Vítali jsme konec války a do toho ta tragédie, vzpomínali pamětníci na osud Leskovic

Radek Bartoníček Radek Bartoníček
19. 5. 2019 20:32
Jen výjimečně se stane, aby se setkali pamětníci hned z několika obcí, které v minulosti spojil stejný osud - vypálení nacisty. I proto, že jich už mnoho nežije, někteří z nich se však tento týden setkali v Senátu. Například z Leskovic, kde nacisté v květnu 1945 zavraždili 25 lidí, přijeli i příbuzní Hrdouškovi. Nebyly to totiž jen Lidice a Ležáky, běsnění mužů s hákovými kříži zasáhlo mnohem více míst.
Marie Šupíková, která přežila v roce 1942 vypálení Lidic, na setkání v Senátu v květnu 2019 se svou pravnučkou.
Marie Šupíková, která přežila v roce 1942 vypálení Lidic, na setkání v Senátu v květnu 2019 se svou pravnučkou. | Foto: Radek Bartoníček

V Senátu se tento týden odehrála vernisáž výstavy "Ležáky - paměť lidí, krajiny a věcí". "Je to poprvé, kdy se takto setkáváme pozůstalí z vypálených vesnic, jsem ráda, že se vidíme a můžeme si popovídat," řekla Aktuálně.cz Marie Šupíková, která jako jediná z rodiny přežila vypálení Lidic 10. června 1942. Jejího otce i bratra Josefa nacisté zavraždili, matka zemřela v koncentračním táboře. 

"Často se mě lidé ptají, jestli se mi ve snech nevracejí vzpomínky na tragédii naší rodiny a Lidic a já odpovídám, že ne. Myslím, že to je díky tomu, že často chodím na besedy a hovořím o tom," říká paní Marie, které v době nacistického běsnění bylo devět let. 

Při rozhovoru s Aktuálně.cz držela za ruku svou pravnučku Karolínu, která chodí do páté třídy a těšila se na to, že za několik dní právě prababička přijde do jejich třídy. "Pozvala mě její paní učitelka, tak už se těším. Možná si teď fandím, ale mně se zdá, že když chodím mezi mladé, tak stáří přichází pomaleji," usmívala se Marie Šupíková.

Její zkušenosti z besed s mladými lidmi jsou podle jejích slov jen a jen dobré, vždy se snaží, aby zvolila povídání, které bude odpovídat věku těch, kteří jí naslouchají. "Když takto chodím mezi mládež a vyprávím jim o svém osudu i osudu jiných dětí, nemám ani jeden špatný poznatek. Nikdy se nestalo, že by mladí neposlouchali a rušili. Opravdu ne, mládež má zájem, a já si toho nesmírně cením. Udržet v pozornosti hodinu a více děti, není jednoduchá záležitost," pochvalovala si. 

Hned vedle ní seděla při vernisáži Jarmila Doležalová, poslední žijící pamětnice vypálení Ležáků 24. června 1942. Její rodiče ukrývali parašutisty z výsadku Silver A, a při akci nacistů bylo zatčeno čtrnáct členů rodiny. Ona a její sestra Marie byly odvlečeny do Německa a setkaly se po návratu v roce 1946. Do Senátu přišla společně se svou dcerou Jarmilou, která je spisovatelka a na téma vypálených obcí napsala už několik knížek. "Nacisté vypálili za druhé světové války dvacet až třicet míst, vesnice, osady i samoty," upozornila.

Mezi těmito místy byly také Leskovice nebo Český Malín na Ukrajině, kde bydlela další účastnice setkání v Senátu, Libuše Čechová, které bylo v době vypálení vesnice devět let. V osudových chvílích nebyla doma, na místě ale zemřel jeden z jejích bratrů, který byl u babičky. "Když jsem přijela domů, dozvídala jsem se jen útržky. Nějaký Němec babičce oznámil, ať zůstane doma, a vzal s sebou bratra Rostíka a další příbuzné,"  vyprávěla.

Dosud není jasné, proč právě Leskovice

Jedna z největších tragédií na samém konci války se odehrála v Leskovicích, kde nacisté 5. a 6. května zavraždili 25 lidí, včetně sedmi žen. Kromě toho vypálili řadu domů. Čtyři leskovičtí obyvatelé se účastnili senátního setkání,a to Vladislav Hrdoušek, Miloslav Hrdoušek, Vlastimila Holakovská, rozená Hrdoušková a Josef Král.

"Leskovice se v minulosti bohužel moc nepřipomínaly, sám nevím proč. Možná to bylo tím, že chyběl někdo, kdo by o tehdejších událostech mluvil," řekl Aktuálně.cz Vladislav Hrdoušek, kterému tehdy bylo devět let. Ocenil proto práci Regionálního muzea v Chrudimi, které se událostem v Leskovicích věnovalo a jeho pracovníci připravili také výstavu v Senátu.

Dodnes se přitom přesně neví, co se v Leskovicích stalo, nacisté už ustupovali, ale z ne zcela jasných důvodů se zastavili právě v Leskovicích. V obci už  přitom vládl revoluční národní výbor, protože německá posádka se o něco dříve vzdala. "Byla to obrovská tragédie, vezměte si, že v obci bylo maximálně padesát domů, takže smrt 25 lidí mnohé obyvatele velmi zasáhla," říká Hrdoušek.

On sám měl štěstí, že byl zrovna v lese, z kterého přišel, až když bylo po všem. "Pamatuji si, že před koncem války u nás byla cítit euforie, lidé byli šťastni, že  přichází osvobození, mysleli si, že Němci jsou definitivně pryč, a do toho taková tragédie," popisuje s tím, že on už viděl jen německá auta, která stála v místech, kde byli zastřeleni někteří muži. "Pamatuji si, že jsme se byli ze zvědavosti podívat, co se děje. Stála tam nákladní auta a dospělí nám říkali, ať jdeme pryč," sdělil. 

Vlastimila Holašovská z Leskovic připomněla, jak někteří místní byli nacisty surově zavražděni. "V rodině Pavlů umučili sedmnáctiletou a osmnáctiletou dceru a jejich otce přibili na vrata, u Vaverkových zastřelili čtrnáctiletého chlapce. Musíme všichni vzpomínat, že nejen Leskovice, ale i ostatní vesnice prožily hrůzy války. Přeji mladým generacím, aby se těchto chvil nikdy nedočkaly," říkala pohnutým hlasem tato žena, která své vzpomínky podrobně popsala pro Post Bellum .    

Na setkání v Senátu dorazili i čtyři tehdejší obyvatelé Leskovic, v době tragédie byli zhruba desetileté děti.
Na setkání v Senátu dorazili i čtyři tehdejší obyvatelé Leskovic, v době tragédie byli zhruba desetileté děti. | Foto: Radek Bartoníček
 

Právě se děje

Další zprávy