Reportéři on line deníku Aktuálně.cz vyrazili do Polanky přesvědčit se, jak se v takovém ústavu žije. Přečtěte si reportáž ze současného života v ústavu, který býval noční můrou, a který se má nyní stát speciálním zařízením na převýchovu dětí se závažnými výchovnými problémy z celého Česka.

Plot s ostatným drátem

Zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová výstavbu nového ústavu ostře kritizuje. "Bylo to nejhorší zařízení v Česku," vzpomíná na podmínky života v areálu obehnaném plotem s ostnatým drátem. "Panoval tam krutý a nezákonný režim," říká.

Zabránit, aby nový ústav se zpřísněným režimem vznikl, však už zřejmě nelze. Někdejší vedení ministerstva školství vyčlenilo na stavbu nových ústavů pro děti půl miliardy korun a na stavbu v Polance přiklepla dosluhující první Topolánkova vláda před vánocemi 130 milionů. Má tu vyrůst uzavřený komplex pro 30 dětí od 15 do 18 let.

Tady už děti netýrají

Související

Vězení pro děti

13 fotografií

V polích za Polankou, kousek od Ostravy, stojí několik zamřížovaných budov obehnaných ohradou z vlnitého plechu.

Svazek klíčů nepřestává chrastit, dostat se dovnitř malého přízemního domu výchovného ústavu znamená odemykat neustále další a další oplechované dveře.

Krátká chodba, tři zamčené ložnice celkem pro dvanáct klientů, toaleta, malá jídelna, malá místnost s dřevěnými lavicemi a televizí. A místnost na stolní tenis a špiky. Nic víc.

Personál má čas se klientům věnovat. Touto dobou jich je tady jen šest, druhá část osazenstva je na útěku. Jeden vychovatel si s klientem dává zápas v ping-pongu, další je pro klienty soupeřem v kostkách. S ostatními se psycholožka chystá do kuchyňky uvařit šunkofleky.

Ještě před čtyřmi lety ale v Polance žili kluci v horších podmínkách, než ve vězení. Režim v ústavu tehdy pracovníci z kanceláře ombudsmana označili za polovojenský.

Všichni do uniformy

Mříže v oknech, ostnatý drát na plotě, žádné vycházky, svícení v pokojích během noci, ponižující osobní prohlídky. To je jen zlomek toho, co ombudsman kritizoval. Ministerstvo po zdrcující kritice zařízení na bezmála dva roky zavřelo. Vedoucí a třetina personálu musela odejít.

Demonstrace útěku na cestě z baráku do posilovny, stačí dvě vteřiny a jsme venku. | Foto: Ludvík Hradilek

Ostnatý drát zmizel, v pokojích se už v noci nesvítí. Mříže a problémy s vycházkami ale zůstaly i dnes. V listopadu tady ombudsman udělal další kontrolu. Kromě zákazu vycházek kritizuje i používaní ústavního oblečení.

Do vězení bez soudu

Současně s tím vyplul na povrch ještě zásadnější problém. V tomto zařízení jsou zavírány děti, které tam podle zákona vůbec nemají být.

Omezit svobodu - a chránit tak společnost - lze pouze v případě dětí, nad kterými soud stanovil ochrannou výchovu.

V současné době ale není v zamřížovaném areálu v Polance nikdo, u koho by soud řekl, že mu smí být omezena svoboda.

Do Polanky je posílají děti z běžných výchovných ústavů, kde si s nimi nevědí rady. "Potřebovali jsme zařízení, kam problematické klienty dát," vzpomíná na vznik ústavu jeho ředitel Pavel Němynář. Stačí tedy, aby diagnostický ústav dal klientovi nálepku extrémní porucha chování.

Klienti musí trávit většinu dne v malém zamřížovaném prostoru. Ložnice se odemykají jen na noc. Vycházky byly jeden čas zakázány úplně, nyní na ně sice nemají nárok, ale pakliže plní povinnosti, pak za bránu ústavu mohou jít. Někdo se ale za tři měsíce z ústavu nedostane vůbec.

Oběd | Foto: Ludvík Hradilek

Podle personálu je takováto uzavřenost výhodná. "Mají čas se nad sebou zamyslet, jsou odtrženi od kamarádů, drog, můžeme se jim věnovat," říká speciální pedagožka Pavla Veselková. "Zažijí si omezení svobody a uvědomí si, co je čeká, pokud budou pokračovat v tom, co páchají."

Klienti ústavu se shodují, že personál s nimi jedná lépe než v zařízeních, odkud je sem přeřadili.

