* Doplnili jsme dokument: plné znění prohlášení Václava Klause
Praha - Přepište dějiny. Nebo alespoň kroniku Evropské unie. Český prezident Václav Klaus připojil svůj podpis pod Lisabonskou smlouvu.
Učinil tak potají ve tři hodiny odpoledne: bez přítomnosti kamer a fotoaparátů.
O hodinu později pak narychlo svolané tiskové konferenci tvrdě kritizoval práci ústavních soudců, kteří dopoledne rozmetali námitky odpůrců Lisabonu. Oznámili, že smlouva podle právních rozborů Česku nijak neuškodí.
Klaus označil jejich rozklad za špatný a politicky motivovaný. "Vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost, navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem," řekl Klaus.
Ač si to myslí, svůj podpis pod smlouvu - která ho podle této logiky zbavuje funkce prezidenta - přidal.
Platit začne už letos
Lisabonská smlouva je právní dokument, který nově definuje fungování členských zemí EU. Dosavadní pravidla, která se vytvářela pro potřeby koexistence 15 států, už dávno nevyhovovala.
Po Klausově ano ratifikace smlouvy ve všech 27 zemích skončila. "Byl to maratón plný překážek. Teď jsme i za tou poslední," komentoval to šéf Evropské komise José Manuel Barroso.
Agentura AFP napsala, že podle slov francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho by Lisabonská smlouva měla vstoupit v platnost 1. prosince.
Dlouhé čekání na...
Změna jménem Lisabon, která je Evropanům "jedno" a kterou v běžném životě vůbec nepocítí, se rodila těžko.
První pokus lze hledat v roce 2001, kdy byl ustaven Konvent o budoucnosti Evropy. Práce konventu skončila Ústavní smlouvou, kterou Brusel vrhl o tři roky později do kolečka schvalování v tehdy už evropské pětadvacítce.
Dech došel Ústavě ve Francii a posléze Nizozemí. Obě země ji v referendech odmítli, což znamenalo konec snah.
Pak se zrodila Lisabonská smlouva. I ta měla namále - v Irsku, které ji nejprve odmítlo. Repete však Irové složili, a tak se dlouhé měsíce čekalo už jen na české ano.
Proč je nám Lisabon fuk?
Lisabonská smlouva nepřináší změny toho typu, které by občané členských zemí začali pociťovat v každodenním životě. Týká se spíše fungování a uspořádání Evropské unie.
Většina politiků EU-27 tvrdí, že smlouva zajistí větší akceschopnost unie, zjednoduší a zefektivní fungování spolku. Umožní prý také lépe přijímat nové členy.
Kritici Lisabonu se domnívají, že pokládá základy k vytvoření takzvaného evropského superstátu a výsledkem bude postupné předávání všech zásadních pravomocí z jednotlivých zemí do bruselského centra. Ale - to se teprve uvidí.
Smlouva vytváří novou funkci předsedy Evropské rady, tedy jakéhosi prezidenta Evropské unie. Ten má vykonávat funkci nejméně dva a půl roku. Bude vystupovat ve světě jako hlava Evropské unie, její nejvyšší představitel.
Nová bude také funkce tzv. ministra zahraničí, která sloučí dosud oddělené posty vysokého představitele EU pro zahraniční politiku (nyní Javier Solana) a komisaře pro vnější vztahy EU (nyní Benita Ferrerová-Valdnerová).
Kam dosáhne Brusel (a kam ne)?
Lisabonská smlouva zavádí takzvané hlasování kvalifikovanou většinou na principu dvojité většiny. Aby mohla být rozhodnutí evropské rady přijata, musí získat podporu 55 procent členských států, které musí zároveň představovat alespoň 65% populace Evropské unie. I toto bude platit až od roku 2014.
Kvalifikovaná většinou budou přijímána rozhodnutí například v oblasti dopravy, zdravotnictví, duševního vlastnictví, energetiky, pomoci třetím zemím, sportu, občanského a trestního právo, policejní spolupráce.
Pro zablokování rozhodnutí bude potřeba skupina alespoň čtyř členských zemí. Možnost jediné země něco vetovat bude ale zůstane pro oblast obrany, daní či zaměstnanecké politiky.
Smlouva stanovuje, které pravomoci patří do výlučné kompetence orgánů EU, které do výlučné kompetence členských států a které jsou sdílené.
Do kompetencí EU patří celní unie, měnová politika a eurozóna, společná obchodní politika a ustanovení pravidel konkurence nutných pro fungování vnitřního trhu.
Mezi sdílené kompetence, do kterých mají "co mluvit" jak jednotlivé členské státy, tak orgány EU, patří vnitřní trh, sociální politika, zemědělství, ochrana spotřebitele, životní prostředí, přeprava, energetika a oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.
Deklarovaným cílem smlouvy je také posílit vliv Evropského parlamentu ve Štrasburku a posílit jeho možnost rozhodovat o legislativě EU.
