Dana Faltová | Foto: Dana Faltová (se souhlasem k užití)

Dana Faltová (33)

Je mi 33 let a jsem zdravotní sestra. Doma to nebylo v pořádku, matka s partnerem užívali pervitin, partner byl vůči nám i matce násilný. V roce 2002 nás vzali ze školy rovnou do dětského domova. Jsme čtyři sourozenci, tři z nás šli do dětského domova a nejstarší sestru dostal do péče její biologický otec. V dětském domově jsem byla do 21 let. Odmaturovala jsem, dostala jsem se na první lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Po prvním semestru jsem odešla z dětského domova kvůli problémům s jednou vychovatelkou. Nestála za mnou rodina a neměla jsem peníze, takže jsem musela ukončit studium a nastoupit do práce.

Dostala jsem sice odchodné z dětského domova, jenže tehdy domov určoval částku v podstatě podle toho, jestli se rozejdete v dobrém, či zlém. Takže mi částku 'zkrouhli' na minimum.

Přechod je sám o sobě náročný, ale já jsem naštěstí asi silný jedinec. Jsou lidi, kteří se zacyklí v systému půjček, ze kterého nemají šanci se dostat bez pomoci. Já jsem měla trošku výhodu, která mi pomohla překlenout období přechodu. Na vysoké škole jsem si našla partnera a mohla jsem se nastěhovat k němu. Odpadlo mi tak prvotní hledání bydlení. Nebyla jsem ale jenom rozumná a vzala jsem si úvěr, ale už ho mám splacený. Hledat zastání v systému při odchodu z domova je zbytečné, nedomůžete se pomoci. Existují sice domovy na půli cesty, kde je ale roj feťáků a podobně.

Nadace Srdce na dlani nám zařizovala prázdninové brigády v Praze, kde jsme měli pronajatý i byt, dostali jsme finanční obnos na týden. Byla tam s námi vychovatelka, ale vše bylo v naší režii, což nás vedlo ke zodpovědnosti. Snažili se nám najít brigádu v oboru, který studujete. Já jsem dělala v Praze na gynekologii v Podolí na pooperačním. Vyhovovalo mi to a dalo mi to zkušenosti.

Po odchodu z dětského domova jsem pracovala asi tři měsíce na benzince. Pak mi vyšlo pracovní místo v Bohnicích, kde jsem působila necelé dva roky na gerontopsychiatrii. A pak jsem se rozhodla, že se vrátím zpátky domů na sever Čech, kde jsem deset let pracovala na chirurgickém oddělení.

Velmi dobře jsem si uvědomovala, co v životě nechci, a šla jsem si za tím. Mám kamarádku, se kterou své problémy sdílím, ale psychologická pomoc by se mi hodila. Zpětně vidím následky svého osudu i v soukromém životě. Mám skoro desetiletého syna, který je postižený.

U sourozenců se to ale tolik nepovedlo. Mladší sestra žila sedmnáct let s chlapem, který ji mlátil, teprve teď od něj utekla a dává si život do kupy. V kontaktu se sourozenci jsem, ale moc si nechci jejich způsob života pouštět do svého.