Občas jste v Africe vy, občas váš kolega Arthur Sniegon. A občas jste k zastižení v Praze. Jak tedy expedice Dzamba Ya Lobi funguje?
Nejedná se o klasickou expedici, že vyjdete z bodu A, dojdete do bodu B a napíšete o tom nějakou zprávu. Cílem bylo dát dohromady lidi z různých oborů, kteří se věnují Kongu a ochraně divokých zvířat, dostat tyto lidi do Konga a navázat s nimi dlouhodobou spolupráci na ochraně divoké konžské přírody. Systematicky chceme monitorovat, co všechno tam žije a jak to poškozují zásahy člověka.
Oblast pralesů na pomezí Konga a Gabonu označujete za jednu z posledních afrických divočin, na druhou stranu na stránkách expedice podáváte svědectví o tom, jak lidé tyto pralesy těží a devastují. Jak to tedy je?
Konžská pánev je skutečně jedna z posledních afrických divočin, pokud se tedy nebavíme třeba o území uprostřed Sahary. Pořád má místa, která nebyla prozkoumána, ale zároveň se lidé čím dál více začínají do tohoto pralesa zakusovat. Dneska už je skoro celý rozparcelován koncesemi těžařských firem, i když to automaticky neznamená, že na každé části se bude něco dělat.
Čeho chcete dosáhnout?
V současné době působíme na trojmezí mezi Kamerunem, Gabonem a Konžskou republikou. Jedná se o důležitou křižovatku tří národních parků. Do tohoto území teprve začínají těžaři přicházet, takže je ideální doba zjistit, co tam všechno žije, dokud tam ještě nepřijeli, a vytipovat část území, která by měla být zachovaná jako koridor mezi národními parky. Snažíme se vědeckými metodami přinést základní data, abychom věděli, kterou část by bylo dobré zachovat, aby tudy mohla zvířata procházet mezi parky.
Expedice Neuron Dzamba Ya Lobi
- Tým tvoří zoolog Tomáš Jůnek z Fakulty životního prostředí ČZU, ochránce africké přírody Arthur Sniegon, terénní zoolog z liberecké zoo a ochránce slonů Pavel Zoubek, primatolog Stanislav Lhota a specialistka na luskouny Markéta Swiacká (ČZU).
- Jejich cílem je monitoring živočichů i mimo chráněná území, kde výzkum běžně probíhá. Češi sbírají data i v lesích určených k těžbě dřeva nebo zlata, na plantážích nebo v oblastech používaných místní komunitou.
- Monitorují také pytláctví či nelegální obchod se slonovinou či luskouny.
- Vědecká data poskytují světovým organizacím na ochranu přírody.
- Expedici financuje Nadační fond Neuron.
Má vaše expedice již nějaký dopad? Povede to třeba k vyhlášení dalšího chráněného území v této oblasti?
Nám nejde o vyhlašování dalších chráněných území. Konžská demokratická republika je autoritářská země a koncese prodala těžařům za výhodné peníze. Nechceme odsud vyhánět místní. V konžské pánvi žije nějakých 70 až 80 milionů lidí, problém je, že jsou z naprosté většiny závislí na živočišných bílkovinách z pralesa. "Bushmeat" je pro ně základní potravina. Když žijí u velkých řek, věnují se hlavně rybolovu, protože je to jednodušší, ale pár kilometrů od řek jedí maso z lesa. Musíme najít a zajistit způsob, jak by se místní obyvatelé živili udržitelným způsobem, jinak se zkrátka africká fauna postupně vyjí.
Hrozí, že všechny "jedlé" africké druhy živočichů, i ty vzácné a chráněné, dříve nebo později skončí na talíři?
Lov tam neprobíhá tak, že by si šel člověk sednout na posed a čekal tam na prase štětkouna, zastřelil ho a odešel. Jeden lovec klidně nastraží dvě stě drátěných ok, což způsobuje velmi neselektivní lov, ať je to levhart, chocholatka, prase, nebo gorila. V tom jsou drátěné pasti velmi kruté. Celá pozemní komunita zvířat se z pralesa odčerpává. A to je ten zásadní problém. Monitoringem se snažíme zjistit, na jaká zvířata mají lidské aktivity největší dopad.
Pozabíjejí místní tak velké množství zvířat, aby to některý druh ohrozilo?
Když by lovili místní jen pro svou potřebu, tak by to nemělo tak velké následky. Jenže v oblasti působí firmy těžařů, které vám tam postaví další vesnici a ti mají peníze i poptávku po mase z lesa. Takže místní loví i na kšeft pro ně. Většina těžařských firem je čínských a v této oblasti žije hodně luskounů. V Číně je velká poptávka po luskouních šupinách. Takže se už v Kongu ilegálně neloví jen pro maso, ale také pro výnosné obchody se šupinami.
