Praha - Ocitli se bez rodičů nebo dospělých příbuzných v zemi, o jejíž existenci buď neměli tušení, nebo o ní věděli velmi málo.
Mezi uprchlíky zadrženými v České republice při cestě do Německa jsou i děti. Starají se o ně ve Výchovném ústavu a Středisku výchovné péče Klíčov na pražském Proseku.
Na chodbě ve druhém patře jsou momentálně dva kluci. Sedí u internetu. Je to blok speciálně určený pro dětské běžence. Může jich tu být najednou až osm.
Obrazovky ve vrátnici oznamují dobu konání různých zájmových kroužků nejen v češtině, ale také angličtině a arabštině.
První sem přicházeli v červenci, doteď - za zhruba dva měsíce - jich ústavem prošlo sedmadvacet. Většina z nich nemá u sebe žádné dokumenty.
"Teď ten příliv trochu poklesl. Jsou období, kdy se nic neděje, ale pak se to během dvou dnů nebo jedné noci naplní. Oddělení má kapacitu osm dětí, velice rychle se to mění," říká ředitel ústavu Patrik Matoušů.
Složení dětí a mladistvých, které od policie přebírá, podle něj zhruba odpovídá celkovému složení běženců mířících do Evropy. Nejvíce je Syřanů, o něco méně Afghánců. Výjimkami byli Iráčan či Bangladéšan.
Zatím nejmladšímu chlapci, který se v České republice ocitl bez rodičů či příbuzných a přijali jej na Klíčově, bylo dvanáct.
"Buď se děti během cesty Evropou ztratí, nebo je rodiče sami vyšlou za příbuznými. Měli jsme tu třeba případ, kdy cestovali v jednom vlaku rodiče a děti v různých vagónech. Slovenská policie zadržela rodiče, dětí si nevšimla. Vlak jel dál, děti dojely do Prahy," říká Matoušů.
Vychovatel Kryštof Velčovský popisuje zase úplně odlišný případ. Rodiče jednoho Afghánce, který tady byl, prodali dům a poslali syna do Evropy takzvaně za štěstím. Aby si tady zkusil vybudovat nějakou kariéru a normální život.
Podle Patrika Matoušů jsou malí běženci obvykle po příjezdu do ústavu vystrašení a vystresovaní, první dva dny tráví uzavřeni na patře. Pak mohou jít v areálu na hřiště nebo v létě například do bazénu.
Postupně ale jejich počáteční nedůvěra opadne. Mohou si odpočinout, vyprat si šaty, najíst se, přes mobily a internet se spojit s příbuznými.
"Komunikujeme s nimi přes tlumočníky nebo internetový překladač. Někteří umí trochu anglicky. Tlumočníci pomáhají, protože děti si promluví s někým, kdo mluví jejich jazykem," uvádí ředitel Patrik Matoušů.
Kryštof Velčovský dodává jednu zkušenost:
"Když s nimi mluvíme, většinou jejich hlavní starostí je, jak a kdy mohou pokračovat do Německa. Jakmile ale vidí, že jim podáváme ruce, představujeme se, chováme se k nim slušně, dáváme jim najíst a ptáme se, co potřebují, tak pookřejí. Opouštějí prvotní postoj ostražitosti a začnou projevovat více vděčnosti.
Malé Syřance, která tady byla, jsem zařizoval kartu do mobilu. Byl s tím problém, ta, co jsem koupil, jí nefungovala, takže jsem to složitě zařizoval několik hodin. Vycítila, že nám jde o to, aby jí ten telefon fungoval a dovolala se příbuzným, tak potom pořád děkovala a následně mi z pokoje přinesla dvě tyčinky Bounty, což mi přišlo až úsměvně symbolické.
Říkala, že má v Německu rodiče, ale nepodařilo se nám je kontaktovat. Nedala nám k tomu moc prostoru. Po určitém váhání se pak rozhodla do Německa utéci se skupinou čtyř dalších Syřanů."
Do Německa či Skandinávie míří všichni, bez rozdílu. Nikdo nechce zůstat.
"Je to o tom, jaké mají informace. Ty jsou převážně takové, že v Německu nebo na severu jsou dobré podmínky a tam se budou mít dobře. Česká republika, pokud o ní něco vědí, v tomto směru dobrou pověst nemá," dodává ředitel.
Po několika dnech se děti či mladiství obvykle seberou a zmizí. Zejména na vlak do Německa.
"Pomocí GPS se zorientují a dojedou na nádraží. Víme to od kluků, které opětovně zachytili policisté. V útěku jim ale rozhodně nepomáháme," říká Kryštof Velčovský.
"Rádi bychom s nimi pracovali déle, ale nejsme policie, abychom je hlídali," dodává ředitel Výchovného ústavu v Klíčově.
Čtete rádi zpravodajský on-line deník Aktuálně.cz? Podpořte nás v anketě českého internetu Křišťálová lupa. Hlas nám můžete dát zde. Děkujeme!
