Proč sledování kriminálek lidi tak baví?
To je zajímavý fenomén nejen v Česku. Kriminální žánr je jeden z nejpopulárnějších, protože je velmi srozumitelný. Víme, co od toho očekávat. Stane se zločin, je vyšetřen, viník potrestán a všechno se vrátí do normálu. Je tam přímočará linie vyprávění a pro nás je uklidňující vědomí, že to takhle dopadne. I když se děje bezpráví, je spravedlnosti učiněno zadost. Tohle může být jedno z hlavních lákadel.
Dále nás baví mysterie. To, že můžeme přemýšlet, kdo byl vrah a co bylo jeho motivem. A konečně pocit bezpečí. Když se stane něco zlého, policie nebo někdo jiný zakročí a zachrání nás.
Na obrazovce sledujeme mrtvá těla, krev, násilí. Spoustu lidí to fascinuje a chtějí víc. Není to neetické nebo dokonce zvrhlé?
Pořadů, které by ukazovaly nějaké explicitní násilí, kromě rvaček či postřelení, není mnoho. To už se dostáváme do hororového žánru. V kriminálkách můžeme vidět nahé tělo, ale to už se také postupně vymýtilo. Dnes vídáme odhalené torzo možná na pitevně, ale nic moc víc. Nemyslím, že by se nějaký sociopat nebo psychopat, který má rád násilí, úplně vyžil právě v kriminálkách.
Nachází v nich někdo souznění s pachatelem nebo s obětí?
Každý se může identifikovat s čímkoliv a s kýmkoliv, ale málokterý seriál věnuje tolik pozornost vrahovi jako vyšetřovatelům. Jsou severské nebo britské kriminálky, které ukazují pachatele mnohem více, ale ne více než policii. Existují i knihy psané z pohledu pachatelů. Někdy od začátku víme, kdo je vrah, a jen sledujeme, jak na to policie přichází. Takže mohou být takoví lidé, ale myslím, že jich bude minimum.
Sledují kriminálky i lidé, kteří mají strach?
To má spíš opačný efekt. Lidé, kteří kriminálky sledují hodně, mohou mít pocit, že je ve světě mnohem více násilí, než ve skutečnosti je. Výzkumy dokazují, že čím víc sledujeme takové obsahy, tím víc to může ovlivnit náš pohled na svět.
Nový ředitel České televize Jan Souček v několika rozhovorech řekl, že chce snížit počet kriminálek, které bude televize vysílat i natáčet. Kromě toho, že jsou příliš nákladné, je podle něj třeba klást větší důraz na žánry, které jsou pro publikum přínosnější. Převládá kvantita nad kvalitou?
Máme super kriminálky, které dosahují světové úrovně. A pak máme seriály, které nemají kvalitní postavy ani příběhy. Ale je těžké to paušalizovat. Že jsou kriminálky tak oblíbené, může souviset s tím, že se bavíme o jednoduchém žánru. Když sledujeme například seriál Ulice, tak bychom měli trošku vědět, kdo je kdo a co se s kým děje. Kdežto když se díváme na kriminálku, která je dělaná epizodně, je jedno, jestli jsme ji naposled viděli před měsícem nebo před dvěma dny. Je tam sice drobná linie, která spojuje hlavní postavy, ale pokud pár dílů neuvidíme, o nic moc nepřijdeme.
Občas mohou být kriminálky drahé kvůli velké výpravě, ale komerční televize je umí natočit i velmi levně, protože pracují se základními kulisami. Tím pádem je to pro ně lukrativní žánr. Má obrovskou sledovanost, ale zároveň nestojí tolik peněz.
Megery znepříjemňující život chlapákům
Vaší specializací je analyzovat, jakým způsobem jsou zobrazovány ženy. Přijde vám, že se v tomto směru české seriály posunuly nebo se o to snaží?
