Silvestra Chnápková se narodila v Českých Budějovicích v roce 1954 do svobodomyslné a protikomunistické rodiny. Z tohoto podhoubí vedla již jen krátká cesta do undergroundové komunity, se kterou se seznámila, když se odstěhovala za prací do Prahy.
V prostředí disentu potkala svého budoucího manžela Jaroslava "Šimako" Chnápka, který podepsal Chartu 77 již na jejím počátku v lednu 1977. Ona o rok později. Stali se režimem pronásledovanou a šikanovanou rodinou. A jsou jí doposud, ačkoliv od protikomunistického převratu a návratu demokracie uplyne již třicet let. Na jejich příběh upozornily Paměť národa a Česká televize.
Příběhy 20. století
Česká televize přichází v rámci 30. výročí Sametové revoluce s novou řadou Příběhů 20. století, tentokrát se zabývá lidmi, jimž listopad 1989 převrátil život. Příslušníci Sboru národní bezpečnosti, kteří potlačovali protikomunistické demonstrace, političtí vězni a jejich děti, potomci vyvlastněných selských rodů nebo členové Pohraniční stráže - těch všech se dotkla a přímo týkala listopadová revoluce v roce 1989. Konec totalitního režimu a budování demokracie přináší seriál pohledem těchto pamětníků.
V undergroundovém doupěti
Silvestra i Jaroslav bydleli na přelomu 70. a 80. let na Mostecku. V době, kdy mnoho bigbítových koncertů končilo předčasně policejní šťárou a bezdůvodným mlácením pendrekem, kdy lidé v uniformách kontrolovali nejen občanky, ale i délku vlasů, se "Šimako" rozhodl, že s přáteli koupí statek v Nové Vísce u Chomutova a vznikne tam ostrov svobody, kde si budou moci žít po svém a nikdo jim do toho nebude "kecat". Každý kamarád přispěl pěti tisíci a za osmdesát tisíc byla usedlost jejich.
Pořádali tam undergroundové koncerty, poslouchali zakázanou hudbu, vzácné zahraniční nahrávky, které se v Československu nedaly sehnat, zakázané rozhlasové stanice a hlavně zde začali vydávat undergroundový časopis Vokno, zaměřený na kulturu. Začali tu žít jako komunita. Podobně smýšlející lidé se společně starali o statek, chovali zvířata, pěstovali plodiny a snažili se být co nejvíce potravinově soběstační. Spolu bydleli, hospodařili i vychovávali děti. O běžných víkendech sem přijíždělo kolem osmdesáti lidí, na koncerty klidně i tři stovky.
Režim se samozřejmě o novém undergroundovém "doupěti" rychle dozvěděl. Velká část zdejších akcí končila zatýkáním a výslechy na StB. V roce 1980 usedlost obklíčila policie. "Při domovní prohlídce hledala rozmnožovací zařízení, které pro režim znamenalo něco jako zbraň hromadného ničení," vzpomíná Silva Chnápková.
StB tehdy objevila redakci a vydavatelství undergroundového časopisu Vokno, za což šli sedět jeho šéfredaktor František Čuňas Stárek a dále Michal Hýbek, Ivan Martin Jirous zvaný Magor a Milan "Fricek" Frič. Další lidi pronásledovala a donutila k vystěhování. Komunita v Nové Vísce skončila ještě tentýž rok, většina členů byla donucena k emigraci. Usedlost režim vyvlastnil, podle Chnápkové to odůvodnil slovy "v zájmu obrany státu".
Nový život ve mlýně
Disidentský manželský pár to ale nevzdal a hledali jinou usedlost, kde by mohli pokračovat ve svém způsobu života. Našli zchátralý mlýn se sadem a polnostmi v Osvračíně u Domažlic. Upravili dům tak, aby tu mohli žít i s dětmi, a začali znovu hospodařit. "Někteří místní se nás stranili, protože StB šířila nejrůznější fámy, třeba že jsme sekta nebo že jsme narkomani," líčí paní Silva. Navíc k nim přijížděly na tehdejší dobu "podivné máničky" a poslouchali "divnou" hudbu. Někteří sousedé se jich báli, připadali jim nebezpeční.
