Většina euroamerického světa slaví Velikonoční pondělí zcela nevinně. Děti běhají po zahradě a snaží se najít vejce. V Česku se svátek naopak leckdy zvrhne v nezřízené bití i pití. Není tedy divu, že omlazování žen pomocí vrbových proutků může mezi cizinci budit rozpaky. Co na pomlázku říkají Američanka, Francouz, Nizozemec či Ukrajinka? Někdo zvyk považuje za barbarský, někdo oceňuje pivo zdarma.
Bití jalovcem, kabelem nebo bužírkami, modřiny po celém těle i pocit ponížení a bezmoci. Koledníci, kteří vběhli do pokoje, kde spaly nebo byly polonahé. A to vše s posvěcením rodičů. I tak popisují některé ženy své zkušenosti s velikonočním hodováním. Tradice se tak zejména po požití většího množství alkoholu koledníky pro mnohé z nich stala traumatickou a dnes ji už neslaví.
„Když mi bylo třináct, zlískal mě jeden koledník bužírkou tak, že jsem měla po zadku a stehnech černé modřiny. Od té doby jsme pak s mámou odjížděly pryč z domu,“ vybavuje si nepříjemnou vzpomínku na Velikonoce dnes již dospělá Veronika. Podobné zkušenosti přitom nejsou ojedinělé, a jak ukazují průzkumy, část Čechů vnímá velikonoční tradice rozporuplně či negativně.
Na svazích pod masivy Dolomit denně sviští tisíce lyžařů, o pár set metrů níž se ale stále pracuje pomalu – se dřevem, dlátem a trpělivostí. Jihotyrolské údolí Val Gardena je dnes jedním z nejslavnějších lyžařských regionů Evropy, zároveň patří k posledním místům, kde se staré řezbářské řemeslo nepěstuje jen pro turisty, ale jako živá součást místní identity.
V momentě, kdy se ručičky hodin přiblíží k půlnoci, se svět na okamžik zastaví. Pak bouchne šampaňské, na obloze se objeví ohňostroje a my si popřejeme do nového roku to nejlepší. Ačkoliv stylů oslav je mnoho, možná překvapivě spousta z dnešních zvyků slavení Silvestra a Nového roku mají kořeny hluboko v antice, středověku i lidových tradicích.
V zemích bývalého Sovětského svazu se Vánoce slaví odlišně než v západní Evropě a vánoční tradice se výrazně liší region od regionu. Zatímco v Pobaltí a Gruzii mají svátky hluboké kořeny a lidé tam zachovávají staré zvyky, v Rusku, Bělorusku či středoasijských republikách dominuje Nový rok.
Vánoce jsou opět tady a nejen pro labužníky jsou hlavně o jídle. Většina z nás si neumí Štědrý den představit bez smaženého kapra nebo řízku s bramborovým salátem a následující den bez božíhodové husy či kachny. V našich žaludcích pak vše doplňuje vánočka, cukroví a sklenka vína či piva. Jak ale vypadaly Vánoce našich předků? A kdy se vůbec objevil kapr se salátem?
Zatímco v nedaleké vesnici lidé uklízeli a chystali se na Vánoce, bílovickým lesem se před stmíváním procházeli tři muži - spisovatel Rudolf Těsnohlídek, malíř František Koudelka a úředník Josef Tesař. Mezi porosty se vydali hledat malou jedličku na Štědrý večer, místo toho však objevili něco šokujícího. Nebohé miminko. A právě k této holčičce se váže příběh prvního českého vánočního stromu.
„Vzal svou rodinu a přestěhoval se do Ruska, protože chtěl podpořit tradiční hodnoty.“ Lidí s takovýmto příběhem přibývá, podle ruských médií se zemi Vladimira Putina podařilo za rok přilákat už více než 2,5 tisíce rodin ze Západu, kterým se v jejich zemích nelíbil vývoj společnosti a „progresivní ideologie“. Pro získání občanství někteří z nich dokonce neváhají jít bojovat proti Ukrajině.
