Jak má soudce postupovat, když za ním přijde vysoký státní úředník a mimo jednací síň s ním mluví o nějakém případu? Či dokonce ústavní činitel?
Záleží na tom, jak se ten dotyčný vyjádří, protože máme zákonem o soudech a soudcích zakázáno poskytovat či přijímat od účastníků informace, které by mohly mít souvislost s projednávanou věcí. Ale ne už, když mi účastník zavolá a chce jen třeba posunout jednání, protože je třeba na dovolené.
Pokud by někdo přišel a říkal, jak máte konkrétně rozhodnout?
Kdyby za to něco slíbil, musím to okamžitě odmítnout, protože jinak bych se dopouštěl trestného činu přijetí úplatku. Tam stačí jenom slib nějaké výhody, pokud se ten dotyčný zachová, jak ten uplácející chce. A to odmítnutí musí být neprodlené, jinak se trestného činu dopustím i já.
Ale někdy vás jen osloví - já vám chci říct názor tohoto účastníka řízení, jak byste měl rozhodnout…
Ať jej řekne, ale v jednací síni. Nebo ať ho napíše a založí se to do spisu, to je v pořádku. Ale rozhodně není možné, aby takové sdělení bylo spojeno s něčím dalším. To v žádném případě. Pokud by někdo takový přišel ke mně do kanceláře a řekl - já vám chci říct to a to, tak ho ani nenechám domluvit a vyhodím ho.
Když budeme mluvit konkrétně: Hradní kancléř Vratislav Mynář i sám prezident údajně na schůzkách naznačovali jak ústavnímu soudci Vojtěchu Šimíčkovi, tak tehdejšímu předsedovi Nejvyššího správního soudu Josefu Baxovi, jak by měli rozhodovat. Oba soudci zásah podle svých slov odmítli. Měli ale podat trestní oznámení? Navíc slova prezidenta vyzněla tak, že pokud Baxa vyjde vstříc, má šanci stát se předsedou Ústavního soudu.
To by, obecně řečeno, návrh úplatku byl. Ale je zřejmé, že řekli ne, a tím to skončilo. Problém je, že pokud to bylo mezi čtyřma očima, tak to není k prokázání. A je tu ještě důležitá okolnost - pan prezident není během výkonu své funkce postižitelný.
A kdyby se to později nějak opakovalo, tak je to asi opět neprokazatelná záležitost. To by musel ten druhý naznačit dobře, budu o tom uvažovat, a potom ve spolupráci s policií to zdokumentovat. Ale to je strašně nebezpečné, protože ten, kdo je k tomu vyzýván, vlastně přijímá úplatek a sám se dopouští trestného činu. U nás je toto strašně nešikovně v zákoně ošetřeno. Pak by sice stíhán nebyl, ale co vy víte, jak by to ta druhá strana nahrála.
Ale je tu paragraf 335 o zasahování do nezávislosti soudu. Podle něj za ovlivňování soudce může hrozit až deset let vězení.
Ano, to se týká toho soudce, který tu danou věc rozhoduje. Pokud by zaznělo, že bych třeba já měl rozhodnout nějakým způsobem a bylo to adresováno předsedovi soudu, nešlo by o zasahování do nezávislosti soudu. Ta snaha ovlivnit rozhodnutí by musela být přímo ve vztahu ke mně. Třeba kdyby pak předseda soudu řekl: Helejte, Černý, rozhodněte takto. Ale v tom případě se ten předseda dopouští toho trestného činu, ne ten, kdo ho k tomu navedl. Ten je leda účastníkem na trestném činu. Ale jestliže se nic takového nestane, předseda neuposlechne výzvy, tak to z pohledu toho paragrafu 335 nic neznamená.
Ústavní soud tento týden na výjezdním zasedání pléna uvedl, že v živých kauzách nepovažuje za přípustné kontakty či jinou komunikaci soudců ani personálu s účastníky řízení "mimo předepsanou procesní formu".
To je již v zákoně o soudech a soudcích. Dokonce to máme i v našem etickém kodexu. Cokoliv, co by naznačovalo, že nejsem nestranný vůči nějakému účastníku, tak mě diskvalifikuje z rozhodování ve věci. Pokud soudci Ústavního soudu toto vydali, tak to spíš chtěli zdůraznit.
Neznamená to ale, že nesmíme s těmi účastníky vůbec setkat. Představa, že jdu po městě a dávám pozor, zda nevidím nějakého svědka nebo obžalovaného, a pak uteču na druhou stranu ulice, aby si někdo nemyslel, že se s ním stýkám, je mimo realitu. Pokud nepřekročím ty meze, tedy pokud se s ním nebavím o té věci - a to platí i ve vztahu k jeho právním zástupcům - tak nemůžu čekat, až budou ulice prázdné.
Ale co můžete udělat jako soudce, když si vás hlava státu nebo jeho blízký úředník pozve na jednání?
To je otázka, která se už týká etikety. Já jako soudce těžko mohu odmítnout, když jsem pozván na jednání nejvyšším ústavním činitelem. Záleží ovšem na tom, o čem se budeme bavit, to by ale nejspíš mělo být naznačeno. Předsedové nejvyšších soudů i vrchních soudů jsou velmi vysocí ústavní činitelé, lidé, kteří mají diplomatické pasy, a já si nedovedu představit, že bych dostal pozvání k prezidentu republiky a řekl, nezlobte se, nejdu. To si nedokážu představit.
A když se k vám objedná a přijde jeho kancléř?
Nedokážu si představit, že bych ho jen tak odmítl se slovy, vy mi nejste sympatický. Ty funkce předsedů vysokých soudů jsou hodně ceremoniální, to není jen soudce a výkonný manažer, to jsou lidé, kteří jsou tváří justice.
Ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman setkání s prezidentem před rokem a půl odmítl s tím, že zastupitelství řeší případ zakázek v Lánech.
Je na každém z nás, jestli dovodíme, že by mohlo dojít k překročení těch mezí, které máme dány zákonem o soudech a soudcích. Když za mnou přijde advokát do kanceláře a řekne, já chci poprosit, abyste mi odročil jednání, není problém. Ale když řekne, chci vědět, jestli budete vyslýchat tohoto svědka, tak ho okamžitě vyhodím, protože to je něco, co se dotýká projednávané věci.
Řeší ten etický kodex či zákon o soudech a soudcích podobné situace podrobněji?
Ani jeden z nich nemůže být dostatečně konkrétní. Vše se musí vždy posuzovat podle konkrétní situace. To základní je, že soudce nesmí dopustit, aby byly pochybnosti o jeho nestrannosti a nezávislosti. To je to klíčové, tam stačí jen pochybnost. Když budu roky jezdit na dovolené s nějakým advokátem, tak i kdybychom spolu vůbec nemluvili o věcech, které on zastupuje a já soudím, tak to stejně může vyvolat pochybnost a je to důvod, abych se vyloučil pro podjatost, i kdybych rozhodoval správně a nestranně.
