Máme nějaké důkazy, kdy se na zdech v okolí Velkopřevorského náměstí, kde dnes stojí Lennonova zeď, či Kampy objevily první nápisy?
Nápisy na zdejších zdech mají velmi dlouhou tradici, sahá nejméně do počátku 20. století, což dokazují fotografie v Archivu hlavního města Prahy. Už tehdy se v této části města objevují nápisy či značky vyvedené zpravidla školní křídou. Tato tradice je přitom doložena po celé minulé století, velmi se rozvinula v 60. letech a zejména pak v letech 70., a to nejenom na Velkopřevorském náměstí, ale i na přilehlé Kampě, což souviselo i s tím, že tu bydlel Jan Werich. Na zeď u jeho vily mu lidé psali různé vzkazy.
Měly už tehdy protirežimní charakter?
Spíše se jednalo o vzkazy přátelské. Politické vyznění se začalo objevovat až po roce 1968. Ze začátku to byly různé verše, například od Václava Hraběte, který v roce 1965 tragicky zemřel, když se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým. Nebo Vladimíra Holana, jenž bydlel na Kampě ve vile, v níž po něm žil právě Werich.
Do té doby se ale charakter či vyznění nápisů také měnilo, že?
Původně to byly často takové dětské říkanky, vzkazy nebo vulgární výrazy. V 60. letech začaly postupně převládat verše. Asi je to dané tím, že tato část Malé Strany a Kampa byla romantická, tichá, pozapomenutá místa, která ležela nedaleko Karlova mostu, kde se scházela tehdejší mládež, od roku 1967 hráli písničkáři a lidé se tu potkávali s turisty ze zahraničí. A tato zvyklost byla bezpochyby důvodem, proč se později, v 80. letech, objevila tradice nová spojená s Johnem Lennonem, která na to volně navázala.
Čili prosinec 1980 a smrt Lennona, kdy někdo na zdi vytvořil jeho symbolický náhrobek, tehdy ještě obyčejnou křídou.
Přesně tak, máme na fotografii doloženo, že nám neznámý autor využil takové niky, která zůstala po obecní studni, vodovodu, jež byl ještě na počátku 20. století přímo v té zdi. Pak byla studna přenesena kousek do náměstí, ale nika zůstala dodnes. O něco později tento obyčejný nápis nahradil již nastříkaný nápis přes šablonu znějící Za Johna Lennona s daty jeho narození a úmrtí.
Tady konkrétního autora, který odstartoval existenci Lennonovy zdi asi také neznáme…
Známe. Vypátrali jsme, že tento nápis nastříkal Stanislav Jurčík, dnes známý restaurátor, který má dokonce stále tehdejší šablonu schovanou.
Jak jste ho vůbec vypátrali?
Nalezl ho spoluautor naší publikace "Lennonova zeď v Praze" - která právě vychází - Roman Laube přes nějaké své známé. Pomohlo i to, že jsme v roce 2003 vydali první vydání této knihy, která byla poloviční a věnovala se období do roku 1989. Současné vydání mapuje události a proměnu místa i v uplynulých třiceti letech. No a tehdy se nám ozývala spousta lidí a jejich svědectví jsme tam nyní také zahrnuli.
Zaujalo vás nějaké víc?
Spíše jako celek. Důvod, proč jsme druhé vydání dělali, byl i ten, že do roku 2005, kdy začal platit nový archivní zákon, byly archivní materiály bezpečnostního aparátu z druhé poloviny 80. let anonymizované, začerněné. Komunistický aparát tehdy vytvářel velmi rozsáhlá opatření a různým způsobem zasahoval do prosincových setkání mladých lidí, která se tu - na Velkopřevorském náměstí, případně v jeho okolí - konala u příležitosti výročí smrti Johna Lennona. Zachovaly se dokumenty o perlustrování účastníků, kteří se tam aktivně projevovali, bezpečností složky je pak preventivně předvolávaly k pohovorům, kde se je snažily zastrašovat. No a také ty dnes již "odčerněné" seznamy dokládají, že k Lennonově zdi jezdili lidé z celého Československa. Ve spisech takhle uvízly stovky jmen.
Komunistický aparát tedy vnímal tyto aktivity jako protirežimní již od počátku, tedy od Lennonovy smrti v roce 1980?