Ulicemi Madridu se znovu prohnala tisícovka ovcí, připomínka středověkých stezek, po nichž se každoročně stěhovala stáda napříč Španělskem. Pastýři v krojích, zvonce, smích dětí a město, které se na chvíli proměnilo v pastvinu: tradice transhumance dokazuje, že i v rušném velkoměstě může znít hlas venkova.
Malebná nizozemská vesnice Zaanse Schans je místem, kam chce alespoň jednou za život zavítat snad každý turista. Dvacet minut od Amsterdamu tu návštěvníci najdou větrné mlýny, tradiční řemesla, malebné stezky – a jako bonus i obraz od Clauda Moneta v místním muzeu. Ročně tu mají turistů stejně jako na Pražském hradě. A to je pro místních sto stálých obyvatel problém.
Stále častěji se vracím z Prahy, kde léta pracuji a bydlím, do svého rodného kraje moravského Slovácka a občas mám pocit, že mi lidé nerozumí, proč se tam vlastně tolik navracím. A proč říkám, že setkávání s lidmi na Slovácku a poznávání tamního života považuji za mnohem důležitější a cennější než setkávání s prezidenty, premiéry, poslanci či senátory v Praze, kde píši o vysoké politice. Proč?
Mnozí Češi posuzují svátky podle toho, zda je na ně den volna, či nikoliv. Pamatují si proto dny, kdy si připomínáme věrozvěsty Cyrila a Metoděje či mistra Jana Husa. Ale víte, jaký krutý zvyk ještě relativně nedávno provázel svátek svatého Jakuba, nebo s čím máte jít k panímámě do vrat o dožínkách?
V žebříčku národních gastronomických pokladů zaujímají ovocné knedlíky výsadní postavení. Jsou jídlem dětství, letních prázdnin i rodinných setkání. Měkké, nadýchané, vonící po másle a ovoci. Češi je milují napříč generacemi a zcela po právu. Jen málokterý pokrm v sobě totiž spojuje tolik domácího umu, sezonnosti i sladké nostalgie.
Šicí stroje, látky, krajky, škroby, mašle. Bývalé dětské pokojíky přetvořila 59letá Alena Pláteníková z Vrbice na svou šicí dílnu, kde pod jejíma rukama vznikají dívčí kroje typické pro oblast Hanáckého Slovácka. S ohledem na množství práce, které má, je vidět, že krojová tradice mezi mladými lidmi neumírá. Naopak.
Společné jedení z jednoho talíře nebo házení svatební kytice patří mezi zvyky, které dobře známe i u nás. Za českými hranicemi ale narazíme na rituály, které nás zaskočí, pobaví nebo dokonce šokují. Balancují totiž na hraně mezi folklorem, mystikou i komedií. Platí zkrátka: jiný kraj, jiný mrav.
Rouketopolemos (v doslovném překladu „raketová válka“) je jedinečná velikonoční tradice, která se každoročně odehrává ve vesnici Vrontados na řeckém ostrově Chios. Během události se dvě místní farnosti - Agios Markos a Panagia Erithiani - účastní symbolické bitvy, při níž vypouštějí tisíce ručně vyrobených raket směrem k věži protějšího kostela. Prohlédněte si fotografie z letošních oslav.
Jakkoli bizarní se cizincům může zdát šlehání pomlázkou a polévání studenou vodou, Češi žasnou nad tím, jak Velikonoce oslavují lidé v zahraničí. Jedna z nejkontroverznějších tradic z pohledu katolické církve se drží na Filipínách, kde se k oslavě zmrtvýchvstání Ježíše Krista nechávají lidé dobrovolně bičovat a přibít ke kříži.
V srdci jihozápadní Etiopie, v odlehlém údolí řeky Omo, žije kmen Mursiů, jehož tradice a zvyky fascinují lidi po celém světě. Mursiové prosluli především svými extrémními tělesnými modifikacemi, válečnickou povahou a izolovaným způsobem života. Nejikoničtějším znakem kmene jsou velké hliněné destičky, které si ženy vkládají do proříznutého spodního rtu.
