Jiří Suchý zpívá ve své písničce Babeta z 60. let: "Malá Babeta šla do světa a krk za to dám, že ta Babeta je popleta, vždyť já zůstal sám." Nejednoho posluchače tehdy napadlo, zda se jedná o skutečně dívčí jméno. V kalendáři totiž není a Babety slaví na Barbory. V Česku nosí toto jméno dvanáct žen.
Tou patrně nejznámější je Babeta Schneiderová, bývalá šéfka sítě hotelů a hlavně filantropka a pořadatelka pravidelné charitativní akce Adventní běhání. Za svou pomoc získala v lednu 2020 cenu Laskavec od Nadace Karla Janečka a v říjnu 2021 Cenu Via Bona od Nadace Via. Jmenuje se právě podle populární písně Suchého a Šlitra.
Její text pokračuje slovy: "Babeta šla do světa, já říkám: tak ať. Seš plnoletá, běž do světa a pak se zpátky vrať." A to byl přesně i případ Babety Schneiderové. Po gymnáziu se nedostala na vysokou školu, na kterou chtěla, a dostala se na obor, na který nechtěla. A tak na univerzitu nenastoupila a odjela raději do USA jako au-pair. Shodou náhod skončila v rodině hráče NBA. Pak odjela pracovat do Anglie. Když tam neměla kde bydlet, přijala místo pokojské v hostelu, neboť ho nabízeli i s ubytováním.
Nevydělávat na další auta majitelů
Postupně se přes nejrůznější pozice vypracovala až na ředitelku sítě hotelů. Když se člověk ptá na tajemství tohoto "amerického snu" v Anglii, se smíchem odpovídá: "U dnešní mladé generace je to, co řeknu, nepopulární. Ale prostě to chce opravdu makat, být připravený do toho dát opravdu hodně, takže to musí být něco, co vás baví, protože pak vám to nevadí," prozrazuje.
Když dnes coby ředitelka přijímá dnešní dvacátníky, všímá si, jak naivní představy o dobré kariéře mívají. Oznámí, že by chtěli padesát tisíc a nepracovat v pátky, nevidí podle ní za tím dřinu, kterou musí člověk absolvovat, aby se někam vypracoval. "Já jsem dřela čtrnáct let dvanáct hodin denně," říká.
Na ostrovech patřila k jednotkám žen v takto vysokých manažerských pozicích, a poznala tak řadu inspirativních byznysmenů. Naučila se od nich firemní kultuře, společenské odpovědnosti firem a vracení nemalé části zisku zpět do společnosti.
"Pochopila jsem, že z lidí nepotřebujete dřít kůži. K zaměstnancům máte být milí a utvořit jim prostředí, aby chodili do práce rádi. A že nejde jen o vydělávání dalších peněz na další a lepší auta majitele, ale že nemalou část zisku bychom měli do společnosti vracet na dobročinné účely," vyjmenovává.
Mimo Česko strávila deset let. "Když mámě bylo smutno, vtipkovali jsme, že si za to může sama, když mi dala takové jméno," usmívá se.
I po návratu do vlasti se věnovala pohostinství a vedla síť pražských hotelů BoHo (Bohemian Hostels & Hotels). V současnosti pracuje pro bývalého fotbalistu Marcela Gecova, který si společně se svým společníkem Jaroslavem Šustou koupil statek se zámečkem u Zruče nad Sázavou. Babeta má na starosti přeměnu areálu v hotelový resort.
Prázdné hotely pro uprchlíky i bezdomovce
Na jaře 2020 měla jejich síť hotelů BoHo akorát otevírat novou budovu. Přišel ale lockdown a oni naopak museli všechno zavřít. "Neměli jsme najednou žádné peníze, začali jsme dlužit dodavatelům," vypráví Babeta. A tak se ve spolupráci s pražským magistrátem a Armádou spásy rozhodli ve svých prázdných pokojích ubytovávat bezdomovce.
