Většinu obývacího pokoje v rodinném bytě na jednom z pražských sídlišť zabírá velká lososová pohovka, nad kterou visí barevné abstraktní obrazy. Na stole leží velká svíčka, kterou pětiletý Milan a osmiletý Dominik rádi zapalují.
"Chcete vidět náš pokojíček?" ptají se chlapci reportérů Aktuálně.cz a odvádí je do vedlejší místnosti. "Tady spím já a tady brácha," vysvětluje Dominik a ukazuje na masivní patrovou postel. Kluci se jako sourozenci oslovují, přestože biologické rodiče stejné nemají.
Jakub s Ivem nejdříve dostali do péče Milana a po dvou a půl letech jim byl svěřen i Dominik. Když přišli do nové rodiny, nebyl ani jednomu z nich ani rok. Pěstouni říkají, že v ten den se kluci narodili v jejich srdíčkách a slaví jej podobně jako běžné narozeniny.
Aby děti tatínky odlišily, vymyslely pro ně přezdívky. "Ivo je táta a Kubovi říkáme tatík. Táta je větší pantáta a tatík spíš pan máma nebo panímáma, to nevím," směje se Milan. Oba pěstouni jsou trpěliví a ke klukům přistupují naprosto otevřeně. "Chceme, aby věděli pravdu, ať nejsou z ničeho překvapení," říká Ivo.
S tím souvisí i setkávání s biologickými rodiči kluků, které mají nastavené dvakrát ročně. "Ne vždy se povede kontakt zrealizovat. Milanovu mámu jsme už dva roky neviděli," ujasňují situaci pěstouni. Děti ale své biologické rodiče a sourozence znají. Podle Jakuba s Ivem kluci potřebují vědět, odkud pocházejí a jak vypadá jejich matka. "V pubertě nám možná řeknou, že se jim to nelíbilo, ale aspoň víme, že jsme před nimi nic neskrývali. Chceme, aby všechno věděli a nestyděli se za to," vysvětluje Jakub.
Ivo popisuje lásku k dětem jako něco nepopsatelného. Přirovnává ji k chemii, která vzniká mezi partnery, když se poznávají. "Někdy se může stát, že to nesedne hned na první dobrou. Někdo se zamiluje okamžitě a druhá polovička s tím třeba nějakou dobu bojuje. Neví, jestli je tohle to pravé. A potom to zkrátka přijde. Takhle je to i s dětmi," říká.
Děti do vyprávění svých pěstounů často vstupují. Například když se reportéři ptají, jak dlouho jsou Ivo a Kuba spolu. V tu chvíli se Milan hlásí, jako by byl ve škole, skáče a křičí. "Teď úplně nevím, asi deset let," odpovídá Milan, když ho Jakub vyzve k odpovědi. "Už to bude čtrnáct let," opravuje jej Ivo.
Na začátku vztahu řešil Ivo s Jakubem jiné věci než děti. Postupem času spolu ale začali bydlet a podle jejich slov zestárli. "Partner je starší a já jsem to bral trošku jinak než on. V té době pro mě rodina nebyla prioritou, ale nakonec jsme došli k závěru, že by nás tento krok mohl někam posunout, a začali jsme zjišťovat, jaké jsou možnosti," vysvětluje Jakub, zatímco hraje s Dominikem pexeso, aby jej zabavil.
Vždycky jejich cesta jednoduchá nebyla. Všichni zažívali i náročné chvíle, než našli způsob, jak společně fungovat. Matky kluky opustily pár dnů po jejich narození. Tehdy zažili první ztrátu a následně šli do kojeneckého ústavu. Potom se jich ujaly krátkodobé pěstounky.
"Za první rok života zažili tolik ztrát, kolik jsem já zažil třeba ve dvaceti. Na Milanovi jsem ze začátku viděl, jak se po nás kouká, jak si nás prohlíží. Nevěděl, jestli u nás zůstane, nebo jestli jsme další přechodná stanice. To samé bylo u Dominika. Oťukávali jsme se navzájem," popisuje jejich první chvíle Jakub. Ze začátku byl podle jejich slov na obou stranách znatelný ostych a opatrnost, ale zároveň upřímnost a vřelost.
Nejdříve kluky u pěstounek navštěvovali, poznávali a někdy i společně jedli. "Já jsem vyhazoval jídlo z talíře," křičí Dominik. Během adaptačního procesu měl Jakub pochybnosti o tom, jestli všechno zvládnou. "Bylo to pro mě hodně emocionální. Byl to další člověk, se kterým musíme sdílet domácnost, musíme se mu přizpůsobit a najít kompromisy," říká.