"Vypadá to tam hrozně, ale bylo to lepší, než v ústavu, kde jsem teď," říká sedmnáctiletý Patrik, který v Polance strávil přes dva měsíce. "Vychovatelé se s námi bavili, věnovali se nám, byli jako kámoši. Byl na ně spoleh, když něco slíbili, tak to dodrželi. Tady na nás kašlou."

"Jen nechápu, proč jsem tu zamčený, když jsem nic neprovedl," říká sedmnáctiletý Mirek, který teď měsíc žije v Polance. "Všichni si myslí, že jsme tu zločinci, ale tak to není. Umřel mi táta, nerozuměl jsem si s máminým novým přítelem, začal jsem utíkat a kouřit trávu. Pak mě jednou máma odvezla do ústavu, kde jsme už čtyři roky."

"Je pravda, že tyto děti nemají nařízenou ochrannou výchovu," říká psycholožka Pavla Filipová. "Ale jsou tomu blízko, většina má zkušenost s krádeží, přepadením, jsou agresivní nebo experimentují s drogami. Je nutné si uvědomit, že sice měli těžký život, ale už jsou dost staří na to, aby za své činy nesli odpovědnost."

Zástupkyně veřejného ochránce práv Anna Šabatová to považuje za zásadní chybu. "Nemůžeme děti trestat - nebo zavřít - bez rozhodnutí soudu. Nejsou ve vězení, ale ve školském zařízení. Oni i jejich rodiny potřebují pomoc. Poukážeme na to v naší zprávě."

Podle Šabatové by děti, které v současné době do zařízení v Polance umísťují, měli mít otevřenější režim. "Je potřeba, aby ve výchovných ústavech začali pracovat vzdělaní lidé, kteří se jim budou intenzivně věnovat," říká Šabatová. "A ne stavět další zařízení, která navíc neplní svůj účel."

Škoda rány, která

Přísný režim v Polance totiž kýžený efekt nepřinesl. Po jeho znovuotevření se sice zlepšilo složení personálu. K bývalým vězeňským dozorcům a policistům přibyla psycholožka a speciální pedagožka.

Ani to však nepomohlo. Klienti odsud utíkají mnohem častěji než z běžného ústavu. Podle samotných zaměstnanců nemá pobyt v něm na děti žádný trvalý vliv.

"Na čas se zlepší, ale za krátko jsou s nimi stejné problémy jako předtím," říká speciální pedagožka Pavla Veselková. "Nemáme čas s nimi navázat kontakt. I když tu jsou tři měsíce, je to krátká doba na to, aby se opravdu změnili."

Zástupce vedoucího ústavu v Polance Vojtěch Šňupárek vidí příčinu neúspěchu v přílišné liberalizaci ústavu, která nastala po jeho znovuotevření.

Vojťech Šňupárek: "Teď se na ně už bojíme sáhnout" | Foto: Ludvík Hradilek

"Před zavřením to plnilo lépe společenskou funkci," říká. V době, kdy zde panoval starý pořádek, v ústavu nebyl. "Vedoucí ale byl můj kamarád, chodil jsem sem na exkurze. Měli tu režim, procházeli šokem, ale vydrželi to. Teď hmatatelný výsledek nevidím. Není možnost je donutit, aby dělali, co po nich chceme. Dřív je mohli proplesknout, teď se bojíme na ně sáhnout."

Vedení ústavu společně s vedoucím ministerského odboru speciálního školství Jiřím Pilařem, který působil ve výchovném ústavu známém přísným režimem, se proto rozhodlo postavit ještě přísnější zařízení,

"Potřebujeme takový ústav, ze kterého nebude možné utéct," říká Němynář. "A kde budou děti dlouhodobě."

Ve stávajícím areálu vyrostou tři další budovy s pokoji pro 30 klientů. Kromě jednolůžkových a dvoulůžkových pokojů tu budou učebny, dílny a hřiště. Vše obehnané vysokou zdí a sledované kamerami. Za 130 milionů korun.

Nový plán si pochvaluje i zástupce vedoucího Vojtěch Šňupárek. "Je to podle skotského modelu, akorát to bude zase po česku," říká. "Nebude tam žádná bezpečnostní agentura, která by klienta donutila udělat, co má."

Zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová stavbu dalšího ústavu jednoznačně kritizuje.

Netrestat, ale vychovávat

"Investice 130 milionu má být vložena do projektu, který je nesmyslný a má porušovat práva dětí," míní Šabatová. "Nepotřebujeme stavět nová zařízení. Místo do budov je zapotřebí investovat do kvalitního personálu, který by se těm dětem dostatečně věnoval. A transformovat současná zařízení tak, aby tyto děti mohly žít v malých skupinách v co nejvíc přirozeném prostředí."

Pro ty, kterým soud omezí svobodu, stačí podle Šabatové bohatě současná zařízení.