Úkryt sedmi parašutistů včetně Josefa Gabčíka a Jana Kubiše nacisté odhalili 18. června 1942. Začalo zatýkání pravoslavných duchovních a věřících. Cesta desítek z nich na pomyslnou Golgotu vrcholila v září a v říjnu 1942.
Ve čtvrtek 3. září se v zasedací síni Petschkova paláce konalo mimořádné veřejné přelíčení stanného soudu s pravoslavným biskupem Gorazdem, farářem Aloisem Václavem Čiklem, kaplanem Vladimírem Petřkem a předsedou sboru starších pražské pravoslavné církevní obce Janem Sonnevendem.
Soudu byla přikládána velká důležitost, o čemž svědčí i fakt, že ho v polovině srpna 1942 schválil sám nacistický vůdce Adolf Hitler. Žalobce navrhoval všem obžalovaným trest smrti. Očekávaný a předem plánovaný rozsudek smrti byl vynesen před půl šestou. Vladyka Gorazd, Čikl a Sonnevend byli v Praze-Kobylisích zastřeleni 4. září 1942 ve 14 hodin, kaplan Vladimír Petřek byl popraven o den později v poledne.
V předvečer svátku knížete Václava 27. září 1942, tedy přesně rok po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě, informoval denní tisk o nařízení Kurta Daluega (nástupce Heydricha), kterým byla rozpuštěna Česko-pravoslavná náboženská obec (církev) srbské a cařihradské jurisdikce, zakázána veškerá její další činnost a zabaveno její jmění.
O tomto nařízení, kterým byla de facto zrušena církevní ústava a zakázána činnost České pravoslavné církve, už se většina pravoslavných duchovních i někteří laičtí představitelé církevních obcí dozvěděli ve vězeňských celách.
Rozsáhlá odvetná zatýkací akce byla spuštěna v sobotu 26. září 1942. Již předešlého dne přijelo gestapo do sídla eparchiální rady v Řimicích. Shromáždění kněží měli přes noc vypracovat soupis církevního majetku. Nestihli to. Nazítří je gestapáci zatkli a odvezli do olomouckého vězení.
"Zkoušku a utrpení brali jsme na sebe jako křesťané, kteří věří, že bez vůle Boží ani vlas z jejich hlav nespadne. Takový duch vládl mezi pravoslavnými, zavřenými na ‚garňáku‘ v Olomouci a takový duch bohdá bude vládnout vždy mezi pravoslavnými Čechy. Já s bratrem kostelníkem jsme byli deportováni na nucené práce do Německa, já do Braniborska, kostelník do Rakouska, kde zůstal až do jara letošního roku (do jara 1945, pozn. autora)," vzpomínal po osvobození Československa v roce 1945 farář Václav Zdražila.
Rozprášení pravoslavných církevních obcí
Zatýkání duchovních a funkcionářů církevních obcí, stejně jako rabování kanceláří duchovní správy a pravoslavných chrámů, zabavování finanční hotovosti, cenností, písemností, literatury, matrik a úředních spisů probíhalo v celém protektorátu.
"Z mé knihovny zabavili knihy tisknuté azbukou a cyrilicí. Potom mne odvezli ke chrámu, kde se procházeli gestapáci v civilu. V kanceláři všecko důkladně prohlédli, zabavili církevní matriky a spisy. Potom se vyptávali na zlaté předměty a cenné ikony. Gestapáci chodili se zapálenými cigaretami po chrámu, všecko zevrubně prohledávali. Později jsem se dozvěděl, že všecko z chrámu odvezli, že tam zůstaly jen holé zdi. Téhož dne odpoledne mne gestapo zatklo," vzpomínal brněnský farář Karel Jaroslav Rosák.
Obdobně popisoval kritický zářijový den farář v Opatově Josef Leixner: "Toho dne jsem jel na pohřeb, čekali před autobusem, nedovolili již pohřeb vykonat a přivlekli mne za maminkou, kde již dokončovali rabování. Právě otloukali prkna na půdě chrámu, zdali tam nejsou ukryté zbraně. Vše složili do beden a odváželi i se mnou na faru. Byt už byl zpřeházený, a co se jim hodilo, již odnesli," popisoval Leixner v textu, který byl adresován jeho dceři.
"Zvláště jeden moment zůstane mi navždy vtisknut do paměti. Když zabavovali vše, co má spojitost s církví neb s českým národem, našli mezi knihami schovanou krásně zdobenou zarámovanou naši ikonu. Když jsi to uviděla, přiskočila jsi ke gestapákovi a vyrvala mu ji z ruky a křičela, že to není ikona Tvého otce, ale Tvoje, že jsi ji dostala za maturitní vysvědčení. Pak dlouho jsem čekal na policejní strážnici, až se gestapáci navečeřeli, a pak mě odváželi. Několik pravoslavných bratří a sester smutně stálo před strážnicí a Ty jsi byla se svou kamarádkou Darinkou mezi nimi, abyste mně naposled nenápadně zamávali na rozloučenou," napsal dceři Leixner.
