Na pondělí 26. října 2020 vzpomíná Sofia, dnes dvacetiletá medička původem z Minsku, jako na nejlepší den svého života. Tehdy se v Bělorusku konala celonárodní stávka, jež měla dodat nový impulz demonstrantům, kteří už třetí měsíc pravidelně protestovali proti zfalšovaným srpnovým prezidentským volbám. Oficiální výsledky přisoudily vítězství již 26 let vládnoucímu autokratovi Alexandru Lukašenkovi. Podle nezávislých pozorovatelů ho ovšem porazila lídryně demokratické opozice Svjatlana Cichanouská.
Rozsah generální stávky nakonec nebyl tak velký, jak by si Lukašenkovi odpůrci přáli; během zimy protesty ustaly a Sofia, tehdy studentka čtvrtého ročníku medicíny, skončila nejdříve na policii a poté v emigraci, v Česku.
Ty moje děti léčit nebudeš
"Obcházeli jsme posluchárny u nás na univerzitě a vyzývali další, aby se k nám přidali, zpívali jsme protestní písničky," vzpomíná Sofia. Následně studentský průvod vyrazil do centra města, aby se připojil k hlavní demonstraci. Tam ji zatkli příslušníci speciálních jednotek Omon, v cele strávila 24 hodin.
"Hrozili nám, že nás všechny vyloučí a že pojedu do Polska sbírat jahody. Mého spolužáka se jeden omonovec ptal, co studuje a co bude dělat, on odpověděl, že studuje pediatrii a bude dětským lékařem, a ten omonovec na něj křičel, že člověk jako on nikdy nebude léčit jeho děti a udeřil ho," vzpomíná Sofia na podmínky, kterým byli studenti vystaveni při převozu na policejní stanici.
Z univerzity ji sice přímo nevyloučili, ale dostala se na seznam studentů, které přísně kontrolovali. "Bylo to psychicky náročné. Bála jsem se, že si pro mě policie přijde. Byla jsem až paranoidní a ani jsem v té době nebydlela doma."
"Vyčítala jsem si, že se mám v Praze dobře"
Represe namířené proti běloruské akademické obci sledovala z Česka Alina, studentka posledního ročníku všeobecného lékařství na 2. lékařské fakultě Karlovy univerzity, původem z běloruského Minsku.
"Cítila jsem se bezmocná, chtěla jsem nějak pomoct, ale netušila jsem jak. Vyčítala jsem si, že se v Praze mám tak dobře a stovky studentů v Bělorusku trpí," vysvětluje, proč se rozhodla rovnou oslovit profesora Vladimíra Komárka, děkana 2. lékařské fakulty, ačkoliv se nikdy předtím nijak neangažovala. "Na tomhle mi tak strašně moc záleželo, že jsem nemohla zůstat mlčet. Na konci října jsem mu napsala e-mail s tím, že bychom jako akademická komunita měli nějak pomoct. To jsem napsala asi v deset večer a on mi hned odepsal, že k němu mám ráno přijít."
Dohodli se na konkrétní formě pomoci, a sice přijetí několika perzekvovaných běloruských mediků. Začal několikaměsíční boj s časem a byrokracií. Na Alininu nabídku, rozšířenou pomocí sociální sítě Telegram, zareagovalo čtyřicet zájemců.
Nakonec Alina vybrala dvanáct nejohroženějších z nich, včetně Sofie, a děkan souhlasil přijmout všechny, ačkoliv se dříve dohodli na maximálně šesti místech. "Bylo to mnohem těžší, než jsme čekali. Většinu věcí jsme vyjednaly jen ve dvou, já a asistentka pana děkana," popisuje Alina složitý proces, který navíc ještě zkomplikovala situace kolem nemoci covid-19. "Začali jsme to řešit v říjnu, ale vízum dostali až v dubnu 2021. Pořád byly nějaké problémy, ale s pomocí lidí z ministerstva zahraničí a školství se to přece jen podařilo."
