Mottem školy je "vzdělání pro úspěšnou budoucnost", na svém webu se charakterizuje jako "kamarád dětí". Škola vyučuje pomocí alternativního vzdělávacího programu Začít spolu, zaměřeného na individuální přístup k dítěti, partnerství rodiny a školy, učení prožitkem, spoluprací s ostatními a členěním třídy do center aktivit, tedy stanovišť, kde se plní různorodé úkoly.
Nedávají se tu známky, nezkouší se, nepíšou písemky. Vyzdvihují se silné stránky, nikoliv slabiny, s chybami se pracuje a vedou ke zlepšení. Pedagogové děti hodnotí slovně a každé čtvrtletí uspořádají tzv. triádu, kdy se sejdou učitel, žák a jeho rodič. Dítě na tomto posezení předkládá důkazy svého vzdělávání v klíčových předmětech. Z předepsaných výstupů výuky si několik vybere, představí je a ukáže, jak se v nich posunulo.
Jelikož Barbora vystudovala speciální pedagogiku, ve škole učí také předmět speciální pedagogické péče. V něm pomáhá dětem s podpůrnými opatřeními lépe zvládat výuku a radí ostatním kolegům, jak nejlépe těmto žákům pomoci. Působí také jako mentorka, chodí do hodin jiných tříd a konzultuje s učiteli možné úpravy nebo posuny. Její přístup ke vzdělávání zaujal porotu národního kola mezinárodní soutěže Global Teacher Prize natolik, že se stala její vítězkou.
Máte vystudovanou speciální pedagogiku. Hodí se vám tyto znalosti a dovednosti také při výuce běžných žáků bez nějakých speciálních vzdělávacích potřeb?
Ano, pomáhá mi hledat jedinečnosti a individuality. V mé výuce nedělají všichni to stejné ve stejný okamžik a nemají stejné výstupy a učivo. Je to pro mě díky této průpravě na fakultě zcela přirozené.
V hodinách se žáků často ptáte na představy o programu, také jim dáváte jakési "menu" úkolů - každý si může vybrat, popřípadě zvolit ryze vlastní cestu, jež by splňovala téma. Jak funguje tato svoboda, spolurozhodování, ale zároveň i spoluzodpovědnost?
Od první třídy se děti učí, že si mohou vybrat z nabídky činnost, způsob práce nebo pomůcky. Volí si, na čem budou pracovat, snaží se hledat cestu, jak na to, aby se jim něco dobře poznávalo a učilo. Já jim k tomu dávám okamžitou zpětnou vazbu a oni k tomu dávají vlastní sebereflexi, takže tím se zase naučí formulovat a popisovat, který způsob práce jim vyhovuje a proč.
Stále ještě ve velké části tříd v Česku přetrvává model, že všichni sedí v lavicích a buď poslouchají učitele, nebo na něčem pracují samostatně, ve dvojicích či ve skupinách. U vás těch možností je ale více, jak jsem odpozorovala z ukázkové hodiny.
Ano, někdo třeba pracuje se sluchátky na uších, protože potřebuje klid, aby se soustředil. Někdo je pohybový typ, tak u toho zase skáče na míči.
Také někdo dělal v lavici, někdo na koberci, jedna skupinka při otevřených dveřích na chodbě před třídou. Jak to všechno stihnete oběhat a zvládat?
Protože když jim nememoruju a jsem jejich průvodce, tak můžu být pozorovatel a mám na to čas. Máme samozřejmě přesnou domluvu na tom, jak se pracuje a co je dovolené. Protože už jen to, že dítě zjistí, které místo mu nejlépe vyhovuje pro to, aby mohlo být co nejvíce napojeno a co nejlépe se učit, mu pomůže na cestě vzdělávání. Někdo třeba rád pracuje v pytli…
V pytli?
Ano, v takových těch sedacích pytlech plných kuliček. Děti se tam třeba chodí uvelebit, když čteme. Ale pak jsou samozřejmě pravidla, že když se třeba píše do písanky, tak musíme sedět u stolu, abychom dodrželi správný úchop a správné držení těla.