Kritické chvíle v cele č. 31 olomouckého "garňáku"
V české části protektorátu byla doslova přepadena jediná státně schválená samostatná církevní obec (kromě Prahy) v Táboře. Gestapo si zde počínalo velice důkladně, když vedle chrámového a kancelářského inventáře zabavilo i soukromé věci, které byly uskladněny v prostorách duchovní správy.
Perzekuce se nevyhnula ani filiálním obcím. V Kroměříži, kterou střídavě spravovali duchovní z Olomouce, Přerova a eparchiálního ústředí v Řimicích, gestapo zabavilo veškerý majetek, zlaté bohoslužebné nádobí a roucha, pokladní knihy, jednací protokoly, kroniky vedené od založení obce. Prohledávána byla bydliště členů sboru starších, veškerá korespondence církevní i soukromá s vladykou Gorazdem byla rovněž zabavena. Představitelé církevní obce byli předvoláni k výslechu do Přerova, kde byli seznámeni s výnosem o rozpuštění České pravoslavné církve, veškeré bohoslužebné úkony jim byly zakázány.
Nejvíce zatčených zástupců České pravoslavné církve ze soboty 26. září, celkem 24 lidí, věznili v Olomouci. Skončili na společné cele č. 31. Občas byli někteří z nich, zejména z řad kněží, voláni k výslechu.
O dění v olomoucké věznici se nedochovalo příliš mnoho pramenů. Z kusých vzpomínek tehdy osmnáctiletého kostelníka v Chudobíně Oldřicha Arnoše se dozvídáme o začátcích věznění, které byly doprovázeny častými kontrolami na společné cele: "Jaromír Stratil (sbormistr z Olomouce, který byl i vzhledem ke své výborné znalosti německého jazyka vybrán za velitele světnice, pozn. autora), jak zacinkaly klíče, hned zavelel a podával hlášení. Někteří dozorci přišli a dali nám pořádně zabrat. Stratil dělal všem tlumočníka. Václav Zdražila (farář ve Vilémově u Litovle, pozn. autora) uměl také německy. Zvali si ho na výslechy kvůli náboženským a politickým věcem."
Smutné chvíle všichni pravoslavní prožívali s příchodem první neděle. Bez bohoslužeb a s výhrůžkami zastřelením, když jeden ze strážných zjistil, že mají otevřené okno. Postupem času se situace uklidňovala. Jeden z dozorců pocházející z Litovle dokonce opatřoval pro pravoslavné vězně jídlo a věci denní potřeby. Nicméně vězněné brzy čekaly deportace do míst nuceného pracovního nasazení určené pro potřeby třetí říše.
Dochované prameny napovídají, že jejich věznění v Olomouci nebylo ve většině případů doprovázeno ze strany vyšetřovatelů a dozorců takovou mírou fyzického násilí, jako tomu bylo například u pravoslavných představitelů zatčených v Praze. Je to pochopitelné. Pro gestapo, které ani všechny zatčené nevyšetřovalo, měly jejich výpovědi přínos spíše po stránce organizační a hospodářské, než že by mohly nějak napomoci k dalšímu rozkrývání domácí odbojové sítě.
Ze strany nacistické moci se jednalo o plošné odvetné opatření, které mělo přispět k naplnění nařízení Heydrichova nástupce Kurta Daluega o rozpuštění České pravoslavné církve a zákazu její další činnosti. I návazné restriktivní kroky - nucené pracovní nasazení, zapečetění vyrabovaných chrámů a farních úřadů, zákaz podpory ze strany protektorátních úřadů nebo zákaz hromadných přestupů pravoslavných věřících do jiných církví - směřovaly k paralyzování další činnosti rozpuštěné církve.
Hromadná poprava v mauthausenském bunkru
Mezi zadrženými se po útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha ocitaly další pravoslavné rodiny, jejichž mnozí členové našli 24. října 1942 smrt v mauthausenském podzemním bunkru. Prvním popraveným byl kontrolor ve výslužbě, člen sboru starších v Brně Jan Charbula odsouzený 2. června 1942 za schvalování atentátu a vybízení k podpoře jeho vykonavatelů.
