Neděle 1. května roku 1949, 3.05 hodin. Centrem Liberce v severních Čechách otřese mohutný výbuch. Značná část třípodlažního činžovního domu č. 12/8 v ulici U Novostavby se zbortí, explozí vymrštěné trosky poničí sousední budovy, tlaková vlna vytluče okna. Ze sutin posléze lidé vyhrabou torza čtyř mužských těl. Záchrany se dočkají čtyři zraněné ženy.
Že by šlo o nehodu, vyšetřovatelé rychle zavrhnou. "V domě došlo k explozi výbušniny, nikoliv svítiplynu, jak původně bylo zpočátku vyšetřování obyvatelstvem usuzováno. Roztříštěné trámy, podlahy a výplně dveří s nábytkem v okolí ohniska a rozmetané zdivo stěny domu, kde v místnosti v prvním poschodí k výbuchu došlo, ukazují charakteristickými znaky na účinky, které zanechává výbušnina," zapíší vyšetřovatelé do spisu. Ten se dochoval v Archivu bezpečnostních složek.
"Podle těchto známek a provedeného zkoumání vybuchla v domě nálož nejméně 25kilogramová. Šlo o nálož s tříštivým účinkem a co nejkratším průběhem hoření vznícené látky, které jsou znakem výbušniny vojenského původu," doplní.
Ohnisko výbuchu pak určí do kanceláře čtyřiadvacetiletého lakýrníka Stanislava Richtera. Do této místnosti se vstupovalo ze schodiště a vedly z ní dveře do dvou přilehlých pokojů. Z následných výpovědí svědků i přeživších žen vyplynulo, že se tu občas scházela pánská společnost ke kartám. A mnohdy se popíjelo až do rána.
Richter se stal jednou z obětí. Jeho tělo exploze roztrhala. Ještě hůře dopadl osmatřicetiletý Josef Kryslička, komunista, donedávna příslušník Sboru národní bezpečnosti a správce znárodněného sportovního závodu Sieber. Oba byli v bezprostřední blízkosti nálože. V okamžiku výbuchu vyprovázel jejich kumpán, sedmatřicetiletý pokrývač Ladislav Škranc, vyloučený z komunistické strany v dubnu 1949, ze dveří Richterova otce Stanislava, skladníka malířského družstva, který se ve dvě v noci vrátil z hostince a osazenstvo synovy kanceláře navštívil.
"Jako by byli na ústupu a zůstali u dveří stát s trupem obráceným pravou stranou do místnosti s pohledem na druhou dvojici uvnitř kanceláře. Richter mladší a Josef Kryslička měli výbušninu, kterou přizpůsobovali ve velkou nálož, pravděpodobně na klíně, seděli proti sobě na křeslech. Zde je výbuch zastihl," popsal soudní znalec v oblasti pyrotechniky.
A usoudil, že k explozi došlo tím, že některý z dvojice bezděky přivedl palník nálože, s níž zrovna manipulovali, k funkci.
Vyšetřovatelé pak dospěli k následujícímu závěru: někdejší protektorátní četník a poválečný praporčík SNB Josef Kryslička se sice po komunistickém puči v únoru 1948 z pozice člena akčního výboru Národní fronty podílel na politických čistkách, ale pak byl z funkcí sesazen. Zradikalizoval se ve chvíli, kdy o své privilegované postavení přišel.
Tehdejším slovníkem komunistické justice a Státní bezpečnosti posléze založil protistátní organizaci, která šířila letáky a nakonec chtěla při májových oslavách 1. května 1949 vyhodit do povětří podium se svými někdejšími soudruhy, stranickými činiteli. Tribuna stála na náměstí Bojovníků za mír, dnešním náměstí Dr. Edvarda Beneše.
"Výbušnina měla být uložena ve voze. Vzhledem ke konstrukci tribuny se zaparkovaný vůz mohl stát vhodným prostředkem, protože použité trhaviny bylo cca 60 kilogramů. To soudíme podle didaktické příručky pro pyrotechniky, pocházející z padesátých let," upřesnila v roce 2015 historička Markéta Těthalová ve sborníku Prameny Nisy.
Podle Státní bezpečnosti měla Krysličkova skupina získat trhaviny pentrit a ekrasit od střelmistra v kamenolomu, ale již se jí nepodařilo sehnat pyrotechnika, který by výbušninu bezpečně načasoval. Kryslička měl jako partyzán s výbušninami určité zkušenosti, a tak se nakonec o to pokusil sám. Skončilo to tragicky.
Komunistický režim v souvislosti s explozí v Liberci potrestal v monstrprocesu pětadvacet lidí. Perzekuce přitom postihla i zcela nevinné oběti.
"Jestli byl Josef Kryslička skutečně tím, za koho jej Státní bezpečnost považovala, se nikdy s úplnou jistotou nedozvíme. Ale můžeme tvrdit, že byl velice ambiciózní muž, kterému dobrodružství a riziko nebyly cizí a u nějž se státní aparát - ať již protektorátní, nebo poúnorový - netěšil přílišné důvěře, takže se často rozhodl vzít právo do svých rukou," popsala historička Těthalová.
"Stejně jako partyzáni považovali svůj boj za legitimní reakci na německý útlak, tak se další cítili oprávněni zasáhnout proti rodící se komunistické diktatuře. Takzvanou Krysličkovu teroristickou organizaci považujeme za odbojovou skupinu, ačkoli její poslední a největší akce skončila fiaskem," dodala.