Pomohly samy univerzity, starosti tím ale nekončí
Nakonec do Čech v dubnu 2021 dorazilo devět mediků. "Jeden kluk nemohl čekat, protože mu hrozila vojna (v Bělorusku platí branná povinnost - pozn. red.), musel rychle vycestovat jinam. Třeba Polsko a Ukrajina nabízely oficiální programy pro studenty, hodně jich proto odjelo tam," vysvětluje Alina.
Speciální stipendia pro běloruské studenty v Česku vypisovaly samy jednotlivé univerzity, třeba Masarykova v Brně, dále univerzity v Ostravě nebo Liberci. Celkem na nich dnes studuje kolem šedesáti běloruských studentů, kteří do Česka přišli po protestech z roku 2020.
Starosti ale nekončí v momentě, kdy jsou studenti přijati na některou z českých univerzit. "Aby dostali studentské vízum, musí prokázat určitou výši hotovosti na účtu, pro běloruské studenty to bylo kolem sta tisíc. To je pro Bělorusa hrozně moc peněz," popisuje Alina. Průměrná čistá měsíční mzda je v Bělorusku třetinová oproti Česku; necelých deset tisíc korun. Každý rok se navíc musí žádat o prodloužení víza.
Další překážkou je znalost češtiny, která je podmínkou pro bezplatné studium. "Alinini studenti" se museli naučit jazyk tak, aby mohli nastoupit do vyšších ročníků medicíny, za devět měsíců.
Pokud nic neuděláme, jsme spoluzodpovědní za potlačení běloruské opozice
"V květnu 2021 jsem na majálesu slyšel mluvit dvě běloruské studentské aktivistky a došlo mi, že o Bělorusku nic nevím a že nezajímá nikoho z lidí, které znám, a pokud pro ně něco neuděláme, jsme spoluzodpovědní za potlačení běloruské opozice," popisuje Petr Ťoupalík, student politologie na pražské filozofické fakultě, proč se rozhodl jednat.
Díky známostem z Akademického senátu Karlovy univerzity se propojil s Veronikou Müllerovou z pedagogické fakulty a Kristýnou Bubeníkovou z přírodovědy a společně založili projekt 11+1.
Jeho název odkazuje k události, která je v Bělorusku známá jako "černý čtvrtek". Ve čtvrtek 12. listopadu 2020 bylo pro výstrahu běloruské akademické obci zatčeno jedenáct studentů a jedna profesorka. Po půl roce ve vazbě byli v červenci 2021 odsouzeni až na dva a půl roku v trestaneckých táborech.
"11+1 je symbolické číslo, za všechny, kteří skončili v base, za ty nezjistitelné celkové počty uvězněných," vysvětluje Ťoupalík volbu názvu projektu, který funguje pod záštitou Studentského majálesu a Studentského spolku Agora.
Iniciativou 11+1 chtějí běloruským studentům i vyučujícím pomoci s byrokracií, integrací i jazykem. V současnosti zakládají "běloruskou sekci". Pomáhají Alina i Sofia. "Chtěli bychom dát dohromady všechny běloruské studenty v Česku, aby vytvořili jednu komunitu," vysvětluje Alina svou motivaci. Nyní navazují spolupráci s dalšími univerzitami po celém Česku.
Duší pořád v Minsku
Kromě odstraňování překážek, které jsou v kompetenci fakult, univerzit, případně ministerstva školství, si 11+1 klade za cíl podporu exilové demokratické běloruské společnosti. "Oni vědí, že musí něco udělat, aby se měli kam vrátit. Mají venku hodně technicky nadaných lidí, to jim třeba do budoucna umožní, aby svůj exil financovali, tak jako Tomáše Garrigue Masaryka podporovala krajanská komunita po světě," míní Ťoupalík.
"To, že studujeme tady, v demokratických podmínkách, bude výhoda, až se jednou vrátíme zpátky, budeme vědět, jak to funguje jinde," potvrzuje jeho slova Sofia.
A že ta chvíle, kdy bude Bělorusko svobodnou zemí, přijde, nepochybuje ani Alina: "Neznám Bělorusa, který by se nechtěl vrátit domů. Většina je duší pořád v Minsku."
