Chrudim – Padesátka mužů, která se o víkendu sešla v Chrudimi na výzvu tamních výsadkářů, jako by ani nepatřila do dnešní doby. Vždyť kdo by se nechal dobrovolně týrat dva dny nadmíru tvrdými testy, jen aby byl přijat k aktivním zálohám výsadkového praporu?
Přijímací testy prostějovských speciálních sil i výcvik amerických rangerů jsou drsné, zážitek z Chrudimi si s nimi však nezadá. Z původní padesátky zbylo nakonec jen třiatřicet mužů. Ale i ti, kteří padli (a odstoupili) vyčerpáním po pětikilometrovém zrychleném přesunu s kládou, dostali křeče při plavání anebo nezvládli silová cvičení s během, si podle zástupce velitele chrudimského praporu Ivo Zelinky zaslouží úctu a obdiv.
Na chrudimském letišti se sešla zajímavá směska lidí: dřevorubec, teolog, automechanik, manažer mladoboleslavské Škodovky, šéftrenér fitness, gymnazista, úředník Národního ústavu pro vzdělání, inženýr-strojař, ale třeba i poradce náčelníka generálního štábu pro aktivní zálohy Ludvík Cimburek. Ten si hodlá na vlastní kůži vyzkoušet podmínky, jimiž jsou uchazeči o službu v zálohách při testech vystavení, a také je chce blíže poznat. "Abych nebyl zkrátka za blbce, když už někomu o zálohách radím."
"Možná opravdu nepatříme do dnešní doby. Do časů, kdy se mnozí starají jen o sebe a své pohodlí. Já to mám ale díky dědečkovi, který se v osmatřicátém zúčastnil mobilizace, tak nastavené. A o egoismu lidí tedy nepřemýšlím a tuhle riskantní práci dělám pro vlast. O té ale naopak přemýšlíme hodně – jinak bychom nemohli tuhle práci dělat a nasazovat krky v riskantních misích," vysvětluje bez patosu Zelinka, veterán z Afghánistánu a Kosova.
Všechno pro tým
Lesem kluše za vzájemného povzbuzování a pokřiku instruktorů šestice družstev s kládami na ramenou. Kdo už nemůže, toho ostatní táhnou, strkají vpřed, anebo mu nesou zbraň. Mladý kluk tak pomáhá chlápkovi, který by mohl být jeho tátou. On mu to přece v jiné silovější disciplíně určitě vrátí.
Jedinec tu prý nezmůže nic – tým naopak vše. "A všichni proto dřou jen pro tým," dodává výsadkář Zelinka. Stačí tedy jen několikametrové zpoždění jednoho z družstva a instruktor velí položit kládu a už tak během vyčerpaná skupina klikuje. Kolem zatím i s kládami probíhají hulákající konkurenti. "Makejte! Pot šetří krev!" hecuje své svěřence jeden z výsadkářů-instruktorů. Klikující muži se tak z vedoucího místa propadají rázem až na chvost. A to vše za údivu překvapených turistů či rodinek na procházce.
Příklad obětavosti dává pak v noci i jeden z velitelů družstev: při desetikilometrovém zrychleném přesunu nese čtyři samopaly svých již umdlévajících kolegů a ještě přitom postrkuje dalšího. "Něco takového už jsem dlouho neviděl. Až mi to vyrazilo dech. Takhle má pracovat tým," pochvaluje si Zelinka. Nejednou se v podobných situacích stává, že otěže nad družstvem převezme od jeho velitele obyčejný pěšák s mnohem větší autoritou u lidí, ale i schopností dovést je všechny až do cíle. Hodnost či věk v podobných situacích nerozhodují.
Vzduch najednou rozčísne povel: "Pamatujte na doplňování tekutin. Kdo nebude pravidelně pít, ten dehydrováním zkolabuje." Což se také později stalo. Jeden z mužů pomohl ještě z posledních sil kamarádům donést kládu do cíle, tam ale dehydratací a vyčerpáním omdlel. I na tohle ale výsadkáři pamatují: bezvládný muž se okamžitě ocitá v rukou zdravotníků, kteří jej v sanitce odvážejí do nemocnice.
A ty, kteří při drsné zkoušce v cestě za svým výsadkářským snem postupně odpadali, Ivo Zelinka ujistil: "Nikdo se tu na vás nedívá skrze prsty. Dokázali jste, že nejste nějací facebookoví kecálkové a že chcete udělat něco pro vlast. Další šanci máte na podzim."
Tělo už nemůže, ale hlava ho přinutí
S pouhými třemi hodinami spánku tak adepti na výsadkáře v záloze prošli až pekelným kolotočem kliků, lehsedů, přítahů na hrazdě, běhů na vytrvalost s pětadvacetikilogramovou zátěží, plavání, ale i již zmíněnou prověrkou týmové spolupráce v nesení klády i zbraní. To vše jen s minimálním odpočinkem a za neustálého komandování instruktorů. A jak mi vysvětluje kapitán Robert Šiška, chrudimští vlastně nehledají výsadkáře, nýbrž ty, kteří mají potenciál se jimi stát a podřídit své ego zájmům kolektivu.
A ještě jedna věc byla proto tento chrudimský test typická. Mnozí z té "třiatřicítky", která prošla nemilosrdným sítem výběru, to zvládli jen díky obdivuhodné vůli vydržet a nezkazit to ostatním v jejich družstvu. Byť byly fyzické nároky za hranou jejich schopností. Jenomže právě tahle vlastnost prý formuje výsadkáře.
Na štáb nechci, radši to zkusím znovu
Ti, kteří prošli, by podle poradce Cimburka bez potíží zvládli základní vstupní přezkoušení ranger kurzu US Army. A Cimburek sám tento elitní kurz mimochodem absolvoval.
A tak například Jan Kačer neprošel sice sítem pro bojovou výsadkovou jednotku, ovšem měkčím kritériím do štábu roty vyhověl. Nabídku na štábní funkci přesto odmítl. Chce být bojovníkem, aby prý mohl v případě nutnosti bránit rodinu, blízké a samozřejmě zemi. "Na štáb nechci, takže to na podzim zkusím znovu," říká.
A podobně jako Jan Kačer mluví Jan Peška z Národního ústavu pro vzdělávání: "Nelze přece spoléhat na to, že když spadneme do bryndy, tak nás z toho spojenci vytáhnou. Pomoci mohou i vojáci v záloze, a tím spíše výsadkáři. Já jsem tu navíc i kvůli svým dětem. Jim už nestačí jen plané kecy, že by měl v dnešní nejisté době někdo něco udělat. Tak jsem tedy tu a snažím se něco pro republiku udělat."
No a třeba sedmnáctiletý gymnazista Štěpán Kasáček k profesionálním výsadkářům sice ještě nemůže, zato ale doufá, že mu to vyjde u jejich záloh. "I když se máma, ale i mé děvče stavěly proti. Patřit k této armádní elitě mi ale stojí za to. Snad to časem pochopí."
Skvělí muži a ženy, kteří se v roce 1938 postavili při Hitlerově tažení Evropou se zbraní v ruce nacismu, dnes často s hořkostí srovnávají své tehdejší odhodlání bránit republiku s dnešní rozmazlenou generací. Možná ale nemají vždy tak docela pravdu.