Od magistrátu však dostávali jen kolem šesti až sedmi tisíc za ubytovanou osobu na měsíc, což je zhruba cena dvou nocí v BoHo. Podnik byl tedy velmi ztrátový, nicméně bezdomovcům pomohl ke střeše nad hlavou a zaměstnancům k práci. Jednalo se podle ní o "velmi zajímavý sociální experiment". A ona ho dostala na starosti.
"Úplně netrénované recepční, které normálně radí turistům, jak se dostat na Pražský hrad, nyní musely jednat s lidmi bez domova a kontrolovat je, jestli nepronáší nějaký alkohol," líčí. Na začátku byli všichni nadšení, že pomáhají. Pak je ale začalo demotivovat, že tito noví klienti neprojevují příliš vděčnosti za pěkné bydlení. Armáda spásy jim pak dala alespoň stručný zácvik do sociální práce.
"Škody na majetku jsme měli nižší než za běžného provozu, lidé se k interiéru chovali slušně. Jen jsme všechny prostory museli řádně vydezinfikovat," konstatuje Schneiderová. Dvě budovy mají pro lidi bez domova vyčleněné dodnes. Každá z nich přináší každý měsíc ztrátu dvě stě tisíc korun. Věří ale, že se cestovní ruch zase vrátí a oni se finančně "zahojí".
Jiný sociální experiment si vyzkoušeli v roce 2017, kdy ubytovávali syrské a afghánské uprchlíky, kteří mířili přes Česko do dalších zemí. Poskytli jim nocleh na jednu či dvě noci, zaměstnanci hotelu jim připravili balíčky s vlastním oblečením a za peníze ze spropitných jim nakoupili potravinovou pomoc.
Cena Via Bona
Cenou Via Bona chce Nadace Via zviditelnit téma dárcovství a filantropie, vyzdvihnout různorodé příběhy dobročinnosti a ukázat nové trendy i možné cesty všem současným i potenciálním filantropům. Chce tak rovněž poděkovat všem, kteří nezištně pomáhají druhým a věnují svůj čas, energii, peníze či zkušenosti pro dobrou věc.
Kilometry se mění v peníze
V Anglii byla Babeta zvyklá běhat s přáteli, hlavně pak v prosinci, kdy se nikomu ven do tmy a sychravého počasí nechce. Po návratu do Česka zjišťovala, zda něco podobného existuje i tady. Když nic nenašla, založila si skupinu sama. Nazvala ji Adventní běhání a pozvala do ní svých dvacet přátel. Založili si skupinu na Facebooku a rozrostli se na pár stovek. V roce 2016 o nich napsaly Hospodářské noviny a už jich bylo tisíc.
"Na našich akcích vznikalo tolik energie a nadšení, až jsem si říkala, jestli není škoda, aby se to vyplýtvalo jen tak," směje se filantropka. A tak začali vybírat peníze pro lidi, kteří to v životě nemají jednoduché. Hned první rok vybrala přes sto tisíc korun. Založila proto stejnojmennou neziskovku, aby mohla přijímat větší dary od firem.
Dnes už má skupina 5500 členů a běžci si platí absolvované kilometry. Babeta z nich udělala adventní "elfy", kteří jí pomáhají s dobročinností. Letos budou svými kilometry pomáhat již posedmé, startují 1. prosince. Schneiderová si zakládá na tom, že sto procent vybraných peněz jde na pomoc. Na provoz neziskovky si proto vydělává e-shopem Adventní běhání, kde prodává běžecké oblečení či dárkové předměty. "Kdybych si z těch vybraných peněz pronajala kancelářské prostory, tak by mě hanba fackovala," vysvětluje.
To, že byla ona sama za své pomáhání odměněna Cenou Via Bona, jí přijde nepatřičné. "Pomáhat by mělo být samozřejmé. Na druhou stranu čím víc se o tom mluví, tím víc se o nás ví a tím více lidí jsme schopni podpořit. A také můžeme o pomáhání více mluvit a šířit to dál. Takže je to úžasné," uzavírá.
