Sobota 5. května 1945, chvíli po 16. hodině. Na několika místech v Praze se němečtí vojáci od rána dobrovolně vzdávají povstalcům, jinde se ovšem tvrdě bojuje. Třeba na Staroměstském náměstí, které je v začátcích povstání jeho automatickým ohniskem.
Na zdejší historické radnici převzal hodinu před polednem moc národní výbor, poblíž sídlí velitelství povstaleckých vojsk pro Čechy zvané Alex, a za přilehlým palácem Kinských, v budově družstevní záložny Svépomoc, se ustanovila Česká národní rada, vrcholný politický orgán povstání. Nicméně velitelství "Alex" a národní rada o sobě v překotných chvílích ani nevěděly.
Jenže Staroměstské náměstí nebylo strategickým místem jen pro české povstalce, ale i pro německé okupanty. Naproti radnici, na rohu Celetné ulice, totiž stálo opevněné a dobře vyzbrojené sídlo nacistické strany NSDAP, obsazený Němci byl i dnešní Kafkův dům u kostela svatého Mikuláše, a na druhém konci Pařížské ulice v budově Právnické fakulty se zase rozpínalo velitelství vojsk SS v Protektorátu Čechy a Morava.
Už od brzkého odpoledne operovaly na Staroměstském náměstí nacistické tanky, které ostřelovaly nejen radnici, ale i ulice v okolí.
"Na rohu Celetné ulice a Staroměstského náměstí stál jeden muž. To byla jediná živá bytost na celém náměstí. Proč taková prázdnota? Vysvětlení podával německý tank stojící v palebném postavení v prostředku Pařížské třídy vedle kostela sv. Mikuláše. Občas vystřelil z děla přímo do Železné ulice a dostřeloval skoro až ke Stavovskému divadlu. Na chodníku před domem hodináře Heinze a před podloubím ležely dvě řady mrtvol na sobě, osm až deset lidí," vzpomínal vojenský velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr. Vzpomínky sepsal 15 let po konci války v komunistickém kriminále, v roce 2020 uceleně vyšly v nakladatelství Epocha.
Generál Karel Kutlvašr: Vzpomínky na Pražské povstání
Legionář v Rusku, generál Karel Kutlvašr byl vojenským velitelem Pražského povstání na sklonku druhé světové války. V nakladatelství Epocha v roce 2020 vyšla publikace s jeho vzpomínkami, které sepsal v komunistickém kriminále. Režim je tehdy zabavil a ukryl. Generál vypráví o tvrdých bojích, o zákulisí vyjednávání s Němci i o nastupujícím politikaření, jež ovládlo společnost po konci války.
Onu sobotu po čtvrté hodině odpolední mířil Kutlvašr na velitelství "Alex" za generálem Františkem Slunéčkem. To sídlilo přímo na Staroměstském náměstí vedle Štorchova domu, poblíž Celetné ulice.
"Dostat se k nim v přesně zastříleném poli nacistického tanku byl zcela riskantní podnik, běželo o život. Pokusil jsem se k velitelství dostati sklepy, šlo asi o tři až pět domů. Lidé v průjezdu domu se mne horlivě ujali, jeden muž začal klestit cestu krumpáčem, ale průchody tam nebyly a sklepy staré, tuze masivní. Nedalo se projít," popisoval velitel povstání v Praze. Nakonec musel zariskovat. A jen se štěstím proběhl otevřeným prostranstvím za generálem Slunéčkem.
Na Staroměstském náměstí se bojovalo od prvních chvil povstání až do jeho úplného konce. Němci vytrvale útočili na radnici svými tanky a samohybnými děly. Povstalci se za velkých ztrát udatně bránili. A dokonce se jim postupně během bitvy podařilo zničit čtyři nacistické obrněnce.