Rozhodně vidíme posun, ale není to lineární vývoj. Nemůžeme říct, že se zobrazování ženských hrdinek od devadesátých let výrazně proměňuje, vidíme spíš sinusoidní vývoj. Některá reprezentace je na světové úrovni, ale jiná je velmi předpotopní, sahající do nejhorších genderových stereotypů.
Můžete říct konkrétní příklady?
Podle mě se hodně povedl Odznak Vysočina na Nově. Hlavní hrdinka je trochu starší, nemá dlouhé vlasy, je asertivní. Druhá hrdinka je taky žena. Je tam zobrazeno ženské přátelství, které není založené na rivalitě v lásce. Od České televize jsou to všechny seriály zobrazující majorku Marii Výrovou, naprosto zlomovou hrdinku českých kriminálek.
Na druhé straně mohu zmínit Hlavu medúzy. Byť je Jitka Čvančarová výborná herečka, způsob, jakým byla její postava napsána, je extrémně stereotypní a škodlivý. Nebo Kriminálka Anděl, která začínala se zobrazováním tak stereotypním, až to třískalo dveřmi. Dneska je už naštěstí někde jinde. Ale nedá se říct, že jenom veřejnoprávní televize produkují dobré kriminálky a komerční televize jenom škodlivé, nebo naopak.
Jsou nějaké stereotypy spojené s ženami, kterých se kriminálky dlouhodobě drží?
Je to zobrazení kriminalistek jako špatných matek. Mateřství je hodně přetřásané téma a tvůrci jej ještě nedokázali zobrazit jako přirozenou součást života, jako něco, co se dá zvládat. Rodičovství samozřejmě není lehké v žádné profesi a kriminalistika rozhodně přináší svá nebezpečí. Tohle je ale hodně zažitý stereotyp a málokdo s tím umí pracovat.
Objevuje se velký kontrast v tom, že špatná matka je automaticky špatná postava. Kdežto špatný otec je díky tomu lepší vyšetřovatel, takže mu to odpustíme. Je přece skvělý a dopadne zločince. Ženě to odpustit nedokážeme, protože ve stereotypním světě je mateřství její primární role. Teď samozřejmě neříkám něco, co bych si myslela, ale k čemu jsme v naší společnosti vedeni.
Iveta Jansová
Iveta Jansová (*1988) je vedoucí katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity v Brně, vyučovala také na Univerzitě Palackého v Olomouci. Věnuje se výzkumu publika, fanouškovství, kulturálním a televizním studiím. Dříve působila jako redaktorka online médií 25fps a Feministický magazín.
Existuje nějaký typ žen nebo hereček, které jsou obsazovány nejčastěji?
V našem výzkumu jsme přišly na to, že jsou to většinou černovlásky. Nejsme si jisté, jestli to má co dočinění se stereotypy třeba o blondýnách, ale nemusí v tom být žádný záměr. Věk je ve většině případů naprosto stejný. Jsou to ženy kolem třicítky nebo mladší. Málokterá se dostane na čtyřicet a už vůbec ne na padesát nebo šedesát. To byl ale právě případ Marie Výrové nebo Odznaku Vysočina, kde hrály trochu starší ženy. Když už vídáme ženy ve vyšším věku, tak jsou většinou na vyšších pozicích jako megery, které znepříjemňují život chlapákům v terénu.
V kriminálkách je často žena v policejním týmu mezi samými muži a musí čas od času snášet sexistické poznámky od kolegů, pachatelů nebo dokonce obětí. Nebo už se to mění?
To se drží jako standard. I v případech, kdy je pracovní kolektiv zobrazen jako progresivní, se vždycky najde pachatel nebo třeba člen rodiny, který nás upozorňuje, že žena je v této profesi do jisté míry nepatřičná. Což se ale děje i v reálném životě. To je stereotypní představa některých lidí, že ženy patří k plotně.
Jak české kriminálky přistupují k případům znásilnění?
