Praha - "Vidíte to? Nejdražší USB v Čechách a na Slovensku," ukázal ředitel Muzea Slovenského národního povstání Stanislav Mičev drobnou krabičku, o kterou badatelé na Slovensku usilovali dva roky. Jsou na ní informace o 38 tisících Čechoslováků. Mimo jiné těch, které během druhé světové války zajala v Sovětském svazu Rudá armáda.
Slovenští výzkumníci data získali z ruských archivů a ve středu v poledne je předali v Praze Ústavu pro studium totalitních režimů. Jedná se o průlomový okamžik, protože je to poprvé, co se čeští a slovenští historici dostali k tak obrovské sumě informací. Rusko své materiály z dob Sovětského svazu obvykle úzkostlivě tají. Například rodina švédského diplomata Raoula Wallenberga po Rusku už desítky let požaduje informaci, kdy a jak tento zachránce desítek tisíc Židů zemřel. Dosud se od tamních tajných služeb prakticky nic nedozvěděla.
Čeští a slovenští badatelé získali databázi s evidenčními kartami především vojáků, kteří během druhé světové války bojovali na území Sovětského svazu v řadách třeba nacistického wehrmachtu (sudetští Němci) nebo slovenské či maďarské armády. Válečné zajatce Sověti zavírali do táborů nazývaných GUPVI, což je obdoba známých gulagů. "Mezi lety 1941 a 1945 prošlo tábory GUPVI bezmála 70 tisíc Čechoslováků, 4023 jich zemřelo. Většina se však vrátila domů nebo zběhla na stranu sovětské armády," shrnul Mičev.
Jen velmi málo vězňů po propuštění v Rusku zůstalo. "Někteří si změnili jméno. Je tam i deset až patnáct příběhů těch, kteří opustili rodinu na Slovensku či v Česku, protože si v Rusku našli někoho jiného," popisoval osudy vojáků Mičev. Při otázce, zda se tedy jednalo o bigamisty, se ředitel slovenského muzea zarazil a usmál.
"Z hlediska práva to tak lze vnímat. Ale je třeba si uvědomit, v jakém stavu ti lidé byli. Žili v táboře v těžkých podmínkách. A když se vojáka ujala nějaká žena… Těžko se to dnes posuzuje," dodal. Podmínky v táborech byly skutečně špatné, zajatci dostávali málo jídla a trpěli podvýživou. Mnozí raději dobrovolně přešli do Rudé armády - doufali, že v boji budou jejich životní podmínky o něco lepší. Tíživou situaci tak například řešili Židé přinucení sloužit v pracovních jednotkách maďarské armády.
Slovenští a čeští badatelé mají základní informace přibližně o polovině zajatců, včetně údajů o tom, kde jsou pohřbení vojáci, kteří věznění nepřežili. "Některé rodiny desítky let nevědí, že jejich blízký zemřel a kde je pochovaný. Ty se to nyní mohou dozvědět, což považuji za velkou věc," upozornil Mičev.
Vedle vojáků se do táborů GUPVI dostávali i civilisté odvlečení ze Slovenska i Česka během osvobozování. "Všichni, kdo spolupracovali s nacistickou okupační mocí, bylo jim mezi šestnácti a pětašedesáti lety a byli schopní pracovat, měli být odvezeni do Sovětského svazu, aby si odpracovali činnost, kterou dělali v neprospěch vlastní země," popsal Mičev.
Důležité je, že na základě tohoto pokynu sovětské vlády Rudá armáda na konci války násilím odvezla do ruských táborů asi 10 tisíc lidí ze Slovenska. Mnozí z nich skutečně s nacisty spolupracovali, avšak mezi zajatci se objevovali i nevinné oběti sovětské zvůle. I z české části republiky se mezi zajatce dostali nevinní. Často šlo o Rusy, Bělorusy či Ukrajince, kteří do předválečné masarykovské republiky utekli před komunismem.
Osudy těchto československých občanů patří mezi ty nejsmutnější. Mnoho z nich sovětští vojáci v průběhu osvobozování zatkli a násilím odvlekli do Ruska. Menší část z nich skončila v táborech GUPVI, větší putovala do gulagů. "Byli uvězněni třeba rok v Moskvě, vyslýchali je, vyšetřovali a pak odeslali do táborů," říká Adam Hradilek, badatel Ústavu pro studium totalitních režimů.
Hradilek bude záznamy prozkoumávat společně s kolegou Štěpánem Černouškem. Zatím měli možnost prohlédnout si tisíc evidenčních lístků, takže jim jich zbývá ještě dalších 37 tisíc.
Právě jména několika odvlečených ruských imigrantů už zkoušeli hledat, aby dokázali objasnit, co se nimi stalo. "Díval jsem se na nějaká jména českých občanů ruského a ukrajinského původu, zatím jsem je nenašel. Ale výzkum je na začátku," upřesnil Černoušek.
Proti násilí na ruských imigrantech tehdejší československá vláda neprotestovala. Známý je příběh generála Sergeje Vojcechovského, kterého sovětské komando NKVD zatklo v květnu 1945. Sověti jej drželi v gulagu, kde v roce 1951 zemřel.
Badatelé mají v rukou jen kartotéku zajatců, kde je celkem třináct údajů - jméno, datum a místo narození, národnost, země původu a podobně. Na evidenčních lístcích je však nesmírně důležité číslo osobního spisu. S jeho pomocí mohou čeští a slovenští historici žádat Rusko o další části archivů. V osobních spisech bývají fotky, výslechy zajatců, detailnější popis jejich osudu.
"Informace postupně analyzujeme. Nyní zjišťujeme, kdo všechno se ve spisech nachází, ale myslím, že hlavně vyšší důstojníci jako generálové a plukovníci tam nejsou," poznamenal Mičev. Také zřejmě nebude snadné konkrétní osobní spisy získat.
Hradilek například upozornil, že v Rusku platí pravidlo, že pro přístup do dokumentu musí historici získat souhlas dotyčného člověka či jeho potomků. "Uvedu příklad. Na Ukrajině zpracováváme celkem 12 tisíc spisů, máme k nim volný přístup. Z Ruské federace jsme dosud získali dva spisy," řekl Hradilek.
