Netradiční škola sídlí v nenápadném činžáku na pražských Vinohradech. Před vstupem musí každý zmáčknout zvonek, vstupem do budovy připomínajícím vchod do garáže se pak prochází do vnitrobloku. Až za ním jsou konečně vidět dveře do školy.
Za miniaturní chodbičkou stojí skříňky, kde se děti přezouvají a převlékají. Další místnosti vlevo slouží ke hraní a odpočinku. Je zde také kuchyňka, kterou používají dospělí i děti, když si chtějí udělat čaj nebo svačinu. Naproti ní u dvou velkých stolů sedí několik žáků a navlékají korálky. Je tu i místnost se svítivě zelenými žíněnkami, kde probíhají shromáždění a hry. Třídy jsou oproti klasickým sotva poloviční.
Popsat běžný den je v případě Osvobozené školy podle její ředitelky a spoluzakladatelky Magdaleny Košnarové těžké. Každý je totiž jiný. Spojují je jen takzvané kruhy, kde se ráno všichni sejdou, aby společně zahájili den. "Každý den máme ranní a závěrečný kruh. Probíhají pravidelné i jednorázové lekce, scházejí se výbory složené z dospěláků i dětí, například expediční nebo oslavový," popisuje.
Dvakrát týdně probíhá velký kruh, což je celoškolní zasedání, kde se mění a přijímají pravidla, všichni společně rozhodují o důležitých záležitostech školy. Košnarová to označuje za základní nástroj fungování demokratické školy.
Žáci i učitelé, kterým se tu říká průvodci, pohodlně usedají do kruhu na hnědý koberec. Všichni si navzájem tykají, děti se s průvodci z legrace pošťuchují a chovají se k nim jako ke kamarádům.
Na začátku si volí vedoucího kruhu, dnes se o tuto pozici hlásí lektor Honza. Nastavuje časovač, který měří dobu určenou k diskusi. Všichni znají probíraná témata dopředu. Společně rozhodují například o přijetí nových žáků. Hlasovali i o tom, zda mohou školu navštívit reportéři Aktuálně.cz. Každý hlas tu má stejnou váhu a žádný názor nezapadne. Cílem setkání je nacházet společný kompromis.
Osvobozená škola
- První základní škola v Praze postavená na sebeřízeném vzdělávání a demokratické komunitě. Děti se zde učí vlastním tempem, na základě své vnitřní motivace. Inspirací jsou školy Summer Hill, Netzwerk-Schule.
- Ve škole je přihlášeno 40 dětí, z toho deset se učí z domova. Spoluzakladatelka a současná ředitelka Magdalena Košnárová by vzhledem k vysokému počtu uchazečů chtěla školu rozšířit na 90 míst.
- Školné pro aktuální školní rok je 114 tisíc korun (9500 korun měsíčně). Podle ředitelky dostává ale téměř polovina dětí slevu.
Právě se hlásí blonďatá holčička. Ve chvíli, kdy jí Honza předává slovo, ale mlčí. "Potřebuješ tiskového mluvčího?" ptá se s úsměvem ředitelka, která sedí hned vedle. Dívka souhlasně kýve hlavou a šeptá svoji myšlenku kamarádce po pravé ruce, ta ji vzápětí sděluje všem nahlas.
Pokud chce někdo z účastníků kruhu vyjádřit souhlas, místo pokřikování nebo kývání hlavou mlčky třepe dlaněmi. Na znamení mírného nesouhlasu zvedá jednu ruku. A pokud někdo striktně nesouhlasí, vztyčí obě ruce.
Tento způsob řešení neshod velmi oceňuje matka absolventa a také spoluzakladatelka školy Barbora Hrubešová. Její syn sem přešel v páté třídě z běžné základní školy, protože jej ostatní děti šikanovaly. "V Osvobozené škole věděl, že žádný problém nezapadne. Ať už to bylo něco ve vztahu s jiným dítětem, nebo i s dospělým. Naučil se o sebe postarat a ví, že když se něco děje, tak to může říct a s ostatními vyřešit," vysvětluje.
Ředitelka Košnarová potvrzuje, že konfliktů zažívají spoustu, ale vždy jim věnují pozornost. "Zjišťujeme, co se stalo. Ale ne ve smyslu, na čí straně je pravda, ale co je potřeba udělat, aby se vztahy vrátily do pořádku. Máme nastavená pravidla, ale jsou dynamická. Někdo může říct, že mu cokoliv vůbec nevyhovuje a potřeboval by to změnit, tak hledáme cestu," popisuje. Přiznává, že to může být nevýhoda pro ty děti, které potřebují, aby věci zkrátka platily a neměnily se.