Tohle je zrovna téma, u kterého vývoj vidíme. Veřejná debata týkající se špatného zacházení s oběťmi a sekundární viktimizace (druhotné ublížení oběti, například při vyšetřování nebo zveřejnění případu, pozn. red.) je totiž velmi slyšet. Proto se k tomuto přistupuje o něco citlivěji. I když se samozřejmě může stát, že přijde nový seriál, který to úplně zpacká.
Dochází v seriálech k sexualizaci žen?
Ano, vidíme to jak u kriminalistek, tak u obětí. Dlouho byl problém, nejen u českých kriminálek, zobrazování nahého ženského těla ležícího v temném prostředí v listí a mokru. V divákovi to mělo vyvolat pochmurné pocity. I sebeprogresivnější seriál využíval tohoto druhu zobrazování, než přišla velká vlna kritiky. To, že se tohle děje, napomáhá vnímání ženského těla jako objektu. I mužská těla jsou objektivizována a sexualizována. Právě u kriminalistů, které vidíme jako svalnaté a naolejované někde v ringu.
V poslední době už není neobvyklé, že jsou ženy součástí vyšetřovacího týmu. Vždy jsou ale oslovovány kapitáne nebo majore, nikoliv kapitánko nebo majorko. Nesvědčí to o tom, že policejní svět není pro ženy uzpůsobený a nehodlá na tom nic měnit?
To je dáno češtinou. Když se řekne detektivka, vybavíme si spíše žánr než ženu-detektiva. Náš jazyk je sice úžasně tvárný, ale některé věci máme natolik zakořeněné, že jejich změnu vnímáme jako negativní. Může to samozřejmě souviset i s určitou seriózností. Možná nechtějí feminizovat policejní povolání, aby mu neubrali na důležitosti. Což se reálně děje například v učitelství, které je dominantně ženské a není mu přikládána taková důležitost.
Tvůrci hrají na jistotu, aby nikoho neurazili
Počet queer postav, lidí jiné než heterosexuální orientace, je v českých kriminálkách prakticky zanedbatelný. Čím to je?
Tento počet byl ještě donedávna nula. Když nepočítám Rédla, který byl ale historizující, nebyla to současná kriminálka. Teď už je to jedna - Martha Issová v Pozadí událostí hrála lesbickou vyšetřovatelku. Nebudu se vyjadřovat ke kvalitě seriálu, ale Issová to zahrála moc pěkně. Její postava byla v tomhle ohledu zobrazena dobře, protože nás nevyzývala k diskusi nad její sexualitou a patřičností do kolektivu. Tam se zase hodně hrálo na to, že je žena, a proto nepatří k policii, ale že je lesba, se tolik neřešilo.
Teď mluvím o roce 2022, letošní rok ještě nemáme zanalyzovaný. Nevím tedy, jestli tam není něco nového. Každopádně myslím, že s velkým nárůstem tohoto typu reprezentace počítat nemůžeme.
Čím to je? Přijde tvůrcům zařazování queer postav zbytečné?
Do jisté míry se jedná o konstrukci publika jako konzervativního. Očekávání, že by to diváci nepřijali. Úplně to nereflektuje realitu, protože průzkumy týkající se například rovnoprávnosti sňatků odmítavý postoj společnosti neukazují, naopak. Přesto nám někteří politici říkají, že sňatky pro všechny prosadit nemohou, protože to lidé nechtějí. Myslím, že u tvůrců je to podobné. Říkají si, že by taková postava mohla snížit sledovanost. Samozřejmě je možné i to, že je to zkrátka nenapadne. Ale spíš myslím, že hrají na jistotu, aby nikoho neurazili.
Zároveň se můžeme ptát, proč jsou naše kriminálky tak strašně bělošské. Nemáme žádné romské ani vietnamské vyšetřovatele a vyšetřovatelky, přestože jsou to největší národnostní menšiny. Potkáváme je každý den na ulici, ale v seriálu je nevidíme, pokud to nejsou zločinci. Když jsme dělaly rozhovor v rámci našeho výzkumu, tak tvůrci říkali, že na to český divák není připraven. Ale problém je, že s českým divákem nikdo nemluvil.