Situace se proměňovala. Nejprve bylo místo ponechané tak, jak si ho mladí lidé spontánně vytvořili. Postupně se lennonovské nápisy rozlévaly po celé ploše zdi. Tak to bylo až do dubna 1981, kdy byla zeď celá přebarvena. Myslím, že právě toto vedlo k radikalizaci lidí, kteří místo vnímali jako svůj prostor, cítili se tam dobře, hráli na kytary, scházeli se tam kluci s holkami a nosili tam různé vzkazy, květiny, fotografie či dobové novinové články týkající se Johna Lennona. Vytvořil se tam jakýsi kult včetně rituálů, jako bylo třeba později poklekávání v den výročí Lennonovy smrti. Po dubnu 1981 nápisy a vzkazy na zdi začínají být radikálnější, jsou výrazně více konfrontační s režimem.
Tedy v uvozovkách obyčejné přebarvení stěny brali jako potírání sebe sama.
Mladí lidé to vnímali jednoznačně jako mocenský zásah. Zeď byla přemalovaná pak ještě ten samý rok na podzim, protože lidé začali "Lennonův pomník" obnovovat a objevovaly se tam vzkazy typu: Nechoďte ke zdi, pomník byl zničen fízly, nebo Vy máte Lenina, nám nechte Lennona… Čili je vidět, že se okruh lidí, kteří tam chodili, značně radikalizoval. Na výročí 8. prosince tam pak přišlo několik set účastníků.
Nesouviselo to i se změnami ve společnosti jako takové? V první polovině 80. let se zhoršovaly vztahy mezi mocnostmi, byla válka v Afghánistánu…
Tehdejší doba byla skutečně více militaristická, 13. prosince byl vyhlášen výjimečný stav v Polsku, nálada ve společnosti byla špatná, postupně se začalo mluvit o rozmístění raket středního doletu na obou stranách politicky rozdělené Evropy, militarizovala se i branná výchova či podobné věci.
A pak komunisti nalezli řešení…
Když viděli, že přetírání nápisů nepomáhá, rozhodli se zeď překrýt plakátovací plochou, která tam vydržela až do roku 1990. Nicméně lidé si spontánně vytvářeli další místa spojená s Johnem Lennonem. Jedno vzniklo v roce 1982 třeba u Muzea Kampy. Prosincové srazy se pak neodehrávaly jen na Velkopřevorském náměstí, ale například i na můstku u Čertovky.
Jak na to režim reagoval?
V roce 1984 nastal velký zlom. Byť i předtím se tyto akce snažila Veřejná bezpečnost nějak usměrňovat, tak v prosinci toho roku se bezpečností složky rozhodly, že shromáždění přeruší a lidi vytlačí pryč. Dav sice skutečně místo opouštěl, ale i tak byl dále napadán pendreky, dokonce do něj najížděla policejní auta a lidé tam poprvé zažili opravdu tvrdý zásah. Byli hnáni přes Karlův most až na Staroměstské náměstí, kde byli znovu policajty mláceni.
Rok 1985 a páté výročí Lennonovy smrti, co se dělo?
To, že předtím aparát zasáhl tvrdě, mělo paradoxně opačný efekt než zastrašení. Zafungovala šeptanda i půlkulaté výročí. Opět se sešlo několik set lidí, což přerostlo ve spontánní průvod, který prošel Starým Městem a pak zpět na Pražský hrad. Zde už je čekaly povolané jednotky Sboru národní bezpečnosti. S nimi se podařilo Tomáši Dvořákovi vyjednat takové zvláštní příměří, kdy účastníkům policajti umožnili návrat na Kampu s podmínkou, že se pak v určitou hodinu rozejdou.
Dostaly se nějaké zprávy o těchto akcích do všeobecného povědomí?
Referovala o tom rádia Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, exilové tiskoviny, samizdat. Navíc v té době měl průvod rysy mírové demonstrace a předznamenal vznik části opozice na konci 80. let. Zmiňovaný Tomáš Dvořák se dokonce snažil založit iniciativu Mladé umění pro mír, ale StB to rozložila pomocí jednoho agenta a represí. Toho už se komunisti lekli, vnímali to jako velké nebezpečí. Čili na rok 1986 i rok 1987 byl svolán velký štáb, který řídil generálmajor Bohumil Carda, náčelník Správy Středočeského kraje a Prahy. Tady se domlouvala Státní bezpečnosti a další složky, jak budou společně postupovat.
Přes spoustu preventivních opatření v roce 1986 se shromáždění stejně v roce 1986 konalo…
A opět přišly stovky účastníků. Motivovalo je i to, že shromáždění získalo punc zakázané akce, přijelo hodně lidí z celé republiky. A zase se opakovaly policejní zásahy. Nakonec to vedlo generála Alojze Lorence, který byl tehdy prvním náměstkem ministerstva vnitra, změnit taktiku. Snažili se akci zmanipulovat. Což řešilo vedení KSČ nebo i Socialistický svaz mládeže (SSM). V roce 1987 tak na stejný prosincový den se de facto na objednávku SNB uspořádal koncert v Městské knihovně, kde hrály docela známé kapely. Čili nejen otevřená represe, ale i takováto manipulace, jak tu tradiční akci, narušit.