Společně s ním byla popravena i jeho dcera Vlastimila, kancelářská oficiantka narozená 22. října 1905. Rodinnou tragédii odstartovalo zatčení Jana Charbuly ml., jenž byl po odhalení nevyléčitelné nemoci gestapem propuštěn. Když mu jeho sestra Vlastimila opatřovala léky, neopatrně se při hovoru v lékárně zmínila o Heydrichově smrti. Přítomný konfident gestapa ji vzápětí udal. Otec s dcerou byli zastřeleni 2. června 1942. Mezitím doma zemřel i Jan Charbula ml.
O den později, 3. června 1942, ukončil Stanný soud v Brně pozemský život pravoslavného faráře ve výslužbě Františka Prokopa Šimka a jeho manželky Anny, rozené Kolomazníkové. Dlouholetý osobní tajemník vladyky Gorazda byl zatčen 31. května 1942 v Přerově a stejně jako jeho žena obviněn z toho, že poskytoval úkryt osobám nepřátelským Říši. Jména dvou dalších popravených pravoslavných věřících zazněla v hlášení rozhlasu 11. června 1942, kdy byli v Klatovech za schvalování atentátu a vybízení k podpoře jeho vykonavatelů popraveni manželé Josef a Petronila Krbcovi z táborské církevní obce.
Z okruhu pražské pravoslavné církevní obce byl z laiků mezi prvními zatčen kostelník sídelního chrámu sv. Cyrila a Metoděje Václav Ornest. Společně s manželkou Františkou, zetěm Karlem Loudou a dcerami Miluší Ornestovou a Marií Loudovou byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti. Z policejní vazby v Praze byli všichni deportování do Malé pevnosti v Terezíně. Jejich poslední cesta vedla 22. října 1942 z Terezína do koncentračního tábora Mauthausen, kde byli všichni 24. října 1942 zavražděni.
Zatčení a pronásledování unikla pouze třetí dcera Libuše Kocumová, která od února 1942 doprovázela na turné mimo Prahu svého manžela Otto Kocuma, artistu, jezdce v tzv. stěně smrti. Na tříletého Václava Loudu pak čekal osud jednoho ze "svatobořických dětí". Nejprve byl umístěn do Masarykova domu v Krči, následně putoval jako ostatní "svatobořické děti" přes Jenerálku do Svatobořic a Plané nad Lužnicí. V květnu 1945 se jej ujal jeho strýc Otta Kocum.
Dne 22. června 1942 se na seznam zatčených dostal předseda sboru starších pražské pravoslavné církevní obce Jan Sonnevend. Spolu s ním byla zatčena i manželka Marie, později též dcera Ludmila s manželem Josefem Ryšavým. Matka s dcerou byly 22. října 1942 zařazeny do transportu z Terezína do koncentračního tábora Mauthausen, kde - stejně jako Josef Ryšavý - byly 24. října 1942 zavražděny.
Na stejném místě popravčí ukončil život manželky faráře Čikla Marie. Dcery Olga a Taťána byly umístěny na pražské Jenerálce a posléze s ostatními dětmi z popravených rodin převezeny do internačního tábora ve Svatobořicích. Osvobození se dočkaly v Plané nad Lužnicí. Po válce vyrůstaly u svého poručníka Norberta Coufala.
Z početné Petřkovy rodiny nalezli smrt v koncentračních táborech oba jeho rodiče a sourozenci Jaroslav, Milada a Miroslav. Zatčení unikla Petřkova manželka Jiřina, rozená Reinlová, která již před válkou žila s dcerou Jiřinou odděleně. Manželství však podle pravoslavné duchovní správy v Olomouci rozloučeno nikdy nebylo.
Ještě v červnu 1942 gestapo přechodně zajistilo také oba pomocné duchovní pražské pravoslavné církevní obce Čestmíra Kráčmara a Aloise Václava Červína. V den, kdy byl zatčen vladyka Gorazd, jej do Petschkova paláce následoval také jeho věrný pražský pomocník, chrámový starosta Josef Šembera s manželkou.
Na konci června a celý červenec 1942 se mezi zadrženými ocitaly další pravoslavné rodiny, které nacisté zavraždili 24. října 1942 v mauthausenském podzemním bunkru. Zatčen byl úředník Vladimír Ort, Helena Mühlmannová, rozená Navrátilová, nebo ředitel Okresní nemocenské pojišťovny v Praze JUDr. Alexandr Miniv s manželkou Marií.
Sociální demokrat Miniv z pozice své funkce pomáhal na Sonnevendovu žádost s obstaráváním potřebných dokladů a legitimací pro parašutisty vysazené v protektorátu. Za pomoc při opatřování nezbytných pracovních knížek byl i s manželkou 3. července 1942 zatčen a následně v Mauthausenu popraven. Dne 8. července 1942 byla zatčena též dlouholetá sekretářka biskupa Gorazda Marie Gruzínová. I ona dospěla 24. října 1942 ke kritickému okamžiku svého života mezi dalšími 261 popravenými spolupracovníky a příbuznými československých parašutistů.
