Většina Čechů žije s vědomím, že pokud je nebo jejich děti potkají zdravotní potíže, pojišťovna se o ně postará. To se ale v případě malého Martina nestalo. Čím je tento případ jiný?
Neznám právní vyjádření pojišťovny, jen to mediální. I z toho se dá ale usoudit několik důvodů. První velký zádrhel je v tom, že výrobce léku, který Martínek potřebuje, jej neuvedl na český trh. A zákony říkají, že proplácet lze jen léky, které jsou v systému, jsou registrované u Státního ústavu pro kontrolu léčiv a mají stanovenou maximální cenu. Jenže to se u tohoto léku zatím nestalo.
Přístup pojišťovny v posledních dnech kritizovali lidé na sociálních sítích. Bylo to oprávněné?
Nechtěl bych pojišťovně nasazovat psí hlavu. Opravdu to nemá vůbec jednoduché, zvlášť když jde o tak obrovský výdaj. Co není v systému, nelze uhradit běžným způsobem.
Je ale pravda, že zákon umožňuje udělat výjimku. A to v případě, že pro člověka neexistuje jiná možnost léčby. I tam je ale třeba mít důkazy o účinnosti léku. Když nejsou prokázané u nás, dá se podívat i jinam. Ostatně tento lék má potvrzení třeba ve Velké Británii.
Ale i tak je to právně velmi složité, když v Česku vůbec nefunguje výrobce, se kterým by se mohla dohodnout cena a další podmínky.
Proč v Česku zatím výrobce léku nepůsobí?
To byste se měli zeptat jeho zástupců. Je asi logické, že nové a drahé léky začínají u silných ekonomik, kde je více pacientů a pro výrobce to má větší smysl. My pro ně momentálně nejsme atraktivní. A to komplikuje celou situaci.
Je ale třeba říct, že na začátku jsou s dostáním i cenou těchto léků problémy všude ve světě. Výrobci jdou časem s cenami dolů. Pamatuji si, že jsme tady měli před deseti až patnácti lety nástup biologické léčby. A pamatuju si, že byly obavy, že to zruinuje české zdravotnictví, že to nejsme schopní uhradit. Jenže to chtělo čas. Začalo přibývat pacientů a vypršela patentová ochrana.
Rodiče Martínka se proti rozhodnutí pojišťovny odvolali. Měli ještě nějakou jinou možnost?
Udělali pro své dítě nejvíc, co mohli. Dokázali iniciovat takovou sbírku, to je úžasné. Ale teď bych byl strašně rád, kdyby lidé poznali, že tyto sbírky nejsou řešením a že se systém musí připravit na budoucnost, která už přichází.
Co tím myslíte? Co se v budoucnu změní?
Medicínské možnosti se rozšiřují a stát bude muset vyhrazovat stále více peněz na léčbu vzácných nemocí. Dřív se to neřešilo, děti buď zemřely, nebo žily strašně špatný život. Dnes už je umíme diagnostikovat i léčit.
Sbírka pro Martínka je taková první vlaštovka. Jednorázová úžasná akce za sto milionů. Jeho případ je výjimečný, pacientů s tímto onemocněním je maličko. Nicméně jsou tisíce dalších vzácných onemocnění a přibývají nové a nové. Léčba každé zvlášť je velmi drahá. A nemůžeme jim nijak zabránit, přijdou jako blesk z čistého nebe.
Pokud se tedy nic nezmění, podobných sbírek bude dál přibývat, ale potenciál občanů do nich přispívat bude klesat. Nemůže se to pořád opakovat, na tom přece nemůže být systém založený.
Sbírky jsou běžné třeba v Americe, kde část lidí vůbec nemá zdravotní pojištění. Jenže naše tradice je, že se dokážeme postarat o naše slabé a že jsme solidární. A to přes institucionálně nastavené povinné zdravotní pojištění. To je přece geniální, to je hodnota, kterou je třeba rozvíjet. A když vidíme, že nám začínají nějaké věci padat mimo systém, musíme se s tím vyrovnat. Politici musí najít odvahu zdravotnictví zreformovat.
Jakým způsobem?
Tohle nemůže řešit Česko samo. Dětí s těmito nemocemi je málo a léčba je extrémně drahá. Jsme ale součástí Evropské unie. Můžeme jednat s výrobci jako celek. To už se začíná dít, existuje plán EU pro vzácná onemocnění. Je tedy potřeba tuto mezinárodní spolupráci rozvíjet a tím zvýšit dostupnost těchto léků i usnadnit proces pojišťovnám.
Druhá věc je, že žádný systém na světě nemá dost peněz na to, aby vyhověl úplně všemu, co by lidé potřebovali. Proto se musí stanovovat nějaké priority. Všichni se asi shodnou, že malé děti, které mají genetickou poruchu a nemohou s tím nic udělat, by měly mít nárok na léčbu. Systém ale není momentálně připravený uhradit takto drahé věci kdykoliv, protože musí hradit jiné věci.
Co by se tedy mělo změnit?
Musíme zapracovat na prevenci nemocí, kterým můžeme předcházet, a tím odlehčit pojišťovnám. Česko patří k zemím s vysokým počtem úmrtí, kterým lze předejít. Vévodíme tabulkám v alkoholu, kouříme, jsme tlustí. V tom máme ohromnou rezervu. Musíme tak odlehčit systému tím, že budeme zdravě žít.
Také bychom si podle mého názoru měli začít hradit banality. Léky do sto korun si lidé mohou platit sami. Když si mohou koupit pivo, mohou mít i na léky.
Zatřetí je třeba, aby se celý systém nějak racionalizoval. Abychom nechodili tolik k lékaři, aby se nedělaly duplicitní výkony, abychom zvládali více situací samoléčbou a telemedicínou, aby do toho vstoupila umělá inteligence. Všeho je moc a není to udržitelné.
