec Pavel hlavním podezřelým.
Přestože policie vyšetřování dosud neuzavřela a vše nasvědčuje tomu, že šlo spíše o nešťastnou náhodu než o vraždu, sociální pracovnice požádaly soud, aby jim okamžitě umožnil Pavla odebrat z rodiny, kde žil.
V diagnostickém ústavu, kam Pavla převezli, si ale s chlapcem nevěděli rady. Pak si ho další ústavy postupně přehazovaly a teprve po intervenci ministerského úředníka se chlapce ujalo zařízení v Horní Poustevně.
Přečtěte si: Neodsoudili ho. Přesto ho stát šoupe z ústavu do ústavu
Vlčí dítě
"Měli jsme z toho hrůzu. Báli jsme se mít tu vraha," popisuje své první pocity ředitel Jan Souček. "Nevěděl jsem, co se může stát. Proto jsme v prvních dnech k němu dali dva lidi navíc. Záhy jsme zjistili, že to není třeba."
Minulý týden Pavel společně s několika dalšími dětmi vyrazil z ústavu na týdenní tábor. "To je slon," ukazuje na obrázek krávy. Zvířata ani barvy Pavel nerozezná. Stačí mu však jednou ukázat, jak se navlékají korálky a už si sám dělá barevný náhrdelník.
Psychologické testy z diagnostického ústavu chlapce označily za nemluvného, nespolupracujícího, na mentální úrovni tříletého dítěte.
"Teď je na úrovni devítiletého, rychle se učí, není agresivní a komunikuje. Pokud něco neumí, není to proto, že by to nezvládl, ale proto, že to nikdy nedělal," říká ředitel Souček, podle něhož Pavel dělá velké pokroky.
Ředitel soudí, že za půl roku by mohl jít Pavel zpět. Říká ale také, že se do Horní Poustevny neměl nikdy dostat.
"Napřed měli zjistit, zda to opravdu udělal, či ne a zda si vůbec uvědomoval, co udělal," říká Souček. "Teprve potom měla přijít nějaká opatření."
Bylo to dobrý
Pavel žije ve skupině společně se čtyřmi dalšími dětmi s různou mírou postižení. "Bála jsem se, aby nebyl agresivní a neublížil ostatním," říká Věra Učňová, která má "domácnost" na starost. "Ale žádná z obav se nenaplnila."
Podle paní Učňové byl Pavel po příchodu do ústavu "vystrašené děťátko". "Nechtěl nikam sám chodit, ani vynést koš," popisuje. "Byl pořád nalepený na dospělých."
V ústavu poprvé viděl pračku, žehličku, začal také sám chodit nakupovat. Matka Pavlovi pravidelně volá. Minulý týden se jí za pomoci nevládní organizace podařilo sehnat peníze na dvousetkilometrovou cestu a přijela za Pavlem i s jednou ze svých dcer.
Dostal dárky, psa na baterky, pistoli. Společně pak šli na procházku a do cukrárny.
"Bylo to dobrý," říká Pavel. "Nechtěl bych domů. Ale v sobotu přijede máma zase."
Život v ruině
Co je Pavlův domov? Z ruiny dvoupatrového statku bez oken vycházejí po zablácené cestě dvě děvčátka. Nic jiného nenasvědčuje, že by tady někdo bydlel.
Cestu k rozpadlé budově na okraji Nových Dvorů lemují odpadky a staré hadry. Na šňůře mezi stromy visí čerstvě vyprané prádlo. Do patra, kde zbylo z deseti oken jediné, vedou provizorní schody poskládané z kusů betonu, dřeva a cihel. Poslední dveře, které v patře zbyly, chrání jedinou obytnou místnost.
V ní žil Pavel se svojí matkou, jejím druhem a šesti sourozenci. V přízemí, do kterého se vchází vybouraným otvorem ve zdi, pak bydlela rodina zabitého Kristiana.
V ruině není voda, plyn, elektřina, kanalizace, záchody ani koupelna. Rodina žije ze sociálních dávek. Pro vodu si chodí na záchody na dva kilometry vzdálené nádraží. Svítí se svíčkami. Na živobytí si zdejší obyvatelé přivydělávají sběrem jablek a brusinek.
Když skončil cukrovar
"Není to zlá komunita, dříve pracovali v cukrovaru, byli pilní. Když ale firma zkrachovala, nevěděli si rady," říká ředitelka sociálního odboru Dagmar Novotná. "Nikdy ale s nimi nebyly problémy, nic od nás nechtěli a ani si na ně nikdo nestěžoval."
"Rodina se snažila starat, děti chodily do školy, k doktorům," doplňuje sociální pracovnice Ivana Hronová. "Nebyl proto důvod děti odebrat jenom proto, že v domě není elektřina nebo voda."
Pavla prý navrhli do ústavu jen proto, že se o něj báli. "Není vrah. Z toho, co vím, se to stalo nešťastnou náhodou při hře," říká Novotná. "Báli jsme se, aby Pavlovi rodina zabitého neublížila."
Co změnila tragédie
O tom, že po neštěstí se vztahy mezi rodinami rozložily, hovoří i Pavlova matka. "Předtím jsme byly kamarádky, byla to moje sestra," říká matka Pavla Alžběta. "Teď mě ale nenávidí. Sebrala klukovi tepláky ze šňůry a řekla, že udělá, aby můj Pavel taky zemřel."
Rodina zabitého chlapce Kristiána už v domě nežije, krátce po neštěstí se babička malého Kristiána i jeho matka odstěhovaly do ubytovny Charity v Kutné Hoře.
Pavlova rodina by se měla odstěhovat do měsíce. Do domu, který město koupilo za ušetřené peníze z důchodu jednoho z Pavlových bratrů.
"Poslala jsem už Pavlovi fotku, jak dům vypadá, aby věděl, kde budeme bydlet," říká jeho matka. "V ústavu se nemá špatně, má tam hračky a je to tam hezké. Smál se, je v pohodě, ale lepší je, aby byl doma. Chtěla bych ho zpátky, bez něj bych to nepřežila. Je to mé nejmilejší dítě."
Musí být potrestán
Pavlova kurátorka však o návratu do rodiny neuvažuje. "Matka má k synovi silné citové pouto, ale nevychovává ho," říká Anna Fandlová. "V žádném případě bych ho tam nevrátila, je to hrozné prostředí, strašné bytové podmínky."
Nic na tom nemění ani plánované stěhování. "Není záruka, že by jej rodina ochránila, aby něco dalšího nespáchal," říká.
Zároveň otevřeně říká, že současný pobyt v ústavu je de facto vazbou. "Je to náhrada vazby," říká Fandlová. "Musí být nějak potrestán, nebo vědět, že to bylo vážné."
Připouští však, že nemá žádné informace o tom, že chlapec skutečně dítě zabil, že to udělal úmyslně.
"Nevím, zda to udělal," říká. "Ale, kdyby byl dospělý podezřelý jako on, jde taky do vazby."
