Petr Buchta, dramaturg České televize | Foto: Economia

dramaturg ČT Petr Buchta

Československá armáda je v očích mnoha lidí vojskem, které nebylo v klíčových okamžicích historie nasazeno do boje o vlast. Byť to není tak úplně pravda, těžko v Evropě hledat armádu, která si za pár desítek let prošla tak obrovskými zvraty. A stejně jako se měnila československá armáda, lišily se od sebe v jednotlivých etapách i lidé v generálských uniformách. "Jen těžko bychom hledali odlišnější osobnosti, než byli třeba Milan Rastislav Štefánik, generál Radola Gajda, pozdější vůdce Národní obce fašistické, a protekční komunistický generál Alexej Čepička," říká autor námětu a dramaturg Petr Buchta.

Česká televize ve středu odvysílala první díl nového dokumentárního seriálu Generálové, který skrze portréty velitelů mapuje nejen jejich tragické osudy, ale také dějiny armády. Čím je tento cyklus unikátní?

Snažili jsme se ho pojmout tak, aby zahrnul celé období existence československé a později české armády, čili začínáme formováním naší armády na bojištích první světové války a končíme vstupem Česka do NATO. Toto poměrně dlouhé období vyprávíme prostřednictví osudů jednotlivých generálů, protože právě v jejich osudech se odrážely všechny zlomy, které hýbaly celou československou a později českou společností. Chtěli jsme se tedy na zlomové události podívat skrz to, jak je prožívaly vybrané osobnosti, jak v nich reagovaly, jak se chovaly a jak tyto události zasahovaly do jejich života. Cyklus Generálové, kdy každý z šesti dílů má téměř hodinu, nám umožnil zpřístupnit poměrně rozsáhlé archivní materiály, které se neobjevují často, nebo jsou dokonce úplně unikátní.

Například?

Tak třeba v díle mapujícím 60. léta připomínáme případ komunistického generála Jana Šejny, který se tehdy postaral o velký skandál. Když byl obviněn z hospodářské kriminality, tak emigroval a stal se spolupracovníkem americké zpravodajské služby CIA. Ono se to tehdy shodou náhod odehrávalo zrovna v době, kdy byla v Československu zrušena cenzura, čili i tehdejší Československá televize o tom všem začala točit dokument, který ukazoval, jak generál Šejna papalášsky žil, jak pořádal opulentní večírky, popisoval jeho milenky a vlastně i důvody, proč byl věčně ve finančních problémech. Tento dokument se odvysílal jen jednou - v červnu 1968. S nástupem normalizace pak logicky skončil v archivu a už se nikdy znovu nedostal na světlo světa. My jsme se na tento film nyní mohli podívat a jeho části použít a zpřístupnit v našem cyklu. A takových věcí je tam víc.

Čili nekončíte vyprávění ve chvíli, kdy jednotliví generálové skončili ve svých funkcích…

Ono je to s nimi vlastně stejné jako se všemi historickými osobnostmi. Většinou je máme spojené s nějakou významnou událostí a v momentě, kdy ta která událost skončí, už o tom člověku zpravidla dál nic nevíme. My osudy těchto generálů vyprávíme jako celek, kde se vzali, jakých významných událostí se účastnili a také jak skončili. A to jsou často informace, které nejsou příliš známé.

Můžete nějakou představit?

Tak třeba generál Jan Syrový. Zná ho kdekdo. A zpravidla si ho spojuje s krizí na konci 30. let, kterou vyvolal rostoucí tlak nacistického Německa i spojenců, kdy se nakonec Československo rozhodlo nebránit a podvolit se bez boje. A Syrový tak trochu dostal nálepku zrádce národa. Ovšem méně se ví, že byl po válce odsouzen, a už vůbec se neví, že byl propuštěn na amnestii a nakonec tento legionář - jenž bojoval v 1. světové válce, jenž se výrazně podílel na budování meziválečné československé armády a který na sebe ve vzpomínané krizi převzal odpovědnost, a stal se dokonce premiérem tehdejší úřednické vlády - skončil jako noční hlídač v pavilonu s Maroldovým panoramatickým obrazem bitvy u Lipan v Praze. Neměl zkrátka jinou možnost obživy. Dokonce musel pracovat jenom v noci, protože by ho jinak každý poznal a to tehdy bylo nežádoucí. Čili v dopovězení osudů těchto osobností přinášíme informace, které nejsou všeobecně známé a mohou být pro leckoho překvapivé.

Cyklus ukazuje na dvě desítky velitelů. Každý má odlišný osud, žil v jiné době, formovaly ho jiné zlomové okamžiky. Ale většina z nich skončí špatně, čím si vysvětlujete, že naše generalita končí ve vězení, na popravištích či ve vynuceném ústraní?

Máte pravdu. Nicméně na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Dovolím si tedy jen osobní názor. Domnívám se, že v našich dějinách často převážila politická či snad ideologická hlediska nad těmi profesionálními. Ty zvraty byly tak zásadní, že se do popředí dostaly takové faktory, jako zda dotyčný člověk splňuje podmínky nějakého politického předobrazu, a profesionalita či zkušenosti pak byly zatlačeny do mnohem hlubšího pozadí. Generálové se snadno stali nepohodlnými a byli odstavováni. A tak to šlo podstatnou část minulého století, jen forma se měnila. V tomto smyslu asi budou vždycky nejhorší 50. léta, kdy represe a čistky v armádě zašly nejdále. Ovšem ono se to dělo samozřejmě i jindy.

