Šárka Siváková | Foto: Šárka Siváková (se souhlasem k užití)

Šárka Siváková (24)

Moje cesta začala ve čtrnácti měsících, kdy jsem se dvěma bratry Milanem a Davidem byla umístěna do dětského domova Kašperské Hory, pobočka Chanovice.

Milanovi bylo tehdy sedm a Davidovi tři roky, přišli jsme z Karlovarského kraje na Šumavu. Bohužel v rodině nebyly podmínky pro naši výchovu - byt 1+kk, rodiče se nestarali, kluci nechodili do školy a školky, nenavštěvovali jsme doktora, byli jsme podvyživení, ušmudlaní. Měli jsme velké štěstí, protože tety v dětském domově v Chanovicích se nás ujaly s láskou a péčí. Ráda bych tady smyla některé mýty, které si mnozí myslí. V dětském domově máte všechny základní fyziologické potřeby k životu - školní docházka, potrava, hygiena, oblečení. Sociální život na vesnici byl pro 'nás' děti z děcáku o něco horší. Bohužel jak ve škole, tak i mimo si na nás lidé ukazovali jako na odpad společnosti a cikány. Na základní škole jsem zažívala krušné časy i šikanu. 

První bratr odešel z dětského domova, když mi bylo osm, a druhý v mých patnácti. Já sama jsem v patnácti letech odešla do dětského domova v Sušici kvůli studiu na střední škole. Od 15 let jsem chodila na brigády a vydělávala si na kosmetiku, elektroniku a další věci, které mi domov nemohl dopřát. Díky nadacím jsem absolvovala dvakrát jazykový kurz v Anglii a poté na Maltě. Když jsem studium úspěšně dokončila maturitou, moje cesta pokračovala do Prahy na vysokou školu.

V roce 2016 jsem začala spolupracovat s nadací Dejme dětem šanci, která mě podporovala v rámci studia - platila mi výlohy na studia. Také nám zařizovala víkendové programy v Praze. Jezdily tam děti ze všech koutů Česka. V Praze jsem pokračovala na vysokou školu Ambis na obor kriminalistika a kriminologie, školné mi platila právě nadace. Bydlela jsem na kolejích, kde jsem bohužel nebyla úplně šťastná. Mým zachráncem se opět stala naše nadace. Holky v Praze na Libuši vytvořily startovací byt pro studenty, kam jsem měla to štěstí se nastěhovat. Vysokou školu jsem v roce 2023 ukončila bakalářským titulem.

Při přechodu z dětského domova je nejtěžší asi pocit, že nad vámi už nikdo není a jste v tom sami. Já už na to ale svým způsobem byla zvyklá, nebyla to žádná extrémní změna. Bylo mi 23 a já neměla moc tušení, co dělat se životem. Vrátila jsem se k oboru ze střední školy a napadlo mě dělat delegátku, vycestovat a nasbírat zkušenosti a zážitky. Dostala jsem nabídku takové práce v Turecku na půl roku. Momentálně jsem tam jako delegátka už podruhé.

Jsem nesmírně šťastná, protože až se vrátím, nastupuji znovu na školu Ambis na bakalářské studium speciální pedagogiky. Stále bydlím na startovacím bytě a dokonce mě nadace bude dál z velké části podporovat při studiu. Jednou bych chtěla pomáhat a pracovat s dětmi v dětských domovech. S rodinou v kontaktu nejsem. Život v dětském domově mě skvěle připravil na samostatný život a díky holkám z nadace jsem dnes pyšná a velmi šťastná. Speciální díky patří ředitelce nadace Dejme dětem šanci Dittě Pospíchalové.