Takovýto maximálně individuální přístup k obsahu i formě učiva pro každého žáka je samozřejmě pro učitele náročnější a vyžaduje hodně kreativity a improvizace. Vrací se vám nějak toto úsilí navíc?
Ano, vrací se mi to, když vidím, jak z dětí vyrostou osobnosti, které jsou schopné říct i novým učitelům, co potřebují ke splnění učebních cílů, nejen téma, ale i způsob práce. Myslím, že je to dobrá příprava na budoucí povolání - když si najdu, co je moje cesta, tak mohu být šťastný a uplatnit se tam, kam mě to táhne.
Neznámkujete, ale děti hodnotíte slovně, dáváte jim a rodičům zpětnou vazbu. Každé čtvrtletí absolvujete s každým žákem a jeho rodičem tzv. triádu, kde dítě předkládá důkazy svého učení. Jak se vám tento koncept osvědčuje?
Dávám dětem okamžitou zpětnou vazbu, kdy přímo popisuji, co teď právě vidím při jeho práci a jaká je možná cesta. Děti se také sebehodnotí a podávají si ocenění a doporučení navzájem. Za každý předmět pak jednou měsíčně ode mě obdrží zprávu, jak v něm naplnily dané cíle. V triádách si pak každý žák připraví dva výstupy z matematiky, češtiny a z předmětu "Člověk a jeho svět" a ukáže, jak se v nich posunul, a předloží důkazy, což může být třeba nějaký projekt, splnění výzvy nebo vyplněný pracovní list. Zdůvodní, proč si vybral právě toto. A připraví si i jeden výstup, kde by naopak potřeboval ještě nějakou pomoc.
Zaujalo mě, jak intenzivně vtahujete do hry rodiče, třeba právě pomocí triád. Jak je to pro vás důležité?
Na učení se podílí žák, provází ho učitel, ale samozřejmě ho provází a podporuje i rodič. Takže partnerství všech tří je velmi důležité. Snažím se nastavit, aby rodič věděl, jakou má v triádě roli. Aby si tam nepřišel stěžovat na dítě nebo na mě, ale pochopil, že my dva jsme tam podporovatelé daného žáka.
Zaujalo mě, v jak přátelské a pohodové atmosféře triády probíhají a jak na úrovni uměla prezentovat sebe a svou práci třeba čtvrťačka, tedy devítileté dítě. Jak toho docilujete?
Děti jsou na předkládání výstupů a důkazů své práce zvyklé z hodin. Nejtěžší jsou první triády, kdy jdou hlavně rodiče do neznáma, ovlivněni svými zážitky z klasických třídních schůzek. Po první triádě již znají svou roli a respektují ji. Třeba už vědí, že mají své děti podporovat, aby si samy hledaly důkazy učení, a nedělají to za ně.
Takže žáci v Mozaice vědí, kdy je čekají triády, a jinak mohou chodit do školy bezstarostně, že jim "přilétne" nějaký nečekaný test nebo že je učitel vyzkouší a oni nebudou umět, zkrátka bez strachu, že selžou?
Ano, na prvním stupni nepíšeme žádné testy. Ale na druhém stupni již rozlišujeme trénovací období a hodnotící období. Přece jen žáky čekají přijímačky na střední školu, tak musí být připraveni i na tento druh zkoušek.
Snažíte se, aby žáci dospěli k poznatkům sami. Jak složité to je pro učitele, aby to nevzdal a raději neprozradil správné řešení?
Někdy je to hodně náročné a sama se to pořád učím. Pomohly mi mentorské dovednosti a kladení otevřených otázek. Neustále žákovi popisuji, co v jeho práci vidím, ale neříkám mu, zda je to dobře, nebo špatně, k tomu musí dospět sám. S každým novým dítětem se učím znovu, jak ho vést, aby zodpovědnost zůstala převážně na něm. Každý je totiž jiný.