Také osvračínský mlýn se brzy dostal do hledáčku esenbáků - kontrolovali, kdo tam přijíždí a co se tam děje. Rodinu bombardovali desítkami absurdních sankcí, například za povoz s koňmi jim dali pokutu za neosvětlené vozidlo či rychlou jízdu. Dceru jim odmítali vzít do školy. Veškerý nátlak směřoval komunistický režim k tomu, aby emigrovali.
V říjnu 1989 dostali rozsudek o združstevnění. "Byli jsme poslední vyvlastněnou usedlostí v Československu podle zákona z 50. let," říká v dokumentu České televize Jaroslav Chnápko. Museli všechno vyklidit a už byli rozhodnutí odejít do "kapitalistické ciziny", jak si přála StB. Jenže než stačili emigrovat, přišla revoluce.
Režim padl, soudci zůstali
Mysleli si, že změna poměrů vše vyřeší a budou konečně žít v klidu a svobodně. Jenže staré rozsudky nikdo nezrušil. Vzhledem k tomu, že na domažlickém soudu zůstali komunističtí soudci, rušili by svá vlastní rozhodnutí. A to se jim nijak nechtělo.
Nastaly dlouhé spory, aby Chnápkovi dostali vše nazpátek, veškeré soudní výlohy je stály spoustu peněz. Rozhodování probíhalo nejasně, soud zpochybňoval platnost kupní smlouvy a uznával platnost komunistického rozsudku, který byl režírovaný Státní bezpečností.
Když už se zdálo, že budou mít konečně klid, zdejší zemědělské družstvo, jdoucí ve šlépějích JZD, chtělo všechny pozemky předat původnímu majiteli, od něhož Chnápkovi usedlost v roce 1981 koupili. Po deseti letech se opět snažili zpochybnit kupní smlouvu.
"A tak jsme se znovu museli bránit u soudu, ke kterému jsme neměli důvěru," vypráví Chnápková. Na případ tehdy dohlížela i prezidentská kancelář Václava Havla, aby soud rozhodoval podle platného práva.
"Nejasnosti a pochybnosti nakonec vyřešila pozemková úprava v roce 2007, nikoliv rozhodnutí soudu," říká chartistka. Tvrdí, že jejich případ rozhodoval tentýž komunistický předseda soudu, který jim krátce před listopadovou revolucí postupně vyvlastňoval pozemky, všechny budovy, pak i dvůr a studnu.
"Choval se dost nestandardně. Jednou jsem se šla podívat do svého spisu a on přerušil jakési soudní jednání, které s námi nesouviselo, a ze spisového archivu mě vykázal. Přitom nahlédnutí do vlastního spisu je právem každého občana," popisuje Chnápková a dodává: "Bolševický systém, který se tu zaváděl v 50. letech, má svou setrvačnost a v něčem se ozývá dodnes."
"Soudce Vladimír Matějíček, který jim usedlost vyvlastnil, je stále místopředsedou okresního soudu v Domažlicích. Miroslav Borník, jenž jako příslušník SNB Chnápkovy šikanoval, také zůstal u policie a v letech 2004 až 2006 byl šéfem inspekce ministra vnitra. Předlistopadový člen osvračínského družstva Milan Strakoš byl po listopadu 20 let starostou obce," vypočítává v dokumentu České televize Vyvlastnění novinář a dokumentarista Adam Drda.
Redakce Aktuálně.cz žádala o vyjádření soudce Vladimíra Matějíčka, na dotazy poslané na pracovní e-mail či podatelnu soudu však dosud nereagoval.
Ani teď nemají Chnápkovi klid, i když se zdá, že usedlost i přilehlé pozemky jsou snad definitivně jejich. Stále narážejí na další a další překážky, které jim úřady staví do cesty.