Hlavu schýlenou bolestí zase zvednu
Úspěch vojenské operace Anthropoid, kdy byl odstraněn vůbec nejvýše postavený nacista během 2. světové války, lze nepochybně v politické rovině spatřovat v podpoře exilové vlády a její pozice. Nastartován byl proces, na jehož konci se podařilo obnovit Československo v jeho předmnichovských hranicích, vyjma Podkarpatské Rusi.
Nezištná podpora domácích odbojových spolupracovníků má však i svůj hluboký lidský rozměr. Před svým skonem v Osvětimi napsala Petřkova matka Marie své nejstarší dceři, která byla pro pokročilé těhotenství ušetřena věznění: "Nediv se, že mám hlavu schýlenou bolestí, ale já tu hlavu zase zvednu a ponesu ji hodně vysoko za to, jakého mi Bůh dal syna."
Autor textu je historik ÚSTR a autor knihy Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945.
Zatýkání v České pravoslavné církvi koncem září 1942
V sobotu 26. září 1942 gestapo vyslýchalo všechny úředníky eparchiální rady, provádělo evidenci a zabavování majetku. Duchovní působící při eparchiální radě byli zatčeni. Jen stěží se podařilo od stejného osudu uchránit laické funkcionáře řimické církevní obce. V odpoledních hodinách byli do přistaveného policejního autobusu naloženi duchovní Bohumír Cyprián Lochman, Antonín Jiří Novák, Bohumír Axman a Rudolf Vladimír Hacar. Společně s nimi byl ještě odvezen eparchiální manipulant Josef Smékal.
Autobus odjížděl směr Bouzov a Střemeníčko, kde byl přibrán penzionovaný duchovní ze Savína Alois Václav Šnoflák (jako starosta obce Savína, obdivovatel a zastánce Němců propuštěn byl během několika dnů propuštěn), Jan a František Satorovi (jednatel a předseda filiální církevní obce v Střemeníčku) a kostelník Josef Mlčoch. Při poslední zastávce ve Vilémově u Litovle mezi zatčené přibyli farář Václav Zdražila a laičtí funkcionáři Hynek Hrazdil (předseda sboru starších), Alois Grézl (pokladník církevní obce), Josef Janeček (chrámový starosta) a vilémovský kostelník František Zatloukal.
Paralelně probíhalo zatýkání i v ostatních církevních obcích. Již podruhé byl zatčen kněz a stavitel mnoha pravoslavných chrámů Vsevolod Kolomacký - poprvé jej Gestapo zatklo již 12. září 1942 v Olomouci. V Chudobíně byl zajištěn farář Otakar Rostislav Hoffmann a osmnáctiletý kostelník a žalmista Oldřich Arnoš. Oba převezli na četnickou stanici do Litovle, kde k nim zakrátko přibyl sbormistr Anotnín Kuchař a pokladník sboru starších František Koupil. Ten však byl po předání pokladní hotovosti církevní obce propuštěn.
Ze Štěpánova Gestapo odvezlo faráře Jaroslava Deutsche a zednického mistra a stavitele místního chrámu sv. Prokopa Sázavského Aloise Kryla. V olomoucké věznici už na ně ve světnici č. 31, do které byli pravoslavní duchovní a laici společně umístěni, čekali moravský protopresbyter Josef Rezek, pomocný duchovní Jan Václav Šedivý, duchovní Vasil Danišek z filiální církevní obce v Čelechovicích a olomoučtí laičtí činovníci, jednatel sboru starších Otakar Sedlák se sbormistrem dr. Jaromírem Stratilem, který byl i vzhledem ke své výborné znalosti německého jazyka vybrán za velitelem světnice.
Dolnokounický farář Josef Neruda (pro jeho pozitivní postoj k německým okupantům byl po třech dnech propuštěn, ale musel se podpisem zavázat, že nebude dále vyvíjet žádnou činnost ve prospěch pravoslaví. Po válce byl odsouzen na 15 let těžkého žaláře) a předseda místního sboru starších, ruský legionář Sergej Knotek, stejně jako brněnský duchovní Karel Jaroslav Rosák byli umístěni do brněnské věznice Pod Kaštany.
Osudného 26. září 1942 byl v Přerově rovněž zatčen duchovní Bohumil Švec, v Táboře farář Vít Abrahám, v Opatově farář Josef Leixner a ve svém domě v Podklášteří pokladník třebíčské církevní obce Jan Novotný. Oba posledně jmenovaní byli převezeni do věznice v Jihlavě.