Postupem času se do sebe navzájem zamilovali. Po dalších dvou a půl letech ale dostali do péče Dominika. "Rozbil všechno, co jsme dva roky budovali, veškeré naše snažení. Přišel a byl úplně jiný než Milan, takže jsme museli začít znovu od začátku," přibližuje Jakub. Ivo ale nikdy nepochyboval.
Předtím, než podali žádost o pěstounství, museli mít jasno v tom, o jaké dítě se zvládnou postarat. Díky předchozí průpravě, která trvala půl roku, dospěli k názoru, že jsou schopni přijmout zdravé dítě s lehkým hendikepem, jako je třeba oční nebo sluchová vada.
"Však oční vada není nic zlého, to si jenom nasadíš brýle," volá na své "nové rodiče" od vedlejšího stolu Milan. Oba s úsměvem přitakávají. Mimo to byli otevřeni i dětem z různých menšin. "Brali jsme to tak, že jako gayové jsme menšina a nebude nám vadit dítě, které patří do jiné menšiny," vysvětluje Ivo.
Na péči o dítě s těžkým fyzickým nebo psychickým postižením by si ale netroufli. "Chtěli jsme co nejmladší dítě, maximálně do jednoho roku. Na pohlaví úplně nezáleželo, ale spíš jsme chtěli kluky, protože přece jen nemáme ženský element a nechtěli jsme o to holčičku připravit. Není to ale tak, že by si pěstouni vybírali z katalogu," popisuje proces přidělení dětí Ivo.
"Všem se nelíbí, že máme v péči romské děti, ale musíme to přijmout tak, jak to je. Prostě se o tom s lidmi nebavíme, protože nemá cenu jim něco vysvětlovat. Nechtějí to slyšet, mají svoje postoje a názory, ale musí respektovat, že naše rozhodnutí bylo takové," líčí Jakub.
Oba pěstouni razí otevřený přístup. Například na všech prvních setkáních ve škole, ať už s rodiči nebo učiteli, upřímně říkají, že kluky vychovávají dva tatínkové.
"Prezentujeme se otevřeně, i když mi to někdy není úplně příjemné, kvůli dětem se to ale snažím potlačit. Lidé potom nemají tolik prostor a potřebu vymýšlet si nějaké fantazie. Necháváme na nich, aby se s tím vypořádali, a buď nás přijmou takové, jací jsme, anebo ne," vysvětluje Jakub.
Přestože jsou už několik let registrovanými partnery, děti do péče mohl původně dostat pouze jeden z nich. V jejich případě to byl Jakub. To ale znamenalo, že Ivo byl pro kluky úředně cizí osoba, přestože k němu mají stejně silný vztah jako k Jakubovi. Například v nemocnici by mu o dětech nemohli sdělit žádné informace.
Pěstounství
Pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče, při které pěstoun o dítě pečuje a je zodpovědný za jeho výchovu. Z právního hlediska ale mezi pěstounem a dítětem nevzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem. Pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech a nemá k dítěti vyživovací povinnost. K výkonu mimořádných záležitostí, například vyřízení cestovního dokladu, musí požádat o souhlas zákonného zástupce dítěte, případně soud.
Děti svěřené do pěstounské péče zpravidla své biologické rodiče znají. Pěstouni mají povinnost umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, pokud soud nerozhodne jinak.
Rozhodli se proto požádat soud o to, aby se stali pěstouny oba. Ten jim vyhověl. Ani nyní sice nemohou mít děti ve společné péči jako v případě manželů, ale nově jsou v péči jednoho i druhého. "Potom následovala poručnická péče, takže jsme získali rodičovská práva k oběma klukům. Toto rozhodnutí nám strašně ulehčilo život," říká Ivo.
Do budoucna chtějí kluky i adoptovat, ale dokud nebudou manželé, adoptivními rodiči se stát nemohou. Nezbývá jim nic jiného než čekat, jestli se uzákoní manželství pro všechny, o čemž se momentálně debatuje v Poslanecké sněmovně. "Chceme, aby kluci měli stejnou jistotu jako děti v biologických rodinách, aby věděli, že je v osmnácti neodložíme. Pokud zákon neprojde, zvažujeme, že půjdeme opět právní cestou," dodává Ivo.