Vytvořila se spirála, která se roztáčí mimo jakoukoliv kontrolu. A tohle je potřeba změnit. Naším monitoringem chceme přinést vědecké důkazy o úbytku živočichů, aby pro změnu takto zavedených poměrů byly vůbec argumenty a tím i vůle.
Co za ohrožená zvířata se tu třeba loví pro běžnou spotřebu, na jídlo?
Většinou už nejde o šimpanze nebo gorily, cedule se zákazem jejich lovu visí v každé vesnici, dokonce i billboard u hlavní silnice. Ale už jdou zcela mimo rozlišovací schopnosti lovců takové vzácné druhy jako kočkodan Brazzův nebo černá guaréza. A když se chcete jít večer najíst do hospody, tak v podstatě neexistuje jiná alternativa než maso z pralesa. Leda by si člověk došel do obchodu, koupil si olejovky a dal si je se špagetami. Místní zkrátka na jídelníčku nic jiného než maso z pralesa nemají.
Není řešení naučit je farmařit a chovat nějaká klasická hospodářská zvířata?
Ano, to je velké téma. Zakládají se rybníčky pro rybolov, včelaří se. I tady najdete kuřata a slepice ve vesnicích, ale je toho zatím hrozně málo. Našli jsme tu i bioorganickou farmu, kde si pěstují většinu potřebných plodin a prodávají je i dál. Ale všechno je to v začátcích. Chceme v tomto směru dělat osvětu a vytipovat komunity, které by si pořídily kurníky, kuřata, případně prasata. Problém není ani tak otázka peněz, jako že tamější lidé na to nejsou zvyklí. Arthur Sniegon při své nynější cestě by už měl v tomto ohledu šířit know-how.
Je šance, že vepřové a kuřecí tu nahradí pojídání vzácných opic či šelem z pralesa?
Problém je, že bush meat je hodně i o sociálním statusu. Bohatší lidé si ho rádi kupují. Bush meat se odtud vozí v taškách autobusem do velkých měst. Tohle maso končí často i v Evropě, propašují se tuny ročně. Černošská klientela v Evropě totiž bohatne, a zvyšuje tak zájem. Kly slonů jsou jen špička ledovce. Nedecimuje to zdejší populaci slonů tak jako konstantní vyjídání lesa napříč všemi druhy. Když jsme byli v poslední africké vesnici u pralesa naposledy, lovci zrovna před námi stahovali kočku zlatou, za deset minut byly její kýty na grilu a ptali se nás, jestli si dáme taky. (Kočka zlatá je vzácný druh zvířete podobný levhartu, její snímek z volné přírody byl pořízen až na konci 20. století, v zoo žije jediná, vědci nevědí, kolik jich vlastně existuje - pozn. red.)
Popsal jste, že těžba sype zdejší vládě zajímavé peníze, místní se živí pralesními zvířaty. Co tady zmůžete vy jako malý tým českých vědců, byť ve spojení s mezinárodní organizací World Wildlife Fund for Nature (WWF)? Má na tom vůbec někdo zájem, aby to bylo jinak?
Nemyslím si, že by místní nechtěli změnu, vnímají věci v souvislostech. Vidí, jak firmy těžící zlato a dřevaři okolní lesy drancují. Firmy je navíc nezaměstnávají, takže z toho ani nic nemají. Jediné, co jim z jejich činnosti zbude, je úplně zničené povodí jejich hlavní řeky, která jim začíná vysychat. Nevědí, jestli voda, kterou pijí, je bezpečná. Naopak chtějí, abychom vše zdokumentovali a někam to poslali.
Jenže se pohybujeme na tenkém ledě. Potřebujeme tam pracovat a potřebujeme, aby obecně vědci měli přístup na takováto místa. Spíš než poukazovat na to, co tam provádí firma jednoho šanghajského právníka, je daleko důležitější s držiteli licencí komunikovat, spolupracovat a snažit se ovlivnit jejich činnost udržitelným směrem. Naší prací je dodávat vědecká data o tom, co se se zdejší přírodou děje. Přesvědčovací role a lobby za to, aby se něco změnilo, už je spíše na světových ochranářských organizacích. Naše data musí zaznít na fórech, kde se plánují ochranářské aktivity a priority na několik let dopředu.
Jak se k tomuto problému staví západní svět? Půjde do střetu s africkou diktaturou a čínskými hospodářskými zájmy?
Tyto problémy v západní společnosti čím dál více rezonují. Společenská zodpovědnost vůči životnímu prostředí se v západním světě zlepšuje. Není náhodou, že v takovýchto nedemokratických afrických zemích působí státy jako Čína, protože té jsou věci jako uvedení prostředí do původního stavu a další západní standardy úplně ukradené. Jim jde o to vytěžit, co se dá. Nechají tam nastartované buldozery, vše si odvezou a už se nevrátí.
