Chyšky/Rožmitál pod Třemšínem - Růžena Lívancová vytahuje další a další fotoalba s rodinnými snímky a nejvíce se zastavuje u těch, na kterých je zachycen den oslavy jejích loňských sedmdesátin. "To už jsme si říkali, že se takto celá rodina vidíme možná naposledy," vypráví ve svém bytě v Chyškách na jihu Čech a ukazuje nejvzácnějšího hosta oslavy - kardinála Miloslava Vlka. Svého bratra.
Když se narodila, jemu už bylo čtrnáct let a většinu času trávil v Českých Budějovicích, kde chodil na gymnázium a bydlel na internátě. Při každé příležitosti se ale vracel domů za rodinou a hodně času trávil také se svými třemi sestrami. "Když byl ale jmenován kardinálem, času měl minimálně a práce mnoho. Moc se to nezměnilo, ani když odešel do důchodu, byl pořád velmi činorodý, stále se snažil sloužit," vzpomíná Růžena Lívancová a často se při povídání rozesměje.
Rozesměje? Je to tak. Od bratrovy smrti uplynulo jen několik málo dnů, ale v její tváři je ze všeho nejvíce vidět úsměv a ze slov cítit hlubokou víru. Je šťastná, že mohla poslední chvíle prožít s bratrem a byla poslední, kdo seděl u jeho smrtelného lůžka. "Zavolali nás z nemocnice, abychom přijeli. To už nás nevnímal, zůstala jsem s ním nakonec sama a modlila se růženec. Potom přišla paní doktorka, odešla jsem a za chvíli nám oznámila, že bratr už nežije."
Chyšky vždycky hrály v životě Miloslava Vlka zásadní roli. I když žil od března 1991 téměř dvacet let v Arcibiskupském paláci na Hradčanském náměstí vedle Hradu, často upozorňoval, že on je obyčejný kluk z vesnice, kam se velmi rád vrací ke svým kořenům. Kořeny měl právě tady v Chyškách a jejich okolí.
U hrobu matky a nevlastního otce
Stačí vyjít z bytovky a dát se do řeči s lidmi. Hned je jasné, že jej mnozí znali a někteří navštěvovali také jeho mše v kostele. "Hlavně o Dušičkách míval mše, po kterých šel sem na hřbitov a modlil se tam u toho kříže. A tam se zase modlil u hrobu svých rodičů," ukazuje Marie Caltová, která upravuje hrob svých příbuzných. Místní hřbitov působí starobyle, klasických moderních pomníků je tady velmi málo, neokázale působí i hrob, ve kterém je pochovaná matka Miloslava Vlka se svým mužem.
"Rodina Molova ze Záluží," stojí napsáno na kříži, u kterého by mnozí kardinálovy blízké těžko hledali. Vysvětlení je jednoduché. Miloslav Vlk se narodil jako nemanželské dítě a jeho matka se přivdala do rodiny Molových, když synovi byly čtyři roky. Nelehkou životní situaci neprožíval jako dítě snadno, často musel poslouchat od spolužáků i "tetiček" dotazy, proč má jiné příjmení než otec.
Jen pár kroků odtud je kostel sv. Prokopa, který Miloslav Vlk od dětství navštěvoval. Tady také poprvé pocítil, že jeho životní cestou bude duchovní služba. A hned vedle je bývalá škola, kterou pozdější nejvyšší představitel české katolické církve od šesti let navštěvoval.
"My jsme šly jako družičky, když měl tady u nás primice, byla to velká sláva," vzpomíná na Vlkovu první mši skupinka žen, které jdou zrovna kolem. Pravidelně si berou turistické hůlky a chodí každý den na procházky do okolí, které patří k vyhledávaným místům v létě i zimě.
Právě tady se také začal rodit vztah Miloslava Vlka k přírodě, který mu zůstal až do smrti. Místní vzpomínají, jak ho tady potkávali na výletech, pěšky s batůžkem nebo třeba i na běžkách. Mimochodem, dlouhé kilometry cest se naučil polykat od útlého dětství, protože do školy musel chodit několik kilometrů pěšky - v dřevácích, které mu vyrobil otec.
Růžena Lívancová přiznává, že dětství Miloslava Vlka nebylo lehké. "Bratr byl ale životní optimista. Ať se dělo cokoliv, ať prožíval jakékoliv útrapy včetně tlaku od komunistů, vždycky věřil, že je to Boží vůle a určitě bude lépe," podotýká sestra, která vnímá život podobně jako on. S pokorou a láskou, však se také patnáct let stará o místní kostel, a přestože má nyní starostí nad hlavu, prosbu o setkání neodmítne a chová se velmi vstřícně a pohostinně.
Na kole Alejí Johanky z Rožmitálu
Optimismus potřeboval Miloslav Vlk často, a to zejména v době normalizace. Ještě v době relativního společenského tání byl v roce 1968 vysvěcený na kněze a působil jako sekretář českobudějovického biskupa Josefa Hloucha.