Barikády jsou největší událostí povstání, tvořily těžkou obrannou zbraň
"Po celou noc z 5. na 6. května stavěl pražský lid ve velké tmě a silném dešti barikády v celé Velké Praze. Čtvrt až půl milionu lidí stavělo do úmoru z materiálu, který byl po ruce: nádoby na popel, necky, dlažební kostky, někde i obrácené tramvaje, převrácená nákladní auta, stěhovací nábytkové vozy a podobné zvláštnosti," vzpomínal generál Kutlvašr na sklonku svého více než jedenáctiletého nespravedlivého věznění v roce 1960.
Za noc v hlavním městě vyrostlo přes dva tisíce barikád. Povstalecké velitelství "Bartoš", jemuž Kutlvašr velel a jež řídilo boje v oblasti Velké Prahy, dávalo pokyny, jakým způsobem a kde zátarasy stavět. Na některá místa velitelé vysílali instruktory, kteří stavbu řídili. "Na barikádách se zrodil a vytvořil nový pojem a hodnocení boje za svobodu a zápasu proti okupantům. Barikády jsou největší událostí Pražského povstání a tvořily těžkou obrannou zbraň," psal generál.
"Dejme tomu, že každá z nich zachránila aspoň jeden lidský život, a můžeme klidně předpokládati, že tomu tak bylo. Tedy bez barikád by pražské oběti na životech během povstání byly daleko vyšší, než skutečně byly," zaznamenal.
Mnohem větší bitva, než se desítky let tradovalo
Věčně se opakujícím nešvarem českých dějin je, že se důležité historické okamžiky programově překrucují, různě zamlžují, zapomínají a skutečný význam jejich aktérů je systematicky nadhodnocován či naopak umenšován a zpochybňován. To je případ i Pražského povstání, jež bylo dlouhá léta vykládáno zejména skrze komunistickou propagandu.
Sedmdesát let se oficiálně uvádělo, že si pět dní povstání vyžádalo na české straně zhruba 1700 mrtvých. Jména bojovníků, povstalců, padlých i zavražděných po válce zamaskoval fádní výraz lid. Jejich počty a jména se dalších 70 let v podstatě nezpřesňovala, nedoplňovala, dále nedohledávala.
Až v poslední době to skupina historiků Vojenského historického ústavu napravuje. A díky nejrůznějším evidencím, policejním svodkám, matrikám se objevují stovky dalších jmen lidí, kteří během povstání v Praze padli či při bojích zahynuli. Dopátrali se k téměř 3000 záznamů mrtvých na současném území hlavního města.
Praha zejména první dny povstání volala o pomoc. Nedostávalo se jí zbraní a každá ruka se hodila. A venkov volání vyslyšel. Nejenže i na přístupových cestách do Prahy vznikaly barikády a zátarasy, do města přijížděli na pomoc dobrovolníci.
"Především to byly Hořovice. Tam stála pohotovostní četnická rota Luftschutzu a ta se na volání celá a ihned zapojila. Odejela do Prahy a dala se k dispozici velitelství 'Bartoš'. Přijela a nastoupila v pravý čas a jako na zavolanou, tenkráte, kdy šlo o každého jednotlivce. Tato jednotka zasáhla jednou svou částí na Staroměstské radnici a druhou na Pankráci. V obou případech posílili tito bojovníci naši obranu. Vůbec se velmi dobře drželi a měli ztráty," popisoval velitel bojující Prahy.
Frustrovaní Němci masakrovali civilisty
Kritické okamžiky zažívalo hlavní město zejména ve druhé polovině povstání, kdy do Prahy pronikaly velmi dobře vyzbrojené německé posily. Mnoho míst však obránci hrdinně drželi i proti obrovské přesile.
"Na Pankráci Němci nemohli proniknout, narazili na tvrdošíjnou obranu a odpor. Ze vzteku začali SA-mani řádit. Z krytů domů povyháněli ženy a děti a tyto nevinné oběti se stávaly předmětem jejich krutosti. Jednak je mučili, zohavovali a pak odstřelovali, jednak je hnali před sebou, před svými tanky, aby znemožnili palbu na ně z české strany, a rovněž je nutili k odstraňování barikád," vzpomínal Kutlvašr.
