Ema Martincová | Foto: Ema Martincová (se souhlasem k užití)

Ema Martincová (25)

Vždycky jsem si říkala, že příběh tragikomedie mého života se začal psát, když mi v pěti letech umřel táta. Zemřel na cirhózu jater. Bojoval s alkoholem i s démony své psychiky, ale máma tvrdila, že přestal, když se dozvěděl, že je těhotná se mnou a s mojí sestrou. Tátův odchod odstartoval sérií události v útlém věku života, které by neměl tak brzy zažívat nikdo.

Máma je dříčka. V období po tátově smrti měla i čtyři práce najednou, abychom nestrádaly. Jenže když nám bylo jedenáct let, vyhořela. Došla jí životní síla a začala se utápět v alkoholu. V důsledku silně rozvinuté fyzické alkoholové závislosti dostala epilepsii, prošla si i deliriem, které se nepřežívá. V té době jsme nastoupily na střední školy, ségra na internát na jihu Čech. Během pololetních prázdnin přišla výzva k vystěhování z bytu, kde jsme se narodily a vyrostly. Máma byla tou dobou úplně odevzdaná. Orgán sociálně-právní ochrany dětí ji donutil k protialkoholní léčbě a my jsme šly do Klokánku, kde jsme byly až do našich osmnácti let. Do bytu a ani do společného bydlení s mámou už jsme se nikdy nevrátily. 

V Klokánku to pro nás bylo náročné zejména kvůli přísným pravidlům, která jsme musely dodržovat. Tety k nám ale byly hodné, i když přísné. Před osmnáctinami jsme společně se sestrou řešily, co bude dál. Uvažovaly jsme o emancipaci, o tržním bydlení. Naštěstí jsme narazily díky pokračujícímu studiu na možnost bydlet v domě na půli cesty (sociální služba poskytující ubytování mladým lidem, kteří po dosažení plnoletosti odcházejí z ústavních zařízení - pozn. red.), díky kterému věřím, že jsem tam, kde jsem.

V této věci byla velmi složité se o něčem bavit s "naší" paní z orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Nikdy jsme se necítily, že jí jde o nás nebo o náš nejlepší zájem. Dům na půli cesty jsem nám vyřídila sama.

Pamatuji si ten neuvěřitelný pocit svobody a klidu, kdy jsem šla poprvé do našeho bytu. Díky studiu na vysoké škole jsme i po konci sociální služby v roce 2020 dostaly možnost zlevněných pronájmů garsonek, kde bydlím doteď. Během pobytu jsme měly pravidelné schůzky se sociální pracovnicí, primárně se týkaly spoření peněz a navazujícího studia. Rovněž mi byly po nějakou dobu, než už jsem to zvládala sama, hrazeny terapie. Vedle této sociální služby nám velmi pomohla nadace Dejme dětem šanci. Vedle peněžní podpory nám poskytla i kruh lidí, na které se můžeme obrátit.

V tuto chvíli jsem tedy už jednou nohou asi úplně samostatná, po ukončení studia plánuji opustit i současné bydlení. Rozhodla jsem se studovat obor práce s lidmi, sociální práci, na vysoké škole. Studuji nyní magisterské studium na Univerzitě Karlově. Rok a půl se se vedle školy naplno věnuji práci s lidmi s duševním onemocněním. Mám svou práci a profesi velmi ráda, vidím v ní smysl a objevila jsem - doufám - svůj životní směr. V mé garsonce jsem znovu našla a vybudovala si nový domov.

V osamostatnění mi paradoxně pomohla výchova mojí mámy, která nás od velmi nízkého věku učila samostatnosti. Zároveň jsem povahou zodpovědná bytost, proto jsem vždy věděla, že abych se měla v životě lépe, než v čem jsem vyrostla, musím zamakat. Samozřejmě mi pomohly i roky práce na sobě a terapie, díky kterým jsem dnes ženou, o které jsem jako malá ani nesnila, že bych mohla být.

S mým partnerem cestujeme, máme pejska, dělám práci, kterou mám ráda, mám co jíst a mám dostatek peněz, abych si mohla dovolit věci, které potřebuji a i chci. Momentálně se v životě nacházím v bodě, kdy opravdu mohu říct, že jsem šťastná. A co víc, dokážu se i pochválit za všechno, co jsem v životě už překonala. V přechodu do dospělosti bylo určitě nejtěžší naučit se vycházet s penězi. Najednou jich bylo hodně a bylo to už jen na mně. Vždycky jsem ale věděla i díky tomu, co se nám stalo, jaké jsou finanční priority, a toho se držím. Jsem pyšná, že jsem od svých osmnácti let nikomu nedlužila, neplatila nájem pozdě nebo vůbec. K úspěšnému přechodu zkrátka stačilo "jen" chodit do školy, hlídat si finance a snažit se spořit, chodit vedle školy i do práce. Na oplátku mi byla nabídnuta jistota a možnost vybudovat si nové doma. 

I když to byla teda opravdu jízda, naštěstí mohu říct, že mě dnes už to, co se stalo, nedefinuje. Pracuji na vybudování svého života tak, jak chci, aby vypadal.