Marie Svobodová přežila represe heydrichiády jen zázrakem. Nejspíše proto, že zatčení a mučení odbojáři zamlčeli gestapu její jméno, třebaže v květnu 1942 ukrývala ve svém bytě Jana Kubiše s Josefem Gabčíkem z paraskupiny ANTHROPOID.
Ti o několik dnů později zaútočili v pražských Holešovicích na SS obergruppenführera Reinharda Heydricha. K nejvýznamnějšímu činu protinacistického odboje, při němž byl zlikvidován jeden z nejvlivnějších mužů nacistické říše, hlavní plánovač holocaustu a přední expert na decimování odboje, došlo 27. května 1942.
Když pak pováleční vyšetřovatelé okolností atentátu shromažďovali svědectví o činnosti parašutistů, nevycházeli při setkání s Marií Svobodovou z údivu. O přechovávání a pomoci Janu Kubišovi, Josefu Gabčíkovi, Josefu Valčíkovi či Jaroslavu Švarcovi mlčela totiž dlouho i po skončení války.
"Proč se k pomoci parašutistům hlásíte tak pozdě?" ptali se překvapeně. A dostalo se jim odzbrojující odpovědi: "Manžel i já jsme se k tomu nehlásili do dnešního dne proto, jelikož jsme to považovali za samozřejmou věc, pomoci takovým lidem."
Lidí, kteří nezištně pomáhali parašutistům, bylo podle experta na období heydrichiády Vojtěcha Šustka z Archivu hlavního města Prahy v nacisty okupované republice tisíce. Statečnost manželů Svobodových vyšla v širší známost náhodou až poté, kdy je policejní strážmistr Josef Netolička požádal o potvrzení své válečné spolupráce s československým odbojem.
Boj s terorem byl pro lidi údělem, říká Kubišova příbuzná
Rovněž příbuzná parašutisty Kubiše advokátka Dagmar Raupachová vzpomíná, že od babičky či dědečka, které gestapo uvěznilo v Terezíně, nezaslechla slůvko stížnosti, že jako Kubišovi příbuzní trpěli kvůli atentátu na Heydricha.
"Brali to jako svůj úděl. I akci těch kluků chápali jako něco, co "přece museli pro svou vlast udělat". Pokaždé mě dojme a zaskočí, když si na jejich skromnost a pokoru vzpomenu. Babička se nicméně omezovala na jedinou větu: ´Měli jsme štěstí, že jsme se tehdy z Terezína vrátili´."
Ve třech vlnách (24. 10. 1942, 26. 1. 1943 a 3. 2. 1944) nacisté popravili 294 přímých příbuzných a pomocníků Jana Kubiše, Adolfa Opálky (skupina OUT DISTANCE), Josefa Valčíka (SILVER A), Jana Hrubého, Josefa Bublíka (BIOSCOP) a Jaroslava Švarce (TIN).
Že Češi za svobodu nebojovali, je nesmysl
Jejich statečnost a odvaha dalších tisíců odbojářů vyvracejí podle archiváře Šustka přetrvávající nesmyslné fámy o tom, že Češi nikdy za svobodu nebojovali a vždy jen před silnějším sklonili hlavu.
"Statečnost těchto civilistů je tím obdivuhodnější, že až na výjimky nebyli - na rozdíl od parašutistů - pro boj a strádání cvičeni. Bez nich by ti skvělí kluci nic nedokázali," dodává místopředseda Československé obce legionářské Jindřich Sitta.
Statečnost pomocníků parašutistů vyniká podle Jana Břečky z Moravského zemského muzea zvláště poté, když si uvědomíme, v jakých časech Kubiš s Gabčíkem s podporou ostatních parašutistů a desítek odbojářů Heydricha zlikvidovali. Bylo to období, kdy nacistům vycházelo téměř vše.
Velká Británie byla vyčerpaná. Na dně Atlantiku končily stovky torpédovaných lodí západních spojenců. A na východní frontě postoupil wehrmacht až k Stalingradu, na Kavkaz a obsadil i Krym.
Vládla bezútěšná až katastrofická nálada, ve které odbojáři zvažovali smysl svých obětí a každodenního risku. "A v ní je najednou po Hitlerovi a Himmlerovi třetí nejvýše postavený nacistický pohlavár smrtelně raněn střepinou bomby Jana Kubiše," dodává Břečka.
Množství lidí, kteří se zapojili do odboje, mě vždy znovu překvapí
Nad příklady statečnosti a obětavosti pomocníků parašutistů lze podle spisovatele Jiřího Padevěta (získal cenu Magnesia Litera za knihu Průvodce protektorátní Prahou a je spoluautorem publikace Průvodce - Anthropoid) strávit dlouhé hodiny a stejně půjde jen o počátek bádání. "Obdobím druhé světové války se zabývám již dlouho, a přesto mě znovu překvapí množství lidí, kteří se zapojili do protinacistického odboje i v době nejhoršího teroru."
A který zapomenutý čin pomocníků parašutistů Padevětovi nejvíce imponuje?
"Kovodělník z Janečkovy pankrácké zbrojovky Oldřich Frolík je mým nejoblíbenějším hrdinou. Staral se parašutistům o výzbroj, střelivo a výbušniny. A když si pro něj přišlo gestapo, tak v klidu řekl: ´Jen si vezmu kabát´ a zahájil palbu. Dva gestapáky zastřelil, jednoho těžce zranil a čtvrtý se raději schoval."