A pokračoval: "Podobně si počínají a řádí v Michli na Jezerce. Dále řádí odstřelováním mužů v Chodově. Na Spořilově nechali nastoupit všechny muže od 15 do 65 let a odvádějí je do Krčského lesa, aby je postříleli. Řádění a zuřivost SA neznala mezí. Na záchranu situace na Spořilově jsem volal na pomoc o zákrok misi Mezinárodního červeného kříže, která tam skutečně zasáhla, rovněž i v Chodově."
Masakry civilistů, zajatých povstalců či dokonce parlamentářů se děly i na jiných místech. Sedmého a osmého května byly dramatické na mnoha místech Prahy, ale konec se blížil. V úterý 8. května odpoledne podepsal velitel jednotek wehrmachtu bojujících v Praze generál Rudolf Toussaint kapitulaci. A na tento okamžik jeho protějšek Karel Kutlvašr mimo jiné vzpomínal. "Když se skončila smlouva, tu se Toussaint rozplakal a řekl: 'Jsem osobně úplně zničen, všechno jsem ztratil. Vlast, rodinu a vše ostatní.' Jinak se držel vojensky a důstojně."
"Když byla smlouva a podmínky dohotoveny a psaly se na stroji, tu byl k otci generálu Toussaintovi vpuštěn mladý jeho syn, náš zajatec. Vysoký a štíhlý nadporučík s obvázanou hlavou a celkově ještě s frontovým dojmem. Shledání bylo ovšem dojemné. Otec i syn si sedli vedle sebe a rozmlouvali. V závěru a po podpisu aktu byl mladý nadporučík ponechán otci a starý Toussaint si ho odvezl s sebou," popsal vstřícné gesto povstalců generál Kutlvašr.
České dějiny 20. století jsou svým způsobem dost absurdní. Hrdina květnového povstání Karel Kutlvašr se s Toussaintem potkal v odporném komunistickém žaláři v Leopoldově u slovenské Trnavy.
Jedenáctiletá mezera v životě
V Praze se bojovalo až do 9. května. S příjezdem Rudé armády, která zlomila poslední ostrůvky odporu a vyhnala zbytky ustupujících německých jednotek, válka v hlavním městě a v podstatě i v celé zemi konečně skončila.
Velmi brzy se zejména vlivem sílících komunistů a stalinského Sovětského svazu začal význam povstání umenšovat, zpochybňovat a jeho hlavní aktéři byli perzekvováni.
V únoru 1948 se během komunistického puče ocitl Kutlvašr hned v prvním seznamu generálů, kteří byli z rozhodnutí Ústředního akčního výboru Národní fronty z armády vyhozeni. Již několik měsíců předtím však byl Kutlvašr v hledáčku neblaze proslulého 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany, řízeného stalinským fanatikem podplukovníkem Bedřichem Reicinem.
Ve vykonstruovaném soudním procesu byl Kutlvašr 16. května 1949 degradován na vojína a odsouzen k doživotnímu trestu. Ve vězení nakonec strávil 11 let, 4 měsíce a 22 dní. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím a v říjnu 1961 hrdina od Zborova a bojů na transsibiřské magistrále, meziválečný velitel československé armády a vězeň nejhorších kriminálů totalitního režimu zemřel.
Uznání se dočkal až po pádu komunismu na podzim 1989. Kdy ho prezident Václav Havel povýšil in memoriam na armádního generála a udělil mu Řád M. R. Štefánika. O čtvrt století později mu byl propůjčen i Řád Bílého lva - vůbec nejvyšší české vyznamenání.
"Byl to krásný kruh života. Škoda, že je v něm ta mezera. Na tohle musím pořád myslet. Na těch nekonečných a nespravedlivých dvanáct let, roky 1948 až 1960. Mezera, kterou dodnes nechápu. Za co? Proč?" svěřila se po smrti generála jeho manžela Jelizaveta Kutlvašrová.