Asi se jim to nepovedlo, že?
Lidi tam stejně přišli. Takže se to komunisté rozhodli v roce 1988 převzít celé, zorganizovat po svém, získat kontrolu. Udělali folkový koncert na můstku u Čertovky. Nicméně vystupujícím bylo zpravidla jasné, že je to součást těchto manipulativních opatření, takže si z toho na pódiu dělali legraci, například Vladimír Merta to tam velmi sarkasticky komentoval.
Nicméně i tak to ukazuje myšlení tehdejšího systému…
Tyto události jsou zajímavé v tom, že velmi pěkně ilustrují, jak se autoritativní režim snažil manipulovat s nějakou spontánní tradicí. A když to začalo přerůstat prostor Kampy, začala se do toho zapojovat opozice a hrozilo, že to celé nakonec může vést k velkým pouličních demonstracím, snažil se to ovládnout. Ovšem v reakci na převzetí této tradiční akce svazáky (SSM) vzniklo v dubnu 1988 třeba Nezávislé mírové sdružení - Iniciativa za demilitarizaci společnosti (kde působila například Hana Marvanová nebo právě Tomáš Dvořák), jehož část pak výrazně ovlivnila demonstrace 21. srpna 1988. Čili nakonec ty obavy represivního aparátu byly oprávněné.
Prý KSČ zašla tak daleko, že chtěla dokonce nechat vyrobit pomník Johnu Lennonovi jako bojovníkovi za mír?
Ano, v roce 1989 Miroslav Štěpán, vedoucí tajemník Městského výboru KSČ, navrhl, aby byla na Lennonově zdi osazena jeho pamětní deska. Tím to chtěli zpacifikovat, usměrnit. Už to nestihli. Nastal listopad 1989.
Jak se vyvíjela podoba zdi po roce 1989?
Dále se tu organizovali, s větším či menším úspěchem, akce spojené s výročí smrti Johna Lennona. A zároveň se zeď začala výrazně proměňovat. Nastala různá opatření majitele - kterým se stal Řád maltézských rytířů - úřadů městské části Prahy 1 či magistrátu. Ty se do jisté míry snažily ovlivnit podobu zdi tak, aby byla jakousi zakonzervovanou památkou, což se samozřejmě setkávalo s odporem lidí, kteří tam chodili už v 80. letech. Někdy kolem roku 200 pak podobu zdi proměnil turistický ruch. Průvodcovské agentury ji zahrnuly do svých okruhů, stala se atrakcí včetně možnosti sprejování, což byl byznys pro agentury. Čas od času se pak objevily pokusy tam vytvářet profesionální umělecká díla.
Vloni zeď opět grafici přemalovali, získala jakýsi oficiální status "památky," je tam osazena pamětní deska, hlídají ji kamery, strážníci…
Praha 1 se po dohodě s majitelem rozhodla, že se vytvoří jakási konečná podoba Lennonovy zdi, což je samozřejmě absurdita, marná snaha, která mě vede k úsměvu. Síla té tradice je natolik silná, že se to nedá takovým způsobem řešit a je jen otázkou času, kdy se to opět živelně přemaluje.
Pane doktore, vy jste tam někdy něco napsal?
Také jsem tam chodil. V mládí, na konci 80. let, mě to hodně oslovovalo. Právě proto se o toto téma zajímám.
A vzpomenete si, co jste tehdy napsal?
To fakt ne. Asi nějaký verš Lennona nebo Beatles.
Vznikaly podobné ikonické zdi i jinde?
Inspirace pražskou Lennonovou zdí se už v 80. letech objevily v Liberci, Zlíně, Starém Plzenci, Karlových Varech. Vznikla třeba i mohyla na beskydské hoře Smrk… A také se dokonce stala přímou inspirací pro Hongkong. Tam od roku 2014 vznikla vysloveně Lennonových zdí celá řada. Další spoluautor nového vydání Filip Pospíšil popisuje, že tuto myšlenku z Prahy do Hongkongu přenesla Češka, která tam tehdy studovala. Byla u vzniku jednoho z protestních míst, kde lidé psali na lístečky vzkazy komunistické vládě v Pekingu, reagovali na její snahu ovládnout demokratický systém, který tam přetrval po Britech. Čili Lennonova zeď jako ukázka prostoru, kde lidé vyjadřovali odpor proti komunistickému systému v Československu, našla odezvu i na druhé straně zeměkoule.
