Recenze - Nový film Jiřího Menzela není špatný proto, že by se český filmařský klasik nějak zpronevěřil svému pohledu na svět nebo se pokrytecky snížil na úroveň lidových mas. Donšajni - komedie z operního prostředí - je špatná právě proto, že je upřímným komentářem oscarového režiséra ke světu kolem sebe.
Fiasko je o to hlubší, že Menzel jako autor si tentokrát scénář napsal sám a nemohl se opřít o berličku Hrabalovy předlohy nebo nějakého jiného literárního díla. Donšajni ukazují jeho současný mentální obzor, který se skládá dílem ze zastydlého sexismu, zvláštní směsi kulturního elitářství a odporu k avantgardě a zapšklé kritiky volného trhu.
Komu se líbí zapšklé gagy?
Jasně, že nemusí být každý režisér tak otevřený experimentování a novým technologiím jako třeba Menzelův vrstevník Jan Němec, který ještě před dvěma roky natočil film Heart Beat 3D - film formálně i myšlenkově tak odvážný, že by na něj neměl koule ani mnohý z jeho studentů na FAMU. Ale míra myšlenkového ustrnutí Jiřího Menzela překvapuje.
V některých recenzích se objevila nepřesná přirovnání poetiky Donšajnů ke komediím Zdeňka Trošky. Jejich komedie mají společný snad jen spodní vír negativní energie ze společenské frustrace, který napájí jejich gagy. Ale zatímco Zdeněk Troška točí filmy pro širokou a jasně definovanou cílovou skupinu (a svým divákům velmi dobře rozumí), Jiří Menzel nyní natočil film, u něhož není vůbec jasné, na koho je zacílený a komu by se teoreticky mohl líbit.
I v rámci komediálního žánru, v němž je nutné počítat s velkou nadsázkou, je na pováženou režisérův pohled na vztahy mezi muži a ženami. Postava hlavního hrdiny, operního režiséra Vítka (Jan Hartl), svádí svými cynicko-ironickými poznámkami k tomu, aby ho člověk považoval za svého druhu Menzelovo alter ego.
Tvrdí například, že operu nemá rád, ale ve slabé chvilce přizná, že je to proto, aby se cítil zajímavý. Každopádně režisér ho profiluje v postavu jakéhosi chcípáckého nadsamce, kterému všechny ženy v souboru nadšeně lezou do postele.
Není ale vůbec jasné, co by na muži stíhaném hexenšusem, který se na zkouškách při divadle často hrbí v bolestivém předklonu, všechny ty mladé krásky viděly: neobstojí ani argument na jeho privilegované postavení režiséra, respektive pokud bychom na tuto perspektivu přistoupili, museli bychom všechny jeho milenky klasifikovat jako mrchy, které těží ze své pozice atraktivního sexuálního objektu.
Druhou kategorii žen tvoří ve filmu oběti „donšajnů", nonšalantních sukničkářů, které kromě Hartla ve snímku zastupuje pěvecká legenda Jakub (Martin Huba). Se zbytečnou doslovností klade Menzel svým postavám do úst repliky jako „v každém klukovi, chlapovi i dědkovi se skrývá donšajn" nebo „po každém donšajnovi zbude aspoň jedna ubrečená holka".
Tenhle trpitelský typ ženy zastupuje ve snímku hlavně vedoucí dětského pěveckého souboru Markétka (Libuše Šafránková) - postava napsaná tak ploše a groteskně, že si s ní Šafránková neví rady víc než obvykle a přehrává ještě víc ochotnicky než v nováckém Gymplu s (r)učením omezeným.
Don Giovanni na toaletě
Nikterak originální příběh má v sobě potenciál alespoň pro gagy těžící ze záměn a z faktu, že některé postavy nevědí to, co jiné (Martin Huba má například dítě s Libuší Šafránkovou a pravidelně se s ním potkává, aniž by něco tušil). Ale výsledkem scenáristické impotence je skutečnost, že film nedokáže z většiny svých tajemství nic vytěžit a prostě je v jeden okamžik doslovně prozradí.
Charakteristický je Menzelův konzervativní vztah k inscenační tvorbě. Vítkovy úvahy nad dnešními adaptacemi klasických oper ilustruje zábavná montáž (jedna z mála opravdu vtipných sekvencí filmu), v níž karikuje jejich moderní aktualizace: Don Giovanni tak zpívá své árie třeba v kulisách bordelu nebo na záchodě. Menzelovo alter ego se ocitá v roli člověka, který vidí, že současná opera se změnila a vůbec těmhle novým časům nerozumí.
To se ale i dá říct i o režisérově ochotě porozumět změnám společenským. Donšajni totiž končí ve stylu, za který by se nestyděl ani Vít Olmer (teď bude následovat velký spoiler). Úhledné maloměstské divadlo končí, protože budovu od radnice koupil mafián charakterizovaný holou hlavou a býčí šíjí a hodlá z něj vytvořit kasino. Utržené peníze použijí zastupitelé na stavbu hokejové haly.
Je to výjev tak odtržený od jakékoli žité reality dnešního Česka, že neobstojí ani jako hrubozrnná metafora kapitalismu bez přívlastků. Jiří Menzel stojí na stráži velkého uměni a ukazuje, že nekulturnost vládne světem. Člověk ale po zhlédnutí Donšajnů získá dojem, že desítky milionů investovaných do jeho filmu by určitě bylo společensky prospěšnější vložit právě třeba do hokeje.
