Připomínáme si nedožité 80. narozeniny Václava Havla. Dá se říct, že s Havlovým úmrtím skončila jedna éra?
Řekl bych, že období spojené se silným veřejným vlivem Václava Havla skončilo mnohem dříve. Za vyloženě Havlovu éru považuji spíše jen počátek 90. let, kdy vláda vzešlá z Občanského fóra plně sdílela jeho vizi rychlého budování demokracie s výrazným lidskoprávním rozměrem. Později tomu tak už nebylo a Havel se stal pouze jedním z více spolučinitelů určujících další směřování české společnosti.
Jak Václav Havel postupně přicházel o svůj vliv na české politické scéně?
Ještě před vznikem samostatné České republiky se Havel jako politických lídr ocitl v silném konkurenčním prostředí mezi dalšími, mnohem ambicióznějšími a dravějšími protagonisty nových poměrů. Jako prezident si nadále udržel vliv například v zahraniční politice, avšak řadu dalších oblastí veřejného života, třeba ekonomiku, již prakticky nijak neovlivňoval. Zastínily ho také nové politické strany.
Představíme-li si, že by Václav Havel v dnešní době žil, myslíte si, že by bylo něco jinak, třeba klima ve společnosti?
František Emmert
Vystudoval historii a práva. V letech 1992 až 2006 pracoval jako novinář, publicista a knižní redaktor. Stal se spisovatelem a autorem literatury faktu o moderních dějinách. Věnuje se především české historii 20. století. Zřejmě největší ohlas vzbudily jeho výpravné publikace koncipované jako tzv. muzea v knize. Mezi ně patří i kniha o Václavu Havlovi či o Sametové revoluci. Je rovněž autorem odborné literatury a beletrie.
Zdroj: emmert.cz
Těžko říci, ale myslím si, že spíše ne. Havel byl intelektuál, který nepřizpůsoboval své názory náladám veřejnosti, neusiloval o souhlas za každou cenu. Nebyl konformista. Všichni víme, že vyjma období sametové revoluce nikdy neoslovoval výraznou většinu společnosti, spíše naopak. Dovedu si představit, že také dnes by zřejmě zastával menšinové, možná dokonce výrazně menšinové postoje – například v otázce uprchlíků, ale také ve vztahu k putinovskému Rusku nebo Číně. Přesto by dnes bylo minimálně velmi podnětné, kdybychom jeho hlas ve veřejné diskusi mohli nadále slyšet.
Co říkáte hanlivým označením „havlista“ či „pravdoláskař“? Proč byl podle vás Havlův odkaz přetaven i do této podoby?
Tyto pejorativní výrazy vzešly z prostředí některých osob, které se po politických změnách staly součástí nových společenských a ekonomických elit, ale které před rokem 1989 nijak nevystupovaly proti totalitnímu režimu, naopak se ryze pragmaticky přizpůsobovaly jeho podmínkám. Někteří z nich se proto později snažili disidentské hnutí zpětně relativizovat jako údajně nevýznamné či dokonce hloupé, aby sami nevypadali nestatečně. Havel k tomu v roce 2005 napsal, že v době, kdy se disidenti v postnormalizačním Československu jevili jako donkichotové, nebyl odpor proti nim tak silný jako později, kdy jim dějiny daly za pravdu. To už bylo příliš, to se neodpouští.
Ve smutečním projevu na pohřbu Václava Havla ho tehdejší prezident Václav Klaus vylíčil jako statečného člověka, legendu, uznávanou osobnost s mezinárodním kreditem. V pozdějších rozhovorech na něm nenechal nit suchou. Vy jste se ve své knize vztahem Václava Havla a Václava Klause také zabýval. Jak to tedy mezi nimi ve skutečnosti bylo?
Jednalo se o dvě naprosto odlišné osobnosti. Havel byl hledající, nahlas pochybující relativista, často s otevřenými názory, žádný dogmatik. Zajímal se o globální témata. Takový zůstával i ve funkci prezidenta. Nedokázal být jiný, byť mu to jako státníkovi neprospívalo. Naproti tomu Klaus se po roce 1989 profiloval jako cílevědomá, silná vůdčí osobnost s jasným politickým programem a pevným vyhraněným názorem, o kterém chtěl přesvědčit veřejnost. S velkým úspěchem používal promyšlenou mediální strategii. Dokázal tvrdě pracovat na vytváření svého obrazu. V tom se mu Havel nemohl rovnat. Přesto nakonec ve vzájemném vztahu v 90. letech dosáhli kompromisu. Klaus jako premiér prosazoval své ekonomické reformy a Havel jako prezident svou vizi zahraniční politiky.