Když chtěli rozšířit na svém pozemku již dříve schválené tůně, trvalo to tři roky. "Jinde to naopak podporují jako žádoucí prvek v krajině. Někteří staví rybníky načerno, my jsme roky usilovali o to, abychom si mohli rozšířit svoje vlastní tůně na svém vlastním pozemku," nechápe žena, stejně jako další zdlouhavá jednání na úřadech, když chce majitel upravit svou nemovitost nebo postavit na své zahradě zahradní domek.
"To jsou neuvěřitelné průtahy, ve srovnání s tím, když na bývalých polích vyrůstají obří plochy skladů a montoven a nikdo neví, kdo je majitel a kdo to povolil. Jsou to ti stejní úředníci?" ptá se.
Vadí jim také vybudovaná obecní kanalizace přes jejich pozemek do jejich mlýnského náhonu. "Kanalizace nám brání v opravě mlýnského náhonu a jezu, o což usilujeme už 37 let. Postavili přes náš pozemek roury, z nichž vytéká bahno z části vesnice a podmáčí nám barák," líčí Chnápková.
Vyjádření místostarostky Osvračína Julie Šebelové
Stavba dešťové kanalizace obce zaústěné do mlýnského náhonu povolena Okresním národním výborem v Domažlicích rozhodnutím z roku 1962, tj. v době, kdy manželé Chnápkovi nemovitost ještě nevlastnili. Ke zbudování došlo v letech 1986-1988, obec nebyla zadavatelem stavby a ani ji nefinancovala. Jednalo se o akci, ke které došlo na základě žádosti JZD Osvračín. Dle platných zákonů v té době se k akcím podobného typu vyjadřoval jen uživatel pozemku, souhlas vlastníka nebyl třeba. Uživatelem pozemku, včetně náhonu bylo JZD Osvračín. Případ přezkoumával v letech 2015-2016 zástupce veřejného ochránce práv Stanislav Křeček a neshledal důvod k nařízení o odstranění stavby kanalizace přes mlýnský náhon. Obec nabízela manželům Chnápkovým kompromisní řešení ve formě výstavby nové nátokové šachty se "sifonem", ze kterého by bylo možné splavené nečistoty vybírat s tím, že by se obec podílela na pravidelné údržbě. Chnápkovi zatím na tuto dohodu nepřistoupili.
Dá se tedy říct, že pro ně disent neskončil ani v době, kdy si republika připomíná třicet let od sametové revoluce? "No, v podstatě ne, pokračuje to pořád," povzdechne si. "Banánová republika, vybudovaná za Václava Klause, se v současnosti mění na jakousi gubernii pod taktovkou tandemu Zeman-Babiš. Vše prochází i díky neschopným poslancům, kteří si místo právníků a odborníků najímají rodinné příslušníky, a pak ani nevědí, co vlastně odhlasovali." Vadí jí také, že nikdo neví, kdo tu vlastně "tahá za nitky".
Navzdory úřadům si na své osvračínské usedlosti vybojovali provozování komunitního centra, umělecké galerie a keramické dílny. Obec s nimi však stále odmítá jednat, nepomohla ani částečná obměna vedení či úředníků. Tenhle kout republiky je podle manželů velmi zakonzervovaný ve starých pořádcích.
"Domažlicko bylo dříve 'pevnou hrází socialismu' a to setrvává v některých duších po generace. Ministerstva dávají úředníkům obrovská práva, ale ne povinnosti. Zase jsou pány, místo aby sloužili a pomáhali řešit problém. Nejde přece, aby týrali občana, který si chce jen vyměnit okna nebo se ozve, aby mu pod těmi okny netekly exkrementy z celé obce," zlobí se Silva Chnápková a dodává: "Současná situace je úplně absurdní. S úřady nejde jednat a není si kam stěžovat. A tenhle ucpaný systém zasahuje hlavně do života těch, kteří chtějí něco dělat a tvořit."
Video: Podívejte se na ukázku dokumentu České televize o rodině Chnápkových