V roce 1971 ale musel na příkaz komunistických funkcionářů skončit a rok sloužil jako farář v Lažišti a Záblatí, malých šumavských farnostech. Opět ale přišel zákaz a on se ocitl na sedm let ve středočeském Rožmitále pod Třemšínem - než mu opět komunisté vzali státní souhlas a on se několik let živil jako umývač oken v Praze. Rožmitál je velmi zajímavé městečko, kdo do něj vjede, hned si všimne řady historických staveb a dvou kostelů. Pro Vlka byl domovským farní kostel Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitálu.
"Přišel k nám vlastně za trest, ale pro naši farnost to bylo velké dobrodiní a požehnání," ujišťuje Jaroslava Lišková, která patřila k těm, kteří měli k Vlkovi blízko. Teď sedí ve svém domě, kolem ní si hrají vnučky a ona se ve vzpomínkách vrací do sedmdesátých let minulého století, kdy byla nejdříve svobodná dívka a následně si vzala muže, s kterým ji oddával právě Vlk.
"Měl velké charisma a dar s každým vyjít, jsem přesvědčená, že v něm proudila boží láska. Byl nesmírně aktivní, za něj se udělala spousta práce a zároveň jsme tvořili společenství, ve kterém jsme k sobě měli blízko," povídá Lišková a popisuje, jak mladý a progresivní kněz začal měnit atmosféru města.
Jako člen celosvětově významného katolického hnutí Fokoláre dbal například o to, aby věřící tvořili společenství, která má k sobě hodně blízko, často chodil do rodin, založil chrámový sbor nebo například v duchu nových církevních pravidel upravil oltář v kostele tak, aby byl čelem k lidem.
"A aby byl mezi lidmi co nejvíce, pořídil si i kolo a často jezdil hlavně krásnou Alejí Johanky z Rožmitálu, což je dodnes populární místo. Stíhal toho opravdu hodně a zajímal se o všechno, včetně třeba toho, jaké budeme zpívat žalmy nebo jaké kytky budou v kostele. Dokázal všechno stihnout, navíc jsme spolu měli pěkné vztahy a každý se snažil něčím pomoci," usmívá se Jaroslava Lišková a manžel František jí dává za pravdu.
Budoucí kardinál měnil šeď života
Podle něj tehdy duchovní život působil v obrovském kontrastu s šedivou dobou nehybné normalizace, umocněné ještě tím, že komunisté ve městě vybudovali velká kasárna. "S kardinálem Vlkem přišla životní alternativa, která byla zejména pro mladé lidi naprosto zásadní. Mnozí si říkali, že to je životní styl, který by chtěli žít," podotýká František Liška a společně s manželkou upozorňuje, že dvě z jejich tří dcer křtil právě Vlk. Třetí už nemohl, protože musel kněžské služby po zásahu komunistické moci zanechat.
"Tehdy bylo kvůli jeho odchodu velké pozdvižení, dokonce jsme protestovali, ale bylo to samozřejmě marné. Věděli jsme, že skončil jako umývač oken, ale kontakty jsme udržovali i nadále," dodává Lišková.
Komunisté jsou opět u moci
Od té doby utekla celá řada let, kasárna už v Rožmitále nejsou, některé historické domy mají sice novou fasádu, ale na první pohled je jasné, že mnohé je ve městě ještě nutné vylepšit. V některých místech jako by se v Rožmitálu čas zastavil, v historickém centru je hned několik obchodů vyklizených, protože lidé nakupují v hypermarketech. Mimochodem, strana, jejíž zástupci těžce ztrpčovali život Vlkovi i mnohým dalším věřícím, je opět ve městě u moci. KSČM vládne společně se sociálními demokraty a drží post starosty.
Pokud jde o víru, stejně jako na mnohých místech v zemi i tady vztah lidí k ní slábne. Na faře, kde žil Miloslav Vlk, je nedlouho nový správce. Před půl rokem přišel rodilý Brňák P. Petr Misař, který působil dvacet pět let na jihu Čech a Rožmitál je jeho šestou "štací".
"Pamatuji si otce kardinála Vlka ještě jako diecézního biskupa, vždycky byl velmi oblíbený, díky svému působení v Hnutí Fokoláre měl přátele všude," říká Misař s tím, že doba se rychle mění, byť v něčem k horšímu. "Z legrace říkám, že bez nás Moraváků a Poláků by tady téměř nikdo nic neudělal, v diecézi, kterou v minulosti spravoval otec kardinál, jsou dnes z třetiny Moraváci a z třetiny Poláci," podotýká.
Naděje na lepší budoucnost ale existuje stále, vždyť například nedávno skončila úspěšně kostelní sbírka na zaplacení již opravené střechy na městském kostele sv. Jana Nepomuckého. Podařilo se vybrat více než 160 tisíc korun, ale potřeba budou další peníze, a to 98 tisíc korun na zaplacení pohledávky. "Budeme pořádat sbírky, benefiční koncerty, dobročinné bazárky i další akce. Boží dílo, na kterém tady pracoval kardinál Miloslav Vlk, bude pokračovat dál," uzavírá otec Misař.
