Ačkoliv Zaorálek v listopadu po schůzce s lidickými dětmi prohlásil, že Památník Lidice nemá bez spolupráce s přeživšími smysl, jejich smír je zatím v nedohlednu. A to i přesto, že se zástupci obou stran před Vánoci sešli a bavili se o tom, za jakých podmínek může k obnovení spolupráce dojít.
Ředitelka památníku Martina Lehmannová doufá, že k tomu nakonec dojde. "Památník Lidice je tu i pro lidické děti. Věřím, že spolupráce se obnoví," říká Lehmannová, která lidickým dětem představila návrhy, jak neshody vyřešit. V čem spočívají, však nechtěla prozradit.
Sdílnější byla starostka Lidic Veronika Kellerová, která se schůzky rovněž účastnila a která po ukončení spolupráce s památníkem zprostředkovává kontakt veřejnosti s přeživšími. "Bohužel na schůzce k dohodě nedošlo. Paní ředitelka nenabídla nic, co by je mohlo uspokojit," tvrdí starostka, která je vnučkou jedné z obětí vyhlazení Lidic.
Ředitelka podle ní nabídla šestaosmadesátileté Marii Šupíkové, která je dcerou údajné udavačky z reportáže, zajištění kontaktu s novináři. To však přeživší odmítla s tím, že jeden rozhovor již poskytla a další dávat již nechce.
Deníku v listopadu řekla, že k obnovení spolupráce by se "v první řadě musela změnit práce památníku a snad i myšlení paní ředitelky Lehmannové". Nejvíce ji pochopitelně ranila zmíněná reportáž, kde se jí od ní nedostalo zastání. "Takže oni mě znectí a já mám dělat, že se nic nestalo, a pokračovat ve spolupráci s památníkem, který se mé rodiny vůbec nezastal?" ptala se v rozhovoru Šupíková.
Vývoj sporu i nadále sleduje ministr Zaorálek. "Je hlavním úkolem památníku, aby dobře vycházel s přeživšími. To je podmínka všeho a já to sleduji a budu hodnotit, jak se to daří," řekl Aktuálně.cz ministr.
Na začátku byla reportáž o udavačství lidické ženy
Rozhodujícím momentem ukončení spolupráce byla červnová reportáž České televize v pořadu Reportéři ČT o objevu historika Vojtěcha Kyncla. Zprvu o ní lidičtí občané Šupíkové raději nic neřekli.
V reportáži zaznělo, že na základě sdělení četníka její matka týden před vyhlazením obce nacisty udala kvůli osobním sporům jako židovku Štěpánku Mikešovou, která dosud svůj rasový původ před úřady tajila. Gestapo ji následně deportovalo do koncentračního tábora Osvětim, kde za několik týdnů zemřela.
Reportáž místní pobouřila, protože podle nich se nic takového nestalo. "Když jsme se s občany dohodli, že napíšeme stížnost na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, tak už jsme to museli paní Šupíkové říct. Jinak by na to nikdo neměl sílu, říct jí, že něco takového bylo v televizi," říká starostka Kellerová.
V tu chvíli se Šupíková, která zažila lidickou tragédii jako desetiletá, rozhodla ukončit s památníkem spolupráci. Postavily se za ni i další lidické děti, které jsou již nyní v pokročilém věku, a učinily stejný krok. Vadilo jim především to, že se ředitelka památníku v reportáži za Šupíkové matku nepostavila.
Obvinění z udavačství stojí na dodatečném zápisu četníka
Tvrzení historika Kyncla o matce Šupíkové, Alžbětě Doležalové, se opírá o zápis četníka Evžena Ressla, který však nebyl napsán v roce 1942, nýbrž až v prosinci 1945, tedy již po válce. Je to zároveň jediné svědectví, na kterém tvrzení Kyncla stojí. Historik však tvrdí, že takový zápis má jednoznačnou právní validitu a že si četník něco takového nemohl jen tak vymyslet.
To však už v roce 2017 zpochybnil jiný historik, Vojtěch Šustek, který se případem rovněž zabýval. Kromě zprávy četníka Ressla se o udání žádné jiné dokumenty nezmiňují, což je neobvyklé. Podle historika navíc buštěhradské četnictvo muselo o židovském původu Štěpánky Mikešové i vzhledem ke jménu jejích rodičů vědět už v roce 1939, kdy se do Lidic přestěhovala. Zřejmě kvůli tomu, že buštěhradští četníci nebyli antisemité ani "prvoplánově horliví kolaboranti", předstírali, že nedokonalý pokus Mikešové zatajit své židovství neprohlédli.
Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha se však zvýšil nátlak vůči lidem židovského původu a všem, kdo jim pomáhají se ukrývat. "Mohlo vyjít najevo záměrné nekonání úřední povinnosti buštěhradského četnictva, a to by pro četníky v době teroru druhého stanného práva znamenalo trest smrti zastřelením," popisuje historik ve své stati zveřejněné ve Slánském obzoru.
Snažil se četník zakrýt kolaboraci?
Naopak po konci války četníkům hrozily tresty za kolaboraci s nacismem. Ressl se tak mohl snažit snížit odpovědnost za osud Mikešové tím, že uvedl, že k jejímu zadržení došlo na udání Doleželové, která s ní bydlela pod jednou střechou, a která byla navíc odvlečena do koncentračního tábora. Z něho se sice vrátila, ale až do své smrti v prosinci 1946 ležela v krčské nemocnici s těžkou tuberkulózou.
"Můžeme předpokládat, že vinou těžké nemoci se nemohla zúčastňovat pietních akcí v Lidicích. Považoval ji Evžen Ressl za mrtvou? Nejvýhodnější je přece svádět všechno na mrtvé," zamýšlí se Šustek. Údajným udáním se navíc po válce nezabýval ani zpravodajský odbor ministerstva vnitra, což může svědčit o tom, jakou váhu Resslově výpovědi přikládal. Vzhledem k neexistenci jakýchkoliv dobových záznamů považuje Šustek udavačství Doležalové za "Resslův poválečný výmysl".
Lidickým vadí, že v reportáži nebyl ani zmíněn tento historický pohled, který Kinclovu interpretaci zpochybňuje. A nepřipomněla ho ani ředitelka Lehmannová, která v ní rovněž vystoupila. Ta však tvrdí, že se jí na to reportéři České televize neptali. "Mě se v reportáži ptali pouze na to, jakým způsobem se bude Památník Lidice příběhem Štěpánky Mikešové zabývat," vysvětluje ředitelka. Souhlasí však, že v reportáži "měl zaznít i druhý názor".
Pochybení si naopak nepřipouští Česká televize, která Šustkův odborný článek zpochybňuje a nedomnívá se, že Kinclovo zjištění měla s ním konfrontovat. "Článek se neopírá o žádné důkazy, ale pouze o jeho (Šustka) subjektivní domněnky. Pro své tvrzení o údajné lži a manipulaci četníka Ressla nemá jediný hmatatelný důkaz," říká mluvčí televize Karolína Blinková.
Pochybení neshledala ani Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, na kterou lidické děti směřovaly svou stížnost. "Celý spor ohledně zatknutí Š. Mikešové a role její domácí A. Doleželové v této věci je na úrovni historicko-vědeckého zkoumání a jeho rozřešení nelze očekávat od rady," uvedla rada ve své odpovědi a stížnost odložila.
Chybná data o obětech památník napravil
Památník Lidice byl terčem kritiky i kvůli tomu, že u některých obětí vyhlazení obce uvádí chybné údaje, na což upozornila badatelka Jarmila Doležalová, která je dcerou poslední přeživší vypálení Ležáků. Jelikož z dat lidického památníku čerpají své údaje historici při svých pracích, objevily se takové nesrovnalosti i v nich.
Podle Doležalové u desítek obětí památník eviduje špatná data narození a úmrtí nebo rodná příjmení. U jedné z obětí se například uvádělo o deset let starší datum narození, než u ní bylo uvedeno v knize narozených.
Památník na výtku zareagoval a speciálně vyčleněná zaměstnankyně prošla veškeré dokumenty obětí, jako křestní listy, vojenské knížky či občanské průkazy, a údaje z nich opsala. "Při sepisování jsme došli k tomu, že v minulosti při vytváření osobních dokladů docházelo k tomu, že se tu a tam někdo přepsal. Třeba sedmičku opsal jako devítku. Šlo o čísla, která když člověk rychle napíše, tak při dalším čtení může dojít k omylu," říká ředitelka památníku. Výsledkem zkoumání bylo, že zhruba čtyřicet tehdejších obyvatel Lidic mělo v různých svých osobních dokladech různá data.
Památník nyní bude pro jistotu uvádět všechna data narození, protože podle ředitelky nelze jednoznačně určit, které datum je správné. Z diskuse s pamětníky vyplývá, že někteří lidé za své datum narození považují jiné datum, než je uvedené v matrice. Ani tyto údaje tak nelze brát jako směrodatné. "Mohlo se stát, že to někdo napsal špatně do matriky. Psala to lidská ruka. Můžeme si říct, že se budeme řídit matrikou, ale když člověk sám celý život za svoje datum narození považuje jiný den, tak kde je pravda? Co má být pro nás určující? Co máme uvádět?" vysvětluje ředitelka.
