Praha - Když se před 25 lety rozhodlo, že se Československo zapojí do operace Pouštní bouře, málokdo tušil, o jak zásadní půjde zlom.
Čeští a slovenští vojáci tehdy poprvé od pádu komunistického režimu a zániku Varšavské smlouvy, vojenského paktu socialistických zemí, bojovali po boku Západu. Prvně tak byli konfrontováni například s tím, jak velká je propast mezi východní a západní vojenskou technikou.
"Leccos jsme samozřejmě tušili, přesto jsme si ale neuvědomovali, jak markantní je ten technický rozdíl. Ukázala ho až Pouštní bouře a pro nás to byl velký šok," vzpomíná bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý.
V době zahájení operace 17. ledna 1991 velel Šedivý štábu havlíčkobrodské tankové divize. Krátce po osvobození Kuvajtu a porážce Saddámovy armády odejel na studia do Vysoké válečné školy US Army.
Technický obr versus trpaslík
Pouštní bouře například poprvé natvrdo ukázala, jak beznadějně technicky zaostalé byly socialistické armády vojenského paktu Varšavské smlouvy. Při studiích v USA potkal Američany, kteří v Pouštní bouři veleli tankovým či mechanizovaným praporům.
"Ptal jsem se jich třeba, proč Iráčané nebojovali a zbaběle utíkali, jak se u nás tradovalo. Jenomže oni namítali, že naopak bojovali velmi dobře a často až do posledního muže. Někdy je proto museli těžkou technikou doslova zahrnovat v zákopech, aby je umlčeli," uvedl.
Problémem iráckých tankistů byla už zmíněná technika. Vyzbrojeni byli stejnými typy sovětských strojů jako československá armáda. Infrahledy viděly nanejvýše jeden a půl kilometru. Američané pak trojnásobek.
"Americký velitel mi tehdy řekl: 'Když jsme do nich začali v noci při zahájení operace pálit, vůbec nás neviděli. Měli jsme je jako na dlani a oni byli bez nejmenší šance,'" vzpomíná generál Šedivý. "Stejná technická převaha se týkala i letectva, průzkumu... o salitech ani nemluvě. Porážka Iráku byla proto drtivá a československá armáda by v této technické konfrontaci nedopadla o mnoho lépe."
Jediní, kdo mohl západním armádám konkurovat, byli českoslovenští chemici. Hlavně proto Saúdská Arábie akceptovala tehdejší nabídku prezidenta Václava Havla.
Jako do "tmy"
Se zastaralou technikou někdejší armády Varšavské smlouvy se ale museli potýkat i chemici. Podle analytika Dušana Rovenského, účastníka misí v Kuvajtu, Iráku či protipirátského týmu v Londýně, odjížděli Čechoslováci do operace Pouštní bouře jako do naprosté "tmy".
Například jejich radiostanice nebyly kompatibilní s těmi západními, naprosto odlišné byly i operační postupy štábů a rovněž taktika jednotek. "Ani generálové v Praze neměli ponětí o součinnosti se západními jednotkami a z toho všeho plynuly nemalé obtíže či zmatky," připomíná Rovenský, který dnes působí v Armádním technickém magazínu (ATM).
Dnes je situace jiná; ve Společném operačním centru českého generálního štábu (velí zahraničním misím armády) působí lidé s bohatými zkušenostmi z bojových či riskantních akcí Severoatlantické aliance.
Mnozí lidé z velení armády také vystudovali západní válečné školy. "Vědí tedy, co české jednotky v Mali či v Afghánistánu potřebují a jak jim pomoci," tvrdí Rovenský.
"Vypracovány jsou i směrnice, co musí vysílané jednotky i jejich velitelé umět a jaké mají mít vybavení. Před pětadvaceti lety se však nevědělo vůbec nic a československá generalita svým chemikům v Zálivu spíše škodila nekompetentností," dodává.
Péče při misi i po ní
Armáda dnes navíc vojáky, kteří se osvědčili v zahraniční misi, v jejich služebním postupu preferuje. Zatímco s chemiky ze Zálivu si tehdy nevěděla rady.
Nikdo také netušil, co je to posttraumatický syndrom lidí, kteří prošli válkou. Psychické či zdravotní obtíže chemiků se proto bagatelizovaly. Dnes už mají vojáci vracející se z bojů všestrannou lékařskou péči.
"Generálové, kteří naši práci v Pouštní bouři sabotovali, nás po našem návratu vygumovali. Nejdříve jsme si mysleli, že je za to zavřou, nakonec jsme ale - s nadsázkou - byli rádi, že jsme se za mřížemi neocitli my," vzpomínal velitel chemiků ze Zálivu Ján Való v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Nevěděli, co si mají s námi počít. Zatímco jsme byli v Zálivu, většině z nás doma zrušili místo, takže jsme odešli do civilu. A nikomu z velení armády to vlastně nevadilo," vzpomíná někdejší důstojník štábu chemiků Ladislav Sornas.
Dnes už odjezd do mise vyhazov z armády neznamená, naopak. "Dokonce je to zakotveno i v zákonu. Vojsko si už zkušených bojovníků považuje," vysvětluje Sornas.
Nesrovnatelná je i důvěra společnosti v armádu. V roce 1991 šlo spíše o plošnou nedůvěru "k postkomunistické armádě", nyní se důvěra veřejnosti k vojsku pohybuje dlouhodobě kolem 70 procent.
K ideálu pořád daleko
Přesto lze současné české armádě leccos vytknout.
I kvůli až příliš akcentované orientaci na zahraniční expedice není podle Jiřího Šedivého například připravena na komplexní bojovou činnost. Jako tu, jaké jsme byli svědky na východní Ukrajině.
"Rovněž štáby ztratily své někdejší operační schopnosti, takže se jim při manévrech větších vojenských uskupení opět učí," konstatuje generál. Zrušena také před časem byla nákladně vycvičená, Aliancí certifikovaná a velmi ceněná mechanizovaná divize s vysvětlením, že podobné uskupení je už překonané. Jenomže velení armády teď zvažuje, že by divize opět vznikla.
A zaostává i ženijní vojsko, které je lidem nejvíce užitečné při živelních pohromách, dodává Šedivý.
Dušan Rovenský zase vládě vytýká nicotný příspěvek Česka do společných akcí Aliance.
"Protože se to týká i dalších zemí NATO, všechno táhnou Američané, zatímco spojenci jim zpravidla poskytují jen logistické zázemí či pár - jako při náletech na islamisty - letounů. V boji tedy zpravidla umírají hlavně Američané," připomíná. "Všichni touží po bezpečnosti, avšak nikomu se nechce bojovat. Dlouhodobě je to neudržitelné a přijde chvíle, kdy Washingtonu dojde trpělivost."