Učit se nenápadně
Průvodkyně Ivana krátce po skončení ranního kruhu zacinká na zvoneček, což znamená, že začínají první lekce. Oproti běžným základním školám tu však děti nemají předem daný rozvrh. Denní program si volí samy podle svých aktuálních pocitů a potřeb. Mají na výběr z pravidelných i jednorázových lekcí s průvodci, které fungují na principu vyučovacích hodin. Klidně si ale můžou i celý den hrát, číst knížku nebo něco vyrábět.
Ředitelka vysvětluje, že nechávají děti dělat to, co je pro ně zajímavé, a když je vhodná příležitost, řeknou jim k tomu nějaké informace. Tím, že se s nimi setkávají často, si je zapamatují. Učení tak probíhá trochu nenápadnou a nenásilnou formou.
"Když jsem zažehlovala jedné holčičce korálky, tak jsem si olízla prst, abych zkusila, jestli je horká žehlička. Ona se zeptala, jak je možné, že jsem se nespálila. Vysvětlila jsem, že je tam vrstva vody a tím, že to zasyčelo, došlo k odpařování, čímž vznikla ochrana. A to je fyzika," líčí Košnarová.
Podle školního psychologa Martina Hofmana je v běžné škole převaha vnější motivace, tedy hlavně tlak ze strany učitelů a rodičů. Ale když má člověk svobodu volby, vychází z vnitřní motivace. Učí se to, co ho zajímá a co mu dává smysl. Dodává, že tradiční systém tomuto přístupu nedůvěřuje, protože má pocit, že to bez trestů, odměn a kontroly nebude fungovat.
"Škola založená na vnější motivaci vychovává lidi ve struktuře, ve které ale nevidí smysl. To pak vede k tomu, že člověk čtyřicet let dělá práci, která ho nebaví a nedává mu smysl, ale dělá ji proto, že musí," vysvětluje Hofman.
Ve druhé třídě spontánně objevil mocniny
Dvě, na první pohled rozdílně staré holčičky namísto na lekci odchází do čítárny. Platí zde pravidlo, že všichni v místnosti čtou, poslouchají nebo jsou zkrátka potichu. Žáci nejsou rozděleni do tříd podle věku, většinu času tráví společně a mohou se tak učit i od sebe navzájem. Všichni se mezi sebou dobře znají. Není výjimkou, že mladší děti, které umí například dobře anglicky, předčítají těm starším. Nebo že menší děti navštěvují hodiny určené pro starší.
"Jeden chlapec ve druhé třídě spontánně objevil mocniny a odmocniny. Byl z toho hrozně nadšený a asi dva měsíce chodil na matiku s deváťáky. Získal informace, které potřeboval, a dál už s nimi na lekce nechodil. Každopádně daleko převyšuje znalostmi druhou třídu," popisuje svou zkušenost Košnarová. Dodává, že potom už takového žáka nenutí počítat příklady na sčítání nebo násobení, protože ví, že jeho uvažování je někde jinde.
Ve žluté učebně začíná hodina vlastivědy. Lektoři Ivana a Honza usedají k malému stolu na dětské židličky. Chvíli po nich přicházejí tři žákyně, které lekci navštěvují pravidelně. Po zahájení všichni otevírají učebnice a nenuceně si povídají. Namísto složitých pojmů a dat lektoři látku převádějí do praxe. Ptají se dívek, jestli na daných místech někdy byly a co tam zažily. Ivana píše klíčová slova na tabuli a zjišťuje, jestli má psát i jiným typem písma. "Každé dítě píše rozdílně, takže občas musím použít více druhů písma," vysvětluje další zvláštnost.
Zhruba v polovině pětačtyřicetiminutové lekce dívky začínají ztrácet pozornost. Honza proto rozdává pracovní listy a nevynechá ani sebe a Ivanu. Všichni se pouští do vyplňování úkolů. "Je hrozně důležité, aby to vypadalo, že tady nejsou rozdíly. Samozřejmě se to ukáže třeba v dílně, protože děti neovládají všechno. Ve vědomostech to ale není nutné. Naopak si myslím, že je důležité se ve znalostech propojit," objasňuje Honza.
Jedním z úkolů je porozumění textu. Žačky text střídavě předčítají a ostatní si zapisují, co jim přijde důležité. "Pojďme si přečíst, co máme zapsáno," vyzývá. Téměř žádná odpověď není stejná. "To je v pořádku, každý slyší text jinak a něco jiného mu utkví," ujišťuje Honza.
