Recenze - Zahájit sezónu slavnostně, moderně i docela originálně se na konci minulého týdne podařilo České filharmonii. A stojí za pozornost, že kromě úvodní předehry k Bernsteinovu Candidovi se hrály jen skladby, které nepatří k něm nejčastěji uváděným a mají své nároky.
Jak Ad Absurdum Jörga Widmanna z roku 2006, tak koncert pro klavír a trubku Dmitrije Šostakoviče z roku 1933, tak samozřejmě Janáčkova Glagolská mše. A všechny skladby přes velkou rozdílnost dohromady výborně ladily.
Jak vypadá u orchestru běžná sezóna, to je důležitější, než se blýsknout na prestižním festivalu. A tohle byl přesvědčivý a sebevědomý začátek.
Hudební žert na vysoké úrovni
Když člověk poslouchá Bernsteinovu operu-muzikál Candide, pochopí, proč se jako skladatel celý život trápil tím, že žádným svým dílem nepřekonal West Side Story. Ani co do slávy, ani co do nápaditosti. A ani dirigentské úspěchy Bernsteina neodvedly od touhy komponovat další díla.
Předehra ke Candidovi je ale ukázkou toho, že vtipnou muzikálovou melodii opravdu napsat uměl - a pro koncert je to hezký burleskní začátek. Zvuk orchestru navíc nebyl muzikálově břeskný, ale symfonicky kultivovaný. Candide byl ale možná zařazen jako populární úlitba, aby se nezačínalo náročnější soudobou hudbou Jörga Widmana. I když ta, jak se ukázalo, zase tak nepřístupná nebyla - vlastně je to takový vtípek pro mimořádně disponovaného sólistu. A tím bezpochyby je trumpetista Sergej Nakarjakov.
Sergej Nakarjakov, to je jeden ze sólistů, kteří od počátku své dráhy posouvá běžně představy o tom, co se ještě dá zahrát na trubku. A není divu, že takovému hráči rádi píšou skladatelé svá díla na míru, a mají tak větší šanci, že se skladba ujme. Sólový part skladby Ad absurdum z dobrých dvou třetin spočíval na krátkých šestnáctinových notách hraných v rychlém sledu za sebou. Skutečně nároky na hranici, ad absurdum.... A orchestr v komornější sestavě jen jakoby vtipně glosoval figury sólového nástroje. Nová skladba tedy neotvírala nové obzory, ale byl to hudební žert na vysoké úrovni.
Part trubky je důležitý i v klavírním koncertu č. 1 Dmitrije Šostakoviče. Například ve druhé pomalé větě nasadil Nakarjakov dusítko a trubka mu zněla ve zvláštní mystické poloze skoro jako hoboj a fagot dohromady... Ústřední je tu samozřejmě klavír a orchestr, tady jen smyčcový.
Když se zastavíme u doprovodu, můžeme ocenit precizní sehranost všech smyčců v různých dynamických polohách a v rytmicky složitém pletivu hlasů. Koncert sám pak má vlastně dvě polohy, jednu groteskně ironickou, druhou naopak romanticky nostalgickou. Skladba je spíše odlehčené concertino, než velký koncert - a není to také Šostakovič tragický a trýznivě vážný nebo naopak drásavě ironický, jako je tomu v jeho velkých partiturách.
Klavírista Alexandr Melnikov zahrál svůj part znělým úhozem, s potřebnou technickou jistotou a krátkými úsečnými pointami.
Jasný řád a krásný zvuk
Janáčkova Glagolská mše je naprosto zvláštní dílo - a vlastně nemá ve světové hudbě obdoby. Na jedné straně staroslověnský text, na straně druhé živelné až barbarské zhudebnění. Na jedné straně dávná tradice, na straně druhé hudební řeč mimo všechny kategorie. Hudba je často vlastně v rozporu s textem - anebo je text vykládán velmi subjektivně. Žádná romantizující starobylost, naopak syrové výkřiky a neustálá překvapení. „Vždyť to není žádná mše, ale masopust," reagoval prý kdysi jeden milovník hudby - a něco na tom je.
