Akademie věd přijala od začátku války na stáž 37 akademiků z Ukrajiny. Jsou to převážně ženy, muži tvoří třetinu. Akademie je přijímá většinou hned, teprve poté se žádá o stáž, doklady o vzdělání kontrolují až později. "Když utíkáte z hořícího nebo vybuchlého domu, tak asi nesháníte diplom z vysoké školy, není to priorita," říká David Honys z rady pro zahraniční styky Akademie věd. Dodává, že rychlé přijímání akademiků sice nese určitá rizika, horší by však bylo, pokud by vědci zůstali na Ukrajině.
Doktorandka Anastasija Hubiernatorovová z kyjevského Ústavu molekulární biologie a genetiky na začátku války odjela do Ostrohu na západě Ukrajiny. Tam se dozvěděla o možnosti stáže na Akademii věd a rozhodla se, že s částí rodiny vyrazí do Česka. "Některé cesty na Ukrajině nejsou bezpečné. Nikdy nevíme, kde přistane raketa. Může dopadnout kamkoli," říká vědkyně. Autem dojeli do Polska, z něj pak dorazili do středočeského Liběchova, kde získali ubytování.
S Anastasijí přijeli i rodiče, starší sestra a babička zůstaly v Kyjevě. "Jsou v pořádku, ale nikdy nevíme, co se stane v příštích sekundách," podotýká. Vědkyně začne v květnu pracovat v Ústavu živočišné fyziologie a genetiky. "Teď se snažíme trochu si odpočinout a vyspat se, dlouho jsme nespali," dodává.
Přes Akademii věd se do Česka dostala i parazitoložka Viktorija Levycká. Na své dvouapůldenní cestě do Českých Budějovic projela šest zemí. "Cesta nebyla tolik nebezpečná, naštěstí pocházím z Kamence Podolského na západě Ukrajiny, je to daleko od východu, od ruských vojáků," říká. Její čeští kolegové jí v Budějovicích sehnali ubytování.
Levycká nyní pracuje v Biologickém centru Akademie věd. Do Česka s ní přijel pouze její syn, manžel i rodiče zůstali na Ukrajině. "Nedávno bombardovali letiště asi sto kilometrů od mého města. Ale teď je, díky bohu, všechno dobré," popisuje situaci ve městě, kde zůstala část její rodiny. Říká, že je vděčná za pomoc, které se jí v Česku dostalo. "Češi jsou velmi laskaví, hodně nám pomáhají. Přála bych jim, aby nikdy nepoznali, jaké to je mít válku ve vlastní zemi," dodává.
Na sbalení měla dvacet minut
Brněnská Masarykova univerzita zaměstnala už dvacet akademiků. Jednou z nich je Natalia Melnyková, která na univerzitě v Kyjevě učila histologii. V Česku nastoupila na Ústav histologie a embryologie Lékařské fakulty, kde působí jako odborná asistentka a bude učit zahraniční studenty.
V Kyjevě zůstala první týden války, ale kvůli stále častějším útokům na město utekla se svým osmiletým synem do Maďarska. Cesta jim trvala dva dny. "Strávili jsme dvanáct nebo třináct hodin jen na hranici Ukrajiny s Maďarskem," popisuje Melnyková. Během tří týdnů, po které v Maďarsku zůstali, si domlouvala práci v Brně.
Kyjevská univerzita poskytla svým zaměstnancům, kteří uprchli před válkou, kontakty na pracovníky spřízněných univerzit. Melnyková tak nejdřív jednala s Mendelovou a poté s Masarykovou univerzitou, kde se jí poštěstilo najít místo ve svém oboru. Z Kyjeva si vezla i svůj profesorský diplom, aby mohla prokázat vzdělání. "Známá z Kypru mi před začátkem války říkala, ať si připravím všechny dokumenty, že bude válka. Nevěřila jsem jí, nemyslela jsem si, že je něco takového v Evropě v 21. století možné," líčí Melnyková. Dokumenty si ale připravila.