Ony ty represe cílené na důstojníky československé armády v 50. letech byly de facto vyústěním vývoje hned po konci druhé světové války, když se třeba již tehdy pod vlivem Sovětského svazu velitelé odstavovali…

Už v momentě, kdy v roce 1945 vznikla první vláda Národní fronty - ta košická - a začal růst vliv komunistů ve státní správě, se všichni ze západního odboje stali nepohodlnými. A je smutnou skutečností, že se tehdy prezident Edvard Beneš poměrně lehce dokázal rozloučit se svými nejbližšími vojenskými spolupracovníky, kteří s ním celou válku sloužili v Londýně a kteří se podíleli na zahraničním odboji. Příkladem budiž generálové Sergěj Ingr nebo František Moravec. Byť to bylo pod tlakem politických událostí té doby, nechal je Beneš odstavit, aniž pro ně udělal něco zásadního.

Ostatně ono se to v určité míře dělo i za první republiky, což lze ilustrovat na dalším generálovi, jehož osud v seriálu připomínáte…

Typickým příkladem tohoto období je takzvaná Gajdova aféra, kdy z obav, aby se v Československu nestalo něco podobného jako v Polsku po vojenském převratu maršála Józefa Piłsudského, byl generál Radola Gajda (pozdější vůdce Národní obce fašistické, pozn. red.) obviněn ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu, protože byl považován za člověka, který mohl být v tomto směru nebezpečným. Jeho proces z pohledu dnešních historiků neprobíhal úplně korektně a jeho obvinění se určitě nezakládala na přesvědčivých důkazech. Čili i z důvodů určitého nepohodlí během první republiky se tento bývalý legionář a meziválečný generál ocitl na vedlejší koleji.

Mluvíme tu o historických zlomech, kterými si národ společně s armádou v minulém století prošel - boje českých vojáků na obou stranách v 1. světové válce, existence armády před vznikem republiky, válka s Maďarskem či Polskem, ztráta pohraničí, nacistická okupace, komunistický puč z února 1948, pak srpen 1968… Který zvrat považujete za skutečně nejhorší?

V dějinách je obecně těžké určovat cokoliv, co by mělo mít přívlastek "nej". Ale myslím si, že nejradikálnější změnou, která výrazně zasáhla do osudu lidí - a tedy i armády, je zlom, který přišel kolem roku 1948. Úmyslně říkám kolem roku 1948, protože to všechno samozřejmě začalo mnohem dřív. To je období, které v našich dějinách, co se týče samotných represí, jejich důsledků a tvrdosti vůči lidem, kteří byli považováni za politicky nepohodlné, nespolehlivé či nežádoucí, prostě nemá obdoby. Nejvýrazněji zasáhlo do života lidí i armády, a proto tento zlom považuji za nejdramatičtější v části naší historie, kterou jsme mapovali.

A to i s ohledem na bolestné chvíle, kdy armádě nebylo umožněno splnit svůj účel, tedy v roce 1938, neřkuli 1939 a roku 1968?

Armáda se v klíčových okamžicích samozřejmě musela vždycky podvolit politickému rozhodnutí, ať už byla vůle vojáků jakákoliv. Nicméně ačkoliv na konci 30. let byla armáda postavena do situace, kdy musela bez boje vyklidit své pozice, tak to neznamenalo, že by se její příslušníci jakkoliv vyhnuli svému poslání. Jen co se týče generálů: před válkou jich bylo v této hodnosti kolem 140 a ve druhém odboji každý šestý zemřel - ať už na popravišti, v koncentračním táboře nebo padl někde na bojištích druhé světové války. Čili je vidět, že boj armády v nějaké jiné rovině pokračuje, i když jako celek nedostala šanci.

Ve vašem cyklu Generálové vystupují kladní hrdinové, ikoničtí velitelé, ale i vyložení padouši v generálské uniformě, není zvláštní postavit tyhle lidi vedle sebe?

Ono se to v podstatě ukázalo jako hodně působivé. Použili jsme to třeba v dílu, který se věnuje právě 50. letům, kdy jsme proti sobě postavili generály Karla Janouška a Alexeje Čepičku. Na jedné straně máte člověka, který většinu života strávil v armádě, kde od bojišť první světové války přes letectvo a budování československé armády došel až do situace, kdy jako jediný z našich důstojníků dostal od britského krále Jiřího VI. hodnost leteckého maršála. A na druhé straně máte člověka, který vlastně o armádu nejeví moc zájem, je advokátním koncipientem, aby se posléze pustil do politické činnosti.

A tady přichází zásadní zlom, kdy se generál Janoušek - jenž věnoval celý život armádě a má nekonečně mnoho zkušeností - ocitá v komunistickém vězení a po propuštění živoří, a Čepička, který žádné zkušenosti nemá, se ve stejném bodě toho zlomu vyšvihne úplně opačným směrem a nakonec skončí jako armádní generál, a to z velké části nejen kvůli tomu, že dělá politickou kariéru, ale i proto, že se dokáže vetřít na příslušná místa, a dokonce do rodiny komunistického vůdce Klementa Gottwalda (stane se jeho zetěm, pozn. red.).

No a my jejich příběhy vyprávíme paralelně čili absurdita té doby vynikne daleko víc. Ještě že o tomto období můžeme dnes mluvit v minulém čase. Doufám, že to tak i zůstane.