Provedení bylo výjimečné tím, že v české premiéře zazněla ta Janáčkova verze, která zazněla na premiéře 5. prosince 1927. Čím se verze liší, je samostatné téma. Podstatnější je, aby provedení nakonec nebyl jen zážitek pro muzikology. A to opravdu nebyl - a to díky všem zúčastněným, sboru, sólistům i orchestru. Janáčkova hudební řeč je zkratkovitá, jeden motiv okamžitě střídá jiný, ale každý v sobě nese nějakou zajímavou emoci nebo hudební nápad, který se zapíše hluboko do paměti.
Krize je pryč, stoupáme, říká šéf České filharmonie
V kvartetu sólistů je nejdůležitější sopranistka, a ta zde byla opravdu nejlepší. Ruska Hilba Gerzmava mu dala vřelý výraz, a hlavně vládla přirozeným a nosným hlasem.
Druhý nejdůležitější je tenor, který má nevděčný part v neustálém nepříjemném forte a vysokých polohách - takže skoro vždy musí spíš křičet. Tenorista Stuart Neil svou úlohu řekněme ustál - na rozdíl od slovanské kolegyně mu ale chyběl kus zpěvnosti, takže jeho part působil jako tvrdá deklamace v předepsaném rytmu.
Basista Jan Martiník nemá ve svém mladém věku onu „patriarchální" tmavou barvu, které by se partu asi nejvíc hodila, ale působil rovněž přesvědčivě. K altistce byl skladatel nespravedlivý, protože v celé skladbě má sotva tři krátké vstupy, takže Veronika Hajnová toho prostě nemohla ukázat mnoho. Pražský filharmonický sbor se celou dobu držel nejen v nosném a sytém zvuku, ale dovedl obratně střídat různé dynamické polohy, mocná finále i působivá ztišení.
Provedení mělo jasný řád a krásný zvuk - dirigent například zkrotil a ukáznil žestě, takže nikde nepřekrývaly smyčcové skupiny, ve kterých se pořád něco děje - mohli jsme krásně slyšet opravdu všechny zvukové vrstvy partitury, navíc v dobré „balanci" se sborem a sólisty. A na poslední zpívanou část v přesném rytmu navázalo sugestivní varhanní Postludium a závěrečná orchestrální Intrada, opravdu efektní koruna i radostná tečka.
Přesto je Bělohlávkovo pojetí v jedné věci diskutabilní. V precizním nastudování jakoby nezbyl prostor pro živelnou emocionalitu této hudby. Málo platné, Janáček není Stravinskij, který mel ve složitých rytmických strukturách zálibu a s důvtipem toho využíval.
Tohle provedení víc připomínalo právě některá díla neoklasicismu, jako je třeba Stravinského Oidipus Rex či Žalmová symfonie. Slyšeli jsme mnoho obnažených a pečlivě zahraných detailů a partitura jakoby nově zasvítila. Ale jako by si objevitelské a analytické provedení přece jen vybralo určitou daň.
Nad Janáčkovými partiturami můžeme bádat dlouho, přesto mám dojem, že určitá nezkrotnost, spontaneita a strhující až barbarská emocionalita nakonec stejně je tím nejdůležitějším kořenem této hudby. A tak tomu musí zůstat i při provedení.
Zahajovací koncert 118. sezóny České filharmonie. Sergej Nakarjakov - trubka, Alexander Melnikov - klavír, Jiří Bělohlávek - dirigent. Leonard Bernstein: Candide, předehra k muzikálu, Jörg Widman: ad absurdum pro trubku a orchestr (česká premiéra), Dmitrij Šostakovič: Klavírní koncert č. 1 c moll op. 35, Leoš Janáček: Glagolská mše pro sóla, sbor a orchestr. Rudolfinum, Praha, 3. a 4. října 2013.
