Od kdy se lidé na Vánoce obdarovávají dárky?
Kořeny obdarovávání dárky sahají až do raného středověku, tedy do doby, kdy se Vánoce začínají skutečně slavit. V českém prostředí máme vánoční dárky jednoznačně doloženy už od přelomu 14. a 15. století, kdy se zmínky o nich objevují ve vánočním traktátu benediktinského mnicha Jana z Holešova. Uvádí, že si lidé v předvečer svátku dávají dárky a přejí si vše dobré. Ovšem zároveň připomíná, že se lidé někdy chovali lehce vypočítavě, protože dárky dávali proto, aby jim přálo štěstí, nikoliv proto, že tolik mysleli na druhého.
Předpokládám, že tedy nešlo o drahé dárky.
Ve starších pramenech se objevují zprávy o jídle nebo vonných pochutinách. Máme také krásný a velmi známý příklad z roku 1466, kdy manželka českého krále Jiřího z Poděbrad darovala svému muži k Vánocům modlitební knihu. Spotřební zboží, tak jak to známe dnes, přichází až od 19. století. V momentě, kdy jsou obecné oslavy svátků vytlačovány z veřejného prostoru spíše do rodin, se mění v to, co si už dokážeme představit, včetně obdarování praktickými věcmi.
Češi jsou jedním z nejateističtějších národů na světě. Proč tedy u nás dárky nosí křesťanská postava? Kdy k nám začal chodit Ježíšek?
Historická tradice propojila dva svátky - Štědrý večer a svátek svatého Mikuláše. I proto chodí jinde ve světě například Santa Klaus. U nás zůstala oslava Štědrého večera spojená více s narozením Ježíše, který je oním symbolickým darem lidem. Právě u příležitosti oslavy jeho narození si lidé už v dávných dobách dávali navzájem dárky.
Teprve novověk přinesl spojení dárků s tajemnou vánoční postavou, kterou se ve střední Evropě stal právě Ježíšek. To, že jsme si ho přetvořili do takové idealizované podoby malého dítěte, která má málo společného s pravým Ježíšem, už je spíše iluze a snaha o přiblížení svátku celé společnosti.
Proč se tedy neukotvila univerzální představa o tom, jak Ježíšek vypadá?
Asi to není úplně možné, protože máme dvě roviny oslavy Vánoc. Jedna je liturgická, která se odehrávala v kostelích. Hovoří o narození Ježíše Krista jako o největším daru. Zpodobňuje ho jako miminko v jeslích tak, jak si tuto scénu připomínáme už od dob svatého Františka z Assisi.
A co se týče naší, řekněme, sekularizované představy o tom, že miminko nebo nějaká postava přinese dárky, tak od této vize dávala církev ruce pryč. Proto tady neexistovala žádná autorita, která by takovou představu mohla sjednotit. V protikladu můžeme mít v českém prostředí známého Dědu Mráze, který má jasnou vizualizaci, či Santa Klause, kterého v jeho charakteristické podobě přinesla vlastně až reklama v moderní době.
Je tedy Ježíšek jakousi českou specialitou?
Není výlučně českou specialitou, ale řekněme, že je blízký právě středoevropskému prostoru. Čechy, Morava a Slezsko byly součástí rakouské monarchie, a tím pádem vlastně i rituály, respektive způsoby prožitku oslav, se velmi sbližovaly. To, jak známe Ježíška dnes, je tradice 18., spíše však až 19. století.
Často míváme představu, že některé z tradic, například Ježíšek nebo stromeček, jsou velmi staré. Navazují ale na tradice poměrně mladé. Jsou blízké lidem, kteří nejsou věřící a jsou je schopni přijmout v podobě téměř zcela zbavené náboženského kontextu.
Kde se tedy v Česku vzal vánoční stromeček?
Jde o import, který se do naší vlasti dostává z Německa, paradoxně původně zejména z protestantských oblastí. Symbolizuje něco zeleného, stále živého. Něco, co dává naději v příští nový rok. Poprvé se v Čechách objevil v roce 1812, kdy ho nechal ozdobit ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Tenkrát šlo spíše o kuriozitu.
Postupně se ale stromečky začaly objevovat i v dalších bohatších měšťanských domácnostech a záhy se tento zvyk rozšířil napříč celou společností. Ve druhé polovině 19. století a pak ve 20. století je stromeček už naprosto jednoznačně spojený s Vánocemi.
K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, jako je třeba rozkrajování ovoce nebo lití olova do nádoby s vodou. Jsou to naše zvyky, nebo jsme je odněkud převzali?
Krájení ovoce je tradice hodně stará. Píše se o ní mimo jiné právě ve zmíněném traktátu Jana z Holešova z přelomu 14. a 15 století. Může to být ale ještě starší tradice, protože jde o pohanský rituál, který má věštit budoucnost příštího roku.