Knihy začala číst v páté třídě
Důsledkem toho, že žáci mají možnost učit se každý svým tempem a podle vlastních preferencí, je mimo jiné to, že se ve srovnání se stejně starými dětmi naučí některé věci později nebo úplně jinak.
"Moje dcera začala číst s porozuměním knihy v páté třídě. Do té doby přečetla Čtyřlístek, nápisy v metru, ale rozhodně to nebylo čtenářství. Nicméně nezažívala žádný tlak, nemusela číst na známky. Viděli jsme pokroky, ale rozhodně byly pomalejší než v běžném systému. O pár let později si dává sama od sebe budík o půl hodiny dřív, aby si mohla ráno číst," popisuje vlastní zkušenost Košnarová.
Věří, že tento typ vzdělávání je vhodný pro téměř všechny děti. Ale zároveň jen pro málokteré rodiče, protože se musí vzdát kontroly a zbavit se strachu. Úskalí Košnarová vidí právě ve srovnávání s ostatními dětmi z běžných škol.
Tento přístup má matka absolventa a dvou současných žáků Osvobozené školy Michaela Thomas. "Já si vůbec nemyslím, že děti umí násobilku. K čemu je násobilka? Když jim dám lentilky nebo nějaký praktický příklad na násobilku, tak to vyřeší během vteřiny, na papíře to ale řešit asi neumí. My doma mluvíme anglicky, takže v tom jsou dobří. V češtině se už také zlepšují, ale nás moc netrápí, jestli mají dobře gramatiku, nebo ne," vysvětluje. Vyvažuje se to podle ní tím, že děti umí řešit konflikty, navrhnout demokratické řešení a spolupracovat.
To potvrzuje i psycholog Hofman. "Moje zkušenost je, že děti, které měly ve škole možnost volby, jsou více samostatné, zodpovědné a schopné lépe formulovat svůj názor. Tolik se nebojí autorit a více si stojí za svými právy."
"Naše děti se chytnou dobře"
Jediné povinné přezkoušení znalostí musí škola doložit v páté a deváté třídě. "Můžeme si v rámci těch pěti a čtyř let dovolit nechat dítěti opravdu hodně prostoru, kdy se to naučí," říká ředitelka. Když děti přijdou do lekcí, je pro ně získávání znalostí jednodušší, pokud nechodí, zkouší je opět pomocí her. "Když jsem zjišťovala, jestli umí rozeznat synonyma a antonyma, tak jsem rozhodila kartičky a řekla, že je potřebuji roztřídit. Děti to hravě zvládly a já si to můžu odškrtnout," uvádí Košnarová.
Žáci v deváté třídě se připravují na klasické přijímací testy na střední školu a podle Košnarové nemají problém s přijetím na školu, kterou si vyberou. "Představa, že si dítě, které vyjde z deváté třídy, pamatuje všechno, co se na základce naučilo, je mylná. Střední školy zjišťují, na jaké úrovni žáci jsou. Ve většině případů se naše děti chytnou dobře. Mají zdravý přístup k učení a ví, proč to potřebují," uvádí Košnarová.
Potvrzuje to i matka absolventa Hrubešová. Její syn se kvůli špatným zkušenostem nechtěl vrátit do běžného českého školství, tak zvolili zahraniční školu. Studuje ji na dálku a přístupem je podobná škole vysoké. "Neptám se ho na známky, ani jestli se učil, nebo ne. Všechno má ve své režii a myslím, že je v tomhle vyspělejší než jiné děti v prváku," říká.
Přijímací zkoušky zvládl bez problému i syn Michaely Thomas, který šel na trochu běžnější školu, která se ale pořád označuje jako svobodná. "Pochopil, že přijímačkami projít musí, tak se čtyři měsíce učil, ne nějak intenzivně, ale zkoušky udělal. Takže se namemoroval látku, kterou se chudáci děti trápí devět let, aby to mohl zase zapomenout a aby byl systém šťastný," komentuje Thomas.
V Osvobozené škole se lektoři snaží směřování deváťáků podpořit. "Jedna slečna šla na uměleckou střední školu. Věděli jsme, že bude potřebovat kulturně-historický přehled, tak jsme ji potom už neotravovali s chemií, kterou do té doby zvládala obstojně," tvrdí Košnarová. Zároveň přiznává, že ve škole nejsou odborníci na každý obor, v tu chvíli se lektoři společně s žáky dovzdělávají, hledají informace nebo se obrací na akademická pracoviště, aby si každé dítě mohlo jít svou vysněnou cestou.