V ukázkové hodině jedna dvojice žáků nepochopila, že svou prací nesplnila zadání. Vy jste je k tomu zkoušela dovést z různých směrů, a když to nepomohlo, neprozradila jste jim to, ale řekla, že mají "dát svou práci k odpočinku". To zní velmi lákavě. Jak přesně to probíhá, aby se zase vše jen neodkládalo?
Je to prostor, který někdo využívá a jiný ne, protože některé děti už chtějí mít raději odevzdáno a uzavřeno. Nicméně vedu je k tomu, že se odevzdává jen práce, s níž jsou samy spokojeny nebo vědí, že už by na ní nic důležitého neudělaly. Vycházela jsem ze sebe. Když jsem psala třeba nějaký důležitý e-mail, potřebovala jsem si od něj dát na chvíli odstup. Jakmile jsem se k němu vrátila, našla jsem si v něm hned několik chyb a také jsem si v něm upravila formulace, aby měl to správné vyznění, najednou to šlo snadno. Říkala jsem si, že by to děti mohly také vyzkoušet.
A fungovalo to i na dětech?
Zkusila jsem to s jedním žákem se specifickou poruchou učení, který byl velmi chytrý, ale dělal mu problém písemný projev, nikdy nebyl schopen písemnou práci úspěšně dotáhnout, i když jsem mu dala různé úlevy. Poradila jsem mu, ať dá práci k odpočinku, a když si k ní sedl druhý den, nejdřív všechen předchozí text skvěle upravil a pak ho teprve začal rozšiřovat. Zjistila jsem, že to funguje. Jen je to trochu náročné na logistiku, abych další den věděla, kdo má jakou práci odloženou a dala mu v dané hodině patřičný prostor na její dokončení a nehromadila se nám.
Přijde mi, že spousta učitelů hledá hlavně slabá místa žáků a jsou "nastartovaní" především na jejich chyby. Dítě pak od nich dostane text, kde se to jen hemží červenými škrtanci, vlnovkami, vykřičníky a otazníky, což je buď vyděsí, nebo uzemní, případně oboje. Vy ale mnohdy nepodtrháváte chyby, ale naopak zvýrazňujete věci, které jsou správně. Jak to na děti působí?
Dělám to jen u těch, kterým to tak vyhovuje. Když jim zvýrazním, co všechno mají dobře, motivuje je to k další práci. Ostatním dělám na řádku s chybou jen malou tečku, aby dotyčný věděl, kde chybu hledat.
Říká se, že čeští rodiče jsou velmi konzervativní a nejsou otevření větším změnám ve vzdělávání. To, že se v dané škole učí stejně jako za nich, berou pozitivně. A ne jako varovný signál, že ač se doba od základu změnila, s obsahem a formou výuky to nehnulo. Jak reagují na takto odlišnou školu?
My jsme obecně prospěšná společnost, soukromá škola, a oni si nás vybrali, zvolili si naši vizi vzdělávání. Někomu se líbí program Začít spolu a jeho individuální přístup k dítěti, jinému méně žáků ve třídě, dalšímu skutečnost, že se neznámkuje. Jdou za námi aktivně, vědí, jaký máme přístup.
Část učitelů si myslí, že si vybudují patřičnou autoritu striktním přístupem a častými písemkami, kdy žáky neustále drží ve střehu, ale i ve stresu. Domnívají se, že by se jim výuka úplně rozpadla, kdyby měli kamarádský přístup, neznámkovali by, nezadávali testy a dávali by dětem vybrat, čemu a jak se chtějí věnovat. Co byste jim vzkázala?
Že mají věřit partnerství s žáky. Jenom když budeme partneři, tak se můžeme od sebe učit. Přece i já jako učitel se potřebuji učit. S každým novým žákem se učím nové věci. A když si budu myslet, že jsem už hotový učitel, tak nikdy nemůžu být partner.