Jak se díváte na Václava Havla politika? Jeho kritici mu vyčítají nepolitickou politiku či politickou naivitu. K čemu jste dospěl během psaní knihy vy?
Havel se za politika příliš nepovažoval, ačkoliv jím nepochybně byl. Minimálně od roku 1989, možná již od roku 1977. "Nepolitická politika" je protimluv a logický nesmysl. Každý, kdo dělá politiku, je politik. A jestli byl naivní se svými ideály nenásilí, minoritní rezistence, prozápadní orientace či v prosazování zahraniční politiky s lidskoprávním akcentem? Jednou prohlásil, že pokud je toto utopismus, rád se k němu hlásí. Fakt, že se svými vizemi nakonec v zásadě uspěl, jako disident i jako prezident, jasně dokazuje, že zas tak strašně naivní zase být nemohl.
Typickým rysem Václava Havla bylo i jeho časté vystupování z role prezidenta a vnášení určitého dramatického a humorného náboje do státnických povinností. Věnujete se i této Havlově vlastnosti ve své knize?
Samozřejmě. Pro Havla byl charakteristický smysl pro humor a jisté rebelství. Cítil se být dítětem šedesátých let. Proslulá byla například jeho koloběžka v prezidentské kanceláři.
Narazil jste během přípravy knihy na nějaké neznámé skutečnosti, dokument, zajímavosti?
Popravdě řečeno, na nic vyloženě neznámého, natož šokujícího, jsem při sběru materiálu nepřišel. U natolik známé a médii sledované osobnosti by to bylo jen sotva možné. Přitom ale zůstávají nezodpovězené otázky. Uvedl bych například úvahu Viléma Prečana, zdali byl Havel jako myslitel zakladatelem vlastní, ucelené filozofické školy, či nikoliv. Na odpověď je ale zatím příliš brzy.
Ve své publikaci se věnujete i jeho divadelním hrám. Máte nějakou oblíbenou?
Mám rád především jeho hry z 60. let, Zahradní slavnost či Vyrozumění, kterými se prosadil jako světově uznávaný dramatik, dříve než se stal občanským aktivistou. Jsou nadčasové, aktuální, bez autobiografických prvků, s univerzálním sdělením, platné alespoň pro 20. a 21. století. Něco jako Čapkovo R.U.R.
V knize o Václavu Havlovi se zabýváte i jeho slavnými výroky. Který vás nejvíce zaujal?
Jako člověk, který se snaží psát a který píše česky, se často zabývám otázkou, jak psát, pro koho a o čem. V této souvislosti mne napadá Havlův výrok, že naše česká identita spočívá především ve schopnosti něco originálního sdělit jiným, ve schopnosti něco konkrétního vytvořit, co může zaujmout i jiné, ale co by stěží mohlo vzniknout někde jinde.
Osobnost Václava Havla lidé rádi opřádají nejrůznějšími konspiračními teoriemi – s kým vším byl spřáhnutý, s kým vším předem domluvil sametovou revoluci. Co říkáte na tyto zvěsti jako historik? Narazil jste během svého bádání na něco, co by tyto teorie nějak potvrzovalo?
Něco vám prozradím. V létě roku 1989 jsem jako patnáctiletý kluk v Teplicích navštívil svého strýce, malíře Horymíra Zelenku. Ukazoval mi tehdy samizdat, ve kterém byla uveřejněna jeho kresba vedle eseje od Havla. Říkal mi, že na podzim bude revoluce a Havel se do Nového roku stane prezidentem. Jak to tehdy mohl vědět? Byl také součástí spiknutí? Sotva… Prostě to nebylo až tak těžké předvídat. Ne, na konspirační teorie nevěřím. Společenský a politický vývoj je nesmírně složitý a komplikovaný proces s mnoha činiteli, které do něj vstupují, s mnoha proměnnými konstantami, často podléhající i pouhé náhodě. Proto se kolem nás dějí věci někdy předvídatelné, jindy naprosto nečekané. Nikdy ale neběží podle předem domluveného plánu. Takto jednoduše a přímočaře to v hašteřivém lidském společenství prostě nefunguje. A každý z nás to z vlastní zkušenosti dobře ví.
