Minibus ráno zastavil před pražským hotelem, kde nabral několik turistů ze Spojených států a odvezl je ke krásám Národního parku České Švýcarsko. Společně s průvodcem navštívili soutěsky Kamenice, Pravčickou bránu a další atraktivní cíle. V mezičase návštěvníci poobědvali v místní české restauraci.
Byznys firmy Víta Slezáka šlapal dobře, než se kvůli pandemii koronaviru zavřely hranice a takřka úplně se zastavil jakýkoliv turismus. Vzhledem k tomu, že se soustředí především na klienty ze Severní Ameriky, Asie a Blízkého východu, tak ani současná zmírněná opatření příliš nepomohla. Slezák musel rozvázat spolupráci s osmi svými spolupracovníky, a v celé firmě tak zůstal sám.
"Během 14 dnů jsme museli na vratkách zrušených výletů, které jsme měli nasmlouvané, vyplatit něco kolem 400 tisíc korun, což nám úplně vysálo kasu. Dostali jsme se do minusu, který jsem horko těžko zalepil penězi, co mi půjčili kamarádi," popisuje Slezák.
Úspěšně si sice požádal o kompenzační bonus pro živnostníky, se svou firmou se však ucházel také o bezúročný úvěr v rámci programu COVID I. Vyplnění žádosti a sehnání podkladů pro ni čtyřem lidem zabralo celkem 13 hodin. Slezák kritizuje, že formulář žádosti byl místy složitý, některé kolonky navíc považoval za nadbytečné. Domnívá se, že pro některé lidi bez solidnějšího účetního základu mohlo být nad jejich síly žádost vůbec vyplnit.
Žádost jeho firma nakonec pečlivě vyplnila a poslala do Českomoravské záruční a rozvojové banky s dotazem, zda je vše v pořádku. Slezák tvrdí, že jim následně přišla odpověď, že je důležité vůbec nějakou žádost rychle poslat a případné nesrovnalosti se vyřeší za pochodu. "Tak já jsem u toho - s prominutím jako blbec - seděl několik dní, dával to s kolegyněmi dohromady, abych se pak dozvěděl, že se to řeší stylem, kdo dřív přijde, ten dřív bere. Já si naopak myslel, že když podám kompletní žádost, tak budu mít větší šanci, že mě nevyřadí kvůli neúplnosti," říká Slezák.
Slezákova firma nakonec s žádostí o úvěr neuspěla. Banka jí po téměř třech měsících od jejího podání sdělila, že společnost Slezákovi jako majiteli a jedinému jednateli dluží příliš peněz na to, aby jí půjčila.
"Vnímám to, že to bylo celé jedno velké korupční divadlo. Kdo nám vládne, víme. Prostě téhle vládě nevěřím. Kdyby chtěli drobným podnikatelům opravdu pomoci, tak komu jinému by měli půjčovat než nám v cestovním ruchu a dalších oborech, které byly nejvíce zasažené," tvrdí Slezák.
Kdyby úvěr obdržel, nechal by si část svých spolupracovníků, kterým by mohl poskytnout alespoň minimální mzdu, nemusel by rozprodávat firemní minibusy nebo by alespoň v omezené míře investoval do internetové reklamy, která je pro jeho byznys nezbytná, ale kterou nyní musel úplně omezit.
Slezák se nyní rozhoduje, jestli firmu úplně zlikvidovat a jít si hledat práci, nebo doufat, že letní sezona v příštím roce bude již standardní a vše se vrátí do normálu. "Je to pro mě velký tlak na psychiku. Když se to nerozjede, tak mě výše závazků dožene a asi budu muset prodat i barák, abych to pokryl," říká Slezák.
Tři sourozenci podporu dostanou, tři kamarádi ne
Přestože se vláda snažila pomoci malým firmám, na státní podporu nedosáhl ani Ateliér pro veřejnou debatu. Nesplňoval totiž jedno z kritérií, které stát pro čerpání podpory stanovil. Firmy nesmí mít více než dva společníky, pokud nejsou v rodinném vztahu. Ateliér pro veřejnou debatu ale založili tři přátelé.
"Měl jsem radost, že se chystá program pro malé a začínající firmy. Pak se najednou ukázalo, že není pro nás. Rodinní příslušníci mohou být tři a kamarádi ne? Přijde mi, jako by podmínky pro čerpání střílel někdo od boku. Mám však pro to pochopení, protože stát musel postupovat rychle," říká jeden z jednatelů společnosti Jindřich Pinc. I on má ale pocit, že v některých případech podporu dostaly podniky, které ji ve skutečnosti nepotřebují, ale spíše využívají současnou situaci, zatímco na jiné, které ji skutečně potřebují, se nedostalo.