V západním světě už přestává být obhajitelné, že devastujete nějaké území, byť je to daleké Kongo. Dříve i západní firmy spoléhaly na to, že sem nikdo nedohlédne a nikdo nebude řešit jejich jednání někde v africkém pralese. To už dnes neplatí. V Číně je to všem jedno a stále tu chybí apel společnosti: Děláte něco, co byste neměli. Problém je, že zlato, které tam Číňané těží, má u nás každý druhý ve svém mobilu.
Co s tím? Nekupovat čínské výrobky? Jde to vůbec?
Každý si musí sáhnout do svědomí a uvědomit si, že věci, co se tam dějí, jsou dané naší spotřebou výrobků, které po Číně chceme. Je to na nás, až se budeme rozhodovat, zda si koupit dražší mobil, nebo levný čínský. Koukáme se na Čínu skrz prsty, ale na té destrukci přírody se nepřímo podílíme i my, když si jejich výrobky kupujeme ve velkém. Čínskou hegemonii jsme vytvořili i my.
Experti na Afriku si všímají, jak se například v Nigérii změnil pohled na Čínu. Ještě nedávno tam vítali každou čínskou investici, dnes o jejích projektech píšou místní média články jako "Nigerijské násilnické manželství s Čínou a souhlas s otroctvím" nebo "Barbarské hordy z Asie" a propírá se, jak těžbou znečišťují řeky, jak nedbají na bezpečnost práce, málo platí, nebo jak těží bez povolení. Znamená toto všechno posun v africkém nahlížení na Čínu?
Všímáme si, že označení "chinois", tedy francouzsky "čínské", tu začíná mít pejorativní význam ve smyslu "nekvalitní". Dříve tu ty výrobky nekriticky kupovali, třeba zcela nefunkční čínské televize na tržišti, které si pak umístili do svého hliněného domečku jako symbol statusu. Nebo čínské léky, u nichž není známo složení, jestli je to léčivo, nebo namletá sádra. Afrika je zcela zaneřáděná non plus ultra šmejdem, zavalená čínským nekvalitním plastovým zbožím. Jenže teď se nahlížení na Čínu mění.
Dříve je velebili za to, že jim tam postavili silnice výměnou za přístup do oblasti. Jenže pak zjistili, že jen nalili asfalt na červenou hlínu, která se po období dešťů odplaví. Afričané si začali uvědomovat, že se dostali nevýhodnými půjčkami do čínského područí.
Vrcholem bylo, když v roce 2017 zjistila Africká unie (organizace sdružující 55 afrických zemí - pozn. red.), že z budovy, kterou jí Čína postavila darem v Addis Abebě a vybavila i počítačovou sítí, odsávali Číňané pomocí této sítě několik let všechna tajná data do Šanghaje. Byla to exemplární ukázka toho, jak jsou tam nastavené vztahy, Čína samozřejmě vše popřela. (Na kauzu upozornil francouzský deník Le Monde zde, v Česku o ní psal například Respekt - pozn. red.)
Co chystá vaše expedice Dzamba Ya Lobi dále?
Chystáme dva další projekty pro rok 2021 - jeden zaměřený na monitoring zvířat i na problematiku "bushmeatu", druhý na zajištění kompatibility dat a výstupů. Do konce příštího roku chceme dokončit zmapování celého koridoru mezi národními parky.
Ovlivnila nějak projekt pandemie koronaviru?
Obáváme se zejména ekonomických dopadů pandemie na životní prostředí. Bojíme se, aby západní svět a africké vlády nezačaly šetřit na ochraně přírody, stejně jako aby si místní v tíživé finanční situaci ještě více nepořizovali desítky drátěných ok, protože pušku si nebude moci dovolit každý. Začne se pytlačit i na místech, kde se to dříve nedělalo. Ekonomická krize má na ochranu přírody vždycky špatný dopad.
Není už pozdě? Nejsou už některé druhy zvířat "vyjedeny"? Lze tento trend ještě zvrátit?
Pokud je mi známo, v antropocénu (období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém - pozn. red.) nebyl v těchto "našich" pralesích vyhuben nějaký druh živočichů. Jedná se o krajinu s tisíci kilometry čtverečními ještě zachovalých pralesů. Teď jsme v ideální situaci, kdy ještě můžeme přinést naše data a říct: "Hele, tady tu oblast nechte být, je důležitá pro to, aby fungoval pohyb zvířat a jejich genů mezi chráněnými územími, a z těch se nestaly izolované ostrovy přírody, jako je tomu třeba v nížinách Bornea. Navíc selektivně vytěžený prales jde obnovit, nejde o nevratný proces, zvířata se sem mohou vrátit a znovu zde žít. Rozhodně to není předem ztracená mise.
Co by mohl udělat běžný český čtenář, kterého náš rozhovor o afrických problémech zaujme a chtěl by nějak pomoci?
Zamyslet se nad tím, zda je nezbytné kupovat všechno to čínské zboží. A třeba poslat kozu do Afriky. Protože jedna koza může zachránit život jedné vzácné antilopě z pralesa.