Vedle toho jsou obvyklé některé rituály, které lidé dělají ve snaze přivolat si na příští rok blahobyt. Dneska se stále ještě udržuje tradice dávat si šupinku pod talíř, abychom měli peníze po celý příští rok. Nejde rozhodně o žádný křesťanský rituál, ale o něco, co možná sahá až do předkřesťanských dob. Mohli bychom to spojovat s kladením mincí na stůl a dalšími zvyky, které jsou zmiňovány už ve středověku.
Vánoce navíc chronologicky přicházejí do doby zimního slunovratu, který byl důležitý i pro jiné předkřesťanské kultury. Některé z těchto velmi starých zvyků mohly zkrátka být jenom adaptovány na křesťanský svátek. Koneckonců z jiných kultur známe zapékání mincí do pečiva a soutěžení o to, kdo bude králem a dostane se k minci první.
Které zvyky naopak zůstaly zapomenuty?
Ještě nedávno bych tvrdila, že lití olova je zvyk, který se moc nepraktikuje. Když ale projdete nabídku zboží v obchodech, vidíte, že se prodávají i soupravy na lití olova v domácím prostředí.
Postupně se ale zapomíná například na půst. Mnoho lidí si už dopřává řízek nebo masitý pokrm, který by měl následovat spíše až 25. prosince. Stejně tak se dneska velmi výjimečně chodí na koledu. Pak si nejsem jistá, jestli je pro řadu lidí stále ještě srozumitelné krájení ovoce. Jestli vědí, proč to vlastně dělají, nebo jestli jenom nemají pocit, že jablko či jiné ovoce má být na stole jako symbol hojnosti.
Na stole máme obvykle také cukroví.
Dnes si nedokážeme představit Vánoce bez vanilkových rohlíčků, lineckých koláčků a spousty dalšího malého cukroví. Překvapivě jde o novověký zvyk, který pramení z doby, kdy se svátky začaly prožívat spíše v soukromém, rodinném prostoru. Speciální vánoční pečivo ale existovalo už dříve, doklady o něm existují už ve středověku. Jeho podoba je ale tomu našemu hodně vzdálená.
Právě už mnou několikrát zmíněný Jan z Holešova sice říká, že pečivo na slavnostní stůl patřilo a že se peklo jakési speciální pečivo, mluví ale o zaplétaných chlebech, což mohlo být něco ve tvaru vánočky z chlebového, takže nesladkého, těsta. Čili to, co my dneska chápeme jako Vánoce, tedy stromeček, kapr, cukroví, jsou tradicemi velmi mladými. Naopak třeba dárky nebo krájení jablíček jsou věci, které česká společnost zná už od středověku.
Hlavním bodem Štědrého dne bývá večeře. Proč obvykle servírujeme kapra či řízky s bramborovým salátem?
To je zcela novodobá tradice související s naší národní historií a tím, že jsme byli součástí rakouské, později rakousko-uherské monarchie. Právě tady zdomácněla štědrovečerní večeře s bramborovým salátem a pokrmem z ryby. Ryba - v našem prostředí kapr - byla chápána jako jídlo, které završovalo předchozí postní čas. Řízek je pak už jen variantou téhož pro ty, kteří nemají rádi ryby. Koneckonců ani v českých zemích nebyl kapr dlouho obvyklou pochoutkou. Byla to totiž ryba poměrně drahá, kterou si každý nemohl dovolit.
Jak tedy štědrovečerní stůl vypadal dříve?
V dnešní sekularizované společnosti se často zapomíná na to, že Štědrý den je vlastně přelomový. Většina křesťanské společnosti slaví Vánoce až 25. prosince, ve střední Evropě je zase zvyk slavit už Štědrý večer, tedy předvečer velkého svátku.
Štědrovečerní večeře byla vlastně prvním jídlem, které přicházelo po půstu. Předpokládalo se, že by to mělo být jídlo lehké, většinou právě proto jídlo bezmasé. Například v českém skromnějším vesnickém i městském prostředí se vařil kuba nebo i ryba, která byla chápána spíše jako postní jídlo. Větší hostina, která už na stůl, pokud to podmínky dovolily, přinášela i vepřové maso s přílohou a bohatými doprovodnými chody, přicházela až 25. prosince.
Jak jste na tom s vánočními tradicemi vy? Dodržujete některé?
Moje rodina dodržuje jednu tradici, kterou znám spíše z německých oblastí a není obecně v Česku přijímána. Prostíráme o jedno místo navíc pro náhodného poutníka, pocestného, který by potřeboval azyl a kterému by neměla být právě na Štědrý večer odepřena pomoc. Je otázka, jestli tento zvyk nevznikl spíše jako iluze pohostinnosti v odvolání se na biblickou scénu Marie s Josefem hledajícími v Betlémě přístřeší. Možná by dnes byla řada lidí spíše nepříjemně zaskočena, kdyby jim někdo na Štědrý večer zazvonil u dveří a dožadoval se pohostinnosti.