Ani podle analytika Jakuba Černého z Rekonstrukce státu nedává omezení počtu společníků smysl. "Vláda ho obhajuje tak, že opatření mělo být zacíleno na případy těch společností, jejichž charakter činnosti se do značné míry blíží výkonu samostatné výdělečné činnosti. Počet společníků ale nutně neurčuje velikost společnosti, a byť je logické, že někde hranice vést musí, stanovit ji počtem dvou společníků není obhájené," říká Černý.
Ateliér pro veřejnou debatu komunikuje s veřejností a pomáhá městům či firmám poznat pohled a názory občanů při přípravě projektů z oblasti územního plánování a rozvoje. Jelikož společnost spoléhá především na osobní setkání, v době vládních omezení besedy pořádat nemohla. "Měli jsme rozjednané zakázky na 180 tisíc korun, které jsme nemohli udělat. V určitý moment jsme neměli na účtě žádné peníze. Nemohli jsme platit našim subdodavatelům, grafickému studiu nebo naší účetní," říká Pinc o dvouměsíčním období nejpřísnějších opatření.
I Pincovi se situace ve firmě promítla do osobního života. Ačkoliv má ještě druhý příjem, i ten byl v době koronavirové krize zmražený. "Dva měsíce jsem žil z úspor, stálo mě to asi 50 tisíc z mých osobních rezerv," vypočítává Pinc.
"Nebýt přátel, chcípla bych"
To Edita D. musela spoléhat na půjčky od svých přátel, ačkoliv má za normálních okolností celkem pět příjmů. Všechny však krize výrazně zasáhla. Na hlavní pracovní poměr pracuje jako ředitelka rozvoje obchodu ve firmě prodávající GPS jednotky do aut. Jenže její plat se odvíjí od výsledků firmy. V době, kdy byl veškerý obchod zmrazený, tak zůstala na minimální mzdě.
Další čtyři příjmy pochází ze živností. Jenže z nich během krize neměla takřka nic. Část peněz má běžně z výuky angličtiny na mimoškolních kroužcích, které kvůli opatření neprobíhaly. Stejně tak se nekonaly její taneční lekce hoopingu (tanec s obručí, pozn. red.). O příjem přišla i v mezinárodní společnosti, pro kterou získává akvizice, za něž dostává odměny. "A ani reklamy a filmy se netočily. Žádné castingy nebyly," říká Edita, která si přivydělává také herectvím.
Kvůli koronavirové krizi a vládním opatřením tak přišla o 70 procent svého příjmu. Jelikož má všechny čtyři živnosti jako vedlejší pracovní poměr, nárok na státní kompenzaci nemá. "Jestli občané platí daně, tak by je stát měl při takovéhle krizi využívat na tyhle účely. K čemu pak ten stát máme? Přece aby v takovéhle krizi stál za lidmi a pomohl. Já mám spoustu zámožných přátel v zahraničí, kteří mi finančně pomohli. Jenže ne každý má takové štěstí. Já kdybych je neměla, tak bych chcípla. Šla bych na ulici, neměla bych na jídlo, neměla bych nic," říká rozladěně Edita.
Kromě přátel jí pomohl také majitel bytu, ve kterém bydlí se svým 14letým synem. Standardně za 2kk platí v Praze přes 24 tisíc korun včetně služeb. Jenže její výplata se v době epidemie smrskla na 15 tisíc korun. "Díky bohu za mého pana pronajímatele. Byl ochotný mi dát dva tisíce slevu a dalších 7,5 tisíce na dluh. Platila jsem mu tedy 15 tisíc korun, což ale teda byla plná výše mého příjmu," popisuje Edita.
Svou situaci se snažila nějak řešit, ale brigádu podle ní nebylo v období, kdy mnoho zaměstnavatelů propouštělo, možné sehnat. Stejně tak považuje za nereálné, aby se přestěhovala do levnějšího nájmu. Upozorňuje, že realitní kanceláře si za zprostředkování pronájmu účtují několikatisícové provize plus zálohu ve výši jednoho až dvou nájmů. "Ano, ušetřila bych nějaký tisíc na nájemném, ale před stěhováním budu muset vyplatit vysokou částku za provizi a zálohu. A když na to nemám, tak se nemůžu odstěhovat do levnějšího," vysvětluje Edita.
Edita tak patří do jedné z pěti skupin lidí, na které podle Rekonstrukce státu vláda zapomněla. "Pokud řádně odvádí daně, platí zdravotní a sociální pojištění, tak není zřejmé, proč by jim stát také neměl poskytnout alespoň částečnou výpomoc při výpadku příjmů způsobeném koronavirovou krizí. Odezva některých lidí, kteří se nám svěřili se svými příběhy, přitom ukazuje, že se načas ocitli až na hraně existenční krize," hodnotí počínání vlády mluvčí iniciativy Tereza Krištofová.