Když posléze prchala z Kyjeva, měla podle svých slov asi dvacet minut na sbalení nejpotřebnějších věcí. Na Ukrajině nechala manžela, který zemi nesmí opustit, i své rodiče. Její otec je vážně nemocný a nemohl odjet, matka se o něj stará. Melnyková doufá, že se po rychlé a vítězné válce na svou rodnou Ukrajinu vrátí. Smlouvu s univerzitou i vízum od státu má na jeden rok a věří, že se ještě před touto lhůtou bude moct vrátit.
Mimo Melnykovou zaměstnala Masarykova univerzita 19 dalších akademiků z Ukrajiny. Někteří z nich pracují na fakultách, další ve výzkumném centru CEITEC nebo pomáhají zdravotně znevýhodněným studentům v univerzitním středisku Teiresiás.
Univerzita Karlova přijala šest akademiků z Ukrajiny a dalších dvanáct se chystá přijmout, uvádí mluvčí Petr Podzimek. Na univerzitu se dostala i geofyzička Irina Viktosenková, která na Ukrajině pracovala na dniperské polytechnice. Společně s matkou a dvěma dcerami z Dnipra odjela už v polovině března, zamířily do Polska. Jely jen přes den, cestovat v noci se bály. "Cesta byla nebezpečná, když jsme projížděly poblíž Vinnycje, Rusové bombardovali raketami letiště," vzpomíná Viktosenková.
Z Polska se dostaly do Ostravy, přes její kolegy z Univerzity Karlovy pak sehnaly ubytování v Berouně, kde nakonec zůstaly. Její mladší dcera chodí v Berouně do školy, starší dcera studuje online. "Dnipro je teď bezpečné, ale nikdy nevíme, jak dlouho. Rusové teď ostřelují Záporoží, což je sedmdesát kilometrů od města," říká. I její manžel ve městě zůstal.
Dálkově učí i na ukrajinských univerzitách
Mezi uprchlíky na Univerzitě Palackého v Olomouci je Larysa Sazanovyčová, která učila mladé mediky angličtinu a latinu na univerzitě ve východoukrajinském Záporoží. "Týden před začátkem invaze jsme s dcerou jely na dovolenou do Maďarska," popisuje své štěstí na začátku války. "Když jsme chtěly jet zpátky, na letišti jsme zjistily, že všechny lety do Kyjeva jsou zrušené a vlakové spojení je přerušené," dodává. Kyjevské letiště bylo tou dobou kvůli válce uzavřené a její domovské Záporoží bombardovala ruská armáda.
Její dcera, která pracovala jako oční lékařka, znala Olomouc a měla v ní své známé také původem z Ukrajiny. "Musely jsme si vybrat mezi městem, kde známe alespoň někoho, a městy, kde neznáme nikoho," vysvětluje Sazanovyčová. Po příjezdu do Olomouce jim pomohla organizace Caritas, která jim zajistila ubytování. Sazanovyčová si hledala práci, poslala svůj životopis na Univerzitu Palackého, kde ji přijali. Učí ukrajinštinu, na její kurzy chodí lidé z dobrovolnických center i studenti a učitelé univerzity. Sama pak chodí na kurzy češtiny.
Záporožskou oblast na Ukrajině z části okupují Rusové. Přesto místní univerzita opět začala s výukou, a to online formou. Účastní se jí i Sazanovyčová, jen místo někdejších devíti lekcí týdně má nyní jen tři. "Znovu učíme. Sice jinou formou, ale učíme," líčí.
S částí studentů podle ní nemá univerzita žádný kontakt, protože jsou na Ruskem okupovaném území. Posílají jim proto alespoň záznamy lekcí, aby se mohli vzdělávat, jakmile k tomu budou mít možnost. Za svými studenty do Záporoží se chce po válce vrátit, mimo dcery má na Ukrajině celou svou rodinu a všechny známé. Olomoucká univerzita zaměstnala i dceru Sazanovyčové, ta nyní pracuje v olomoucké fakultní nemocnici.
