Proč lidi přitahuje pocit hnusu a zhnusení, například v hororech?
Je to významná fáze v životě člověka. Jako když se učí dítě například lhát, podobně se učí pocit hnusu. A je tím hnusem fascinované. Obzvlášť kolem puberty. Fascinace horory, monstry či nechutnými věcmi přichází tehdy. Hodně s tím pracují i marketéři, kteří používají například motiv zombie.
Je fascinace daná pubertou?
Řekla bych, že je to spojené s hormony a dospíváním. Může jít o přípravu organismu na to, že docela záhy začne dělat věci, které budou možná trochu na hranici s nechutností a la sexuální zážitky a vyměňování tělních tekutin. Jediná tělní tekutina, která v nás nevzbuzuje znechucení, jsou slzy.
Proč zrovna slzy?
To nevím. Ale když si představíte, že si třeba na lavičce sednete do cizích tekutin, tak všechno je nechutné kromě lidských slz. Ty vzbuzují spíš soucit nebo něhu.
Proč fascinace hnusem pokračuje až do dospělosti?
Velmi se to promítá třeba do umění, různých hororů, ale třeba i zdobení těla různými tetováními a piercingy. Stává se z toho určitý druh ritualizovaného umění.
Které věci se lidem hnusí napříč kulturami?
Ty, které jednoznačně přináší ohrožení. Dost často lidem přijdou nechutní pavouci, ale my tu žádné jedovaté pavouky nemáme. Je to genetická výbava z pradávna, která nás varovala před tím, co nás může zabít. Dál jsou to třeba červi, kteří ve všech kulturách značí, že jde o něco shnilého. Ale to neznamená, že nejsou kultury, kde je nejedí.
Proč si lidé pocit hnusu dobrovolně včleňují do kultury, například o svátcích, jako je Halloween?
Protože je to strašně fascinující. Pohybujete se mezi životem a smrtí. Automaticky to přitahuje lidskou pozornost, protože hnus nás upozorňuje na nebezpečné věci. Nejste schopní přesvědčit svůj mozek, aby na to nekouknul. Většina lidí si neuvědomuje sílu emoce hnusu, ale ona je mocnější než strach.
A proč je silnější než strach?
Protože se v něčem umíme strachu postavit, jsme na něj zvyklí. Vzhledem k tomu, že několik let probíhá válka na Ukrajině, tak když se objeví další útok, další bomba, tak už tolik strach nemáme. Jsme přivyklí tomu šílenému stresu. Nemůžeme si energeticky dovolit další strach.
Hnus je ale nenápadně v pozadí. Třeba o Putinovi se říká, že úmyslně pracuje se strachem a hnusem při různých jednáních, že ví, co se komu hnusí a z čeho má kdo strach. Proto třeba na jednání s Merkelovou přivede psa, kterých se ona bojí.
Hnusu se také ještě neumíme úplně bránit. Bojíme se pavouků či žížal, i když víme, že nám nic neudělají.
Pocit hnusu je vysvětlován jako reakce na něco, co nás může nakazit, a přirozená obrana před tím. Jak ale funguje například takové morální zhnusení, například z člověka?
Staví to stále na pocitu hnusu, něčeho se štítíme. Ten člověk nás může nakazit, je pro nás nějakou hrozbou. Z hlediska lidí většinou používáme emoce, jako je třeba opovržení. Ale základ je relativně stejný. Ten člověk je pro mě jako hmyz, bacil, něco, čeho se štítím a od čeho bych nejradši odešel pryč. Je zdrojem kontaminace. To je tedy ta sociální rovina hnusu.
Nakolik pocit hnusu vyvolává agresi?
Hnus nevyvolává agresi, ale jde ruku v ruce se strachem. Když se vám něco hnusí, tak se toho většinou i bojíte. Například fobie jsou založené na tom, že se něčeho štítíte. A zatímco strach nás varuje před velkými predátory, že na vás útočí vlk či medvěd, hnus nás varuje před neviditelnými predátory nebo mikroby. Tedy že se něčím nakazíme, což nás může zabít úplně stejně. Snažíme se přežít, takže nebudeme například jíst jídlo, které smrdí.
Zmínila jste fobie. Proč se některým lidem hnusí velmi specifické věci jako například klauni?
Jako poučený laik bych řekla, že fobie jsou spojené se strachem ze smrti. I když na mě žížala těžko zaútočí, pořád vypadá jako červ a ukazuje na něco, co může být mrtvolné. Je to metafora smrti.
Na klaunech asi nebylo nic strašidelného, než se k nám dostaly americké horory. Možná je to importovaná fobie, je to vliv kultury a módních strachů. Je tu také například strach ze zrzavých lidí. Možná je to spojené s červenou barvou nebo s tím, že zrzaví byli nájezdníci ze severu, vikingové.
Objevuje se u lidí nejdříve strach nebo hnus? Například malým dětem se některé věci neštítí tak jako dospělým, ale bojíme se od raného věku.
To je složité. Nejmenší děti do jednoho roku života prožívají pocity libosti a nelibosti. A pak teprve se učí pocitům hnusu či strachu. V každé kultuře je hnusné něco jiného. A pak jsou univerzální hnusy, které jsou stejné ve všech kulturách. Když šlápnete do psího exkrementu, tak je to hnusné, ať jste Afričan, Čech nebo Asiat.
Děti mají přirozený pocit hnusu právě k věcem, které by je mohly zabít, například zkažené jídlo. Preferují tak sladkou chuť, protože u sladkých věcí není pravděpodobné, že by byly zkažené. Ale třeba úplně v pohodě si hrají s kočičími hovínky. To, že je to hnusné, je pak učíme my.
A máme v současnosti hnusu dostatek? Například oproti středověku lidé tolik nepřijdou do styku s rozkladem, smrtí a podobně.
Máme. Jsme velmi dobře schopni sebeznechucení. Například děti či dospívající s tím často bojují. Přijde jim nechutná nějaká část jejich těla, štítí se sami sebe, štítí se různých jídel. Je s tím spojená například mentální anorexie.
Ženy jsou údajně k pocitům hnusu náchylnější než muži. Je to pravda?
Myslím, že je. Obzvlášť třeba v období těhotenství nebo péče o malé děti. Když jste v jiném stavu, dost často to poznáte, že se vám dělá blbě z celé řady věcí. Citlivost vůči pachům a nákaze je v těhotenství nebo době kojení extrémní. Rodiče, kteří se starají o malé dítě, jsou citliví na některé pachy. Je to dáno evolučně, chrání to dítě.
