Praha – Kapitalistický synek, dramatik, disident, vězeň a nakonec prezident. A pro mnohé také dodnes nepřekonaná morální osobnost české historie druhé poloviny dvacátého století. Václavu Havlovi by dnes bylo 80 let. Deník Aktuálně.cz požádal o vzpomínku tři jeho bývalé kolegy a přátele.
Rok 1957, tehdy jedenadvacetiletý Václav Havel rukuje do Českých Budějovic na vojnu k ženistům. Potkává se tu s budoucím režisérem, jihlavským rodákem Karlem Bryndou, se kterým zakládají vojenský divadelní soubor. A později napíší i hru Život před sebou, kterou o několik desítek let později převezme divadlo Sklep.
"Havel stál jako voják úplně za hovno. A já taky. A to není urážka, to je téměř oficiální termín," říká Brynda. Přesto neduživý, pohybově netalentovaný mladík celý oddíl překvapil v situaci, ve které to nikdo nečekal. "Jednou jsme nacvičovali plavbu na veslicích. Nikomu to nešlo, každý se udělal. Pak měl přijít na řadu Havel. Všichni se seběhli, protože věděli, že bude sranda: Havel bude pádlovat a utopí se. Jenže on do té loďky naskočil a jako jediný projel celou tu trať. Velitel, který ho nenáviděl, si ho k sobě zavolal. ´Pojďte sem, Havel, kde jste se naučil tak pádlovat?´ A Havel mu řekl – no, soudruhu kapitáne, já jsem byl u vodních skautů. A tím si ho proti sobě poštval ještě víc," vzpomíná.
S Havlem jsem často nesouhlasila. Přesto jsme byli velcí kamarádi.
S divadlem je spojená i další celoživotní Havlova kamarádka. Lída Michalová se s Václavem Havlem potkala poprvé ještě jako studentka střední školy. A také ochotnická herečka v improvizovaném souboru režiséra Andreje Kroba na zámku Březnice kousek od Příbrami.
"Andrej tu poté, co ho vyhodili z divadla Na Zábradlí, působil jako kastelán. A nás studentů se ujal a začal s námi hrát divadlo. Mimo jiné i Žebráckou operu," líčí Michalová. Tehdy se ani ne dvacetiletá Lída setkala s Václavem Havlem poprvé. "Bylo to zvláštní. Bála jsem se ho. Ne kvůli jeho působení v disentu, o tom jsem neměla ponětí. Ale znala jsem ho jako autora, který něco umí, a měla jsem z něho respekt," říká.
Počáteční respekt ale brzy vystřídalo přátelství, které vydrželo celý život. "Řeknu vám to takhle – on byl na ženy a já jsem byla hezká holka. Takže on ke mně měl náklonnost, byli jsme opravdu velcí kamarádi," přiznává.
Michalová se stala oporou později založeného souboru Na Tahu, který 1. listopadu 1975 odehrál Žebráckou operu v legendárním představení v hospodě u Čelikovských v Horních Počernicích. Stýkali se i poté, co se Václav Havel stal prezidentem. Kromě setkání na Hrádečku občas zašel i s ochrankou k ní do baru, který měla u Národního divadla v Praze, dva bloky od jeho bytu na nábřeží.
Jednou se potkali i v Paříži. "Pracovala jsem pro jednu francouzskou firmu, která ho tam jako prezidenta hostila. Byl z toho setkání dost vyvedený z míry, já za ním přišla a říkám ´Dobrý den, pane prezidente!´ A on ´Do pr..., co tady děláš?´ Musela jsem ho hned upozornit, aby nemluvil česky, protože mu tam rozumějí. To bylo milé setkání...," vzpomíná Michalová.
Skvělý manažer
Václav Havel ale nebyl jen nesměle působící morální ikona. Uměl být také velmi pragmatický. Jako šéf velkého týmu lidí, které po svém nástupu do prezidentského křesla vedl, i jako prezident ve výslužbě, který ale zůstával veřejně činnou, vyhledávanou a respektovanou osobností.
Sabina Tančevová pracovala pro Václava Havla přes dvacet let až do jeho smrti. V létě 1990 nastoupila jako asistentka do tehdy vznikajícího týmu prezidentské kanceláře. Bylo jí 19 let, zrovna skončila střední školu. Václava Havla znala hlavně jako politika a disidenta z médií. "Začátky celého hradního týmu byly náročné, pracovali jsme dvanáct i patnáct hodin denně. Ale zároveň jsme tou prací všichni žili, provázel ji neskutečný entuziasmus a nadšení. Všichni do toho dávali maximum energie a sil," líčí.
I když Václav Havel působil jako nepraktický intelektuál, byl podle Sabiny Tančevové velkým puntičkářem, který si vždy ohlídal každý detail. Souviselo to s tím, že se na každou akci velmi pečlivě připravoval. "Ale přiznávám, že mě s tím někdy trochu zlobil," říká.
V roce 2008 se Sabina Tančevová stala Havlovou tajemnicí. A de facto jeho nejbližší pravou rukou. "Vždycky věděl, co od lidí chce. Uměl přesně zadávat úkoly a jasně formulovat požadavky. Byl výborným manažerem, který umí řídit tým lidí," říká. Přestože byl jako šéf náročný, podle Tančevové na své spolupracovníky a zaměstnance nikdy nekřičel. "Když se mu něco nelíbilo, řekl třeba ´Nemělo se stát tohle. Tohle jsme měli udělat jinak.´ Ale i když byl naštvaný, tak věci hodnotil velmi klidně. Maximálně trochu zvýšil hlas."