Událost vyvolala v ústředí pražského gestapa v Petschkově paláci doslova šok. Frolík navíc při útěku zřejmě použil automobil těch, kteří ho přišli zatknout. Po udání českého konfidenta ho ovšem gestapo nakonec dostalo.
A opět: bránil se až do poslední chvíle přesile desítek mužů: Zatčena byla i Frolíkova manželka Barbora, spojka s Anthropoidem. Oba byli popraveni 26. ledna 1943 v Mauthausenu.
Odvaha manželů vyvedla německého vyšetřovatele z míry
Šéf vyšetřovatelů Heinz Pannwitz ve své zprávě ostatně přiznává, že "zatýkání pomocníků parašutistů doprovázely závažné přestřelky, které vedly k úspěchu až po použití samopalů a granátů".
Odvaha manželů Frolíkových, jejichž byt sloužil i jako shromaždiště parašutistů vyslaných do protektorátu, však už Pannwitze dočista vyvedla z míry.
Nejvyšší úctu si podle historiků zaslouží i zcela zapomenutý zaměstnanec Hradu František Šafařík, jenž jako jeden z mála pomocníků Anthoropoidu přežil druhé stanné právo. Nacisté na něj nikdy nepřišli.
Prohlídku Heydrichova mercedesu umožnil šéf údržbářů na Hradě
Šéf údržbářů Hradu umožnil pravděpodobně Kubišovi a Gabčíkovi si zblízka prohlédnout Heydrichův mercedes, který pak rozervala Kubišova bomba. Parašutistům nosil navíc do bytu Marie Kovárníkové a Ludmily Soukupové zprávy o Heydrichově pohybu, kdy a kam obergruppenführer pojede.
Přestože byly obě ženy gestapem krutě mučeny, Šafaříka neudaly. Až do své popravy se vydávaly za milenky parašutistů. "Většina mužů by takového hrdinství snad ani nebyla schopna," míní Padevět.
Měl odboj smysl?
Pomocníky Anthropoidu či dalších paraskupin charakterizuje archivář Vojtěch Šustek jako Čechy s nesentimentálním hlubokým citem ke svým bližním i k národu. Jako osobnosti, které měly přesnou představu o tom, kým by chtěly a měly být, a podle toho i jednaly. "Proto jim nepřipadalo, že pomocí parašutistům činí něco výjimečného," vysvětluje Šustek.
Zpochybňování významu atentátu na Heydricha zejména kvůli kruté odvetě nacistů i paralýze domácího odboje odmítla v rozhovoru s autorem těchto řádků například Milada Cábová (zemřela loni v 91 letech), která v osmnácti přečkala vyhlazení Lidic a pak i koncentrák:
"Byl Heydrich jedním z nacistických vůdců? Byl. Není tedy o čem mluvit - zasloužil si to. To jsme si ale říkali hned tenkrát po atentátu a já si to myslím dodnes, třebas jsme na to tak strašně doplatili." A jinou odpověď nedávají ani potomci 294 popravených příbuzných parašutistů a jejich pomocníků.
Anebo jiný příklad: Československá zahraniční armáda v Anglii si hodně slibovala od vysazení paraskupiny BIVOUAC (František Pospíšil, Jindřich Čoupek, Libor Zapletal), která byla pověřena rozsáhlou sabotážní činností v okupované vlasti, a odpovídalo tomu i její vybavení.
Se štěstím přežili jen nemnozí
Parašutisté byli však vinou udavačů a konfidentů gestapa - po dlouhém pronásledování - pozatýkáni a po trýznivých výsleších popraveni v Mauthausenu a v Terezíně. A podobný osud potkal v Osvětimi či jiných vyhlazovacích táborech jejich rodiny. Se štěstím přežili jen nemnozí - například Lumír a Milan, bratři parašutisty Zapletala z Bivouacu.
Milan Zapletal se Vojtěchu Šustkovi před lety svěřil s myšlenkou, která ho doprovázela až do jeho smrti.
"Můj bratr Lumír se v Osvětimi setkal s tatínkem několik dnů před jeho zplynováním. Táta mu řekl, že on s maminkou to peklo nepřežijí, ale my dva máme šanci. Ani slovo výčitky vůči Liborovi (parašutistovi - pozn. red.), anebo že jsme udělali něco špatně či jsme to neměli dělat. Tatínkovými slovy proto odpovídám lidem na jejich časté otázky, zda měla naše pomoc parašutistům z Bivouacu vůbec smysl a zda by nebylo lépe přežít v závětří, když to naše rodina, anebo i Čoupkova, tak strašně odnesla."
Při popisování statečnosti našich předků se vnucuje bezděky otázka: jak by asi obstály dnešní generace. "Život nás naštěstí nevystavil tak krutým zkouškám, abychom to poznali," říká historik Eduard Stehlík.
A psycholog Daniel Štrobl se připojuje: "V každém z nás třímá někde hluboko úzkost ze smrti, a tedy i potřeba udělat něco, co nás překračuje. Takovým krokem je zplození dětí, a určitě i čin rovný tomu Kubišovu a Gabčíkovu."
Psycholog dnes ovšem nevidí osobnosti, které by sjednotily národ natolik silnou ideou, aby lidé dokázali bojovat za vlast, když je ohrožena, tak jako před čtyřiasedmdesáti lety. "Snad jen Václav Havel byl v tomto smyslu jakýmsi praporečníkem, který nám ukazoval cestu," domnívá se Štrobl